„Nepožádáš majetek bližního svého“ a „Nezabiješ!“

17. února 2018 v 16:14 |  Politika
Věci skryté, psané v podobenstvích patří Bohu a těm, kterým je On chce zjevit a věci srozumitelné, zřejmé, které se nedají vyložit ani pochopit jinak, než jak jsou napsány, patří všem. A v tom je příčina veškeré bídy, trápení a bolesti. Ne že by těm přikázáním lásky, která druhému neublíží, někdo nerozuměl. Rozumí každý, ne každý je ale ochoten změnit podle těch přikázání sebe. "Proč já, když špatní jsou ti druzí" a snadnější než sebe, je chtít měnit toho druhého, podle lidských vymyšlených výkladů těch podobenství.

Když ale "soudy mají vynášet jen soudci, podle nějakého zákoníku" pak povinností člověka je ty soudy respektovat, i když ten zákoník soudců je nemorální, a každý z nich si ten chaos, omylem zvaný zákon, neustále obohacovaný lidovou tvořivostí poslanců, vykládá podle svých potřeb, k prosazení zájmů jednoho proti druhému. Lidem pak nepřísluší vynášet soudy, ale vynáší soudy každý, kdo na straně jedněch prosazuje tu svoji "pravdu" proti druhým, ať zleva, zprava či jinak ideologicky. Pokud však není člověk souzen a odsouzen, pak každá veřejná kritika je POMLUVOU, za kterou by mělo následovat kárné řešení.

Pouze však v pravdě morální soudy podle Desatera, jsou bezchybně správné, i když dejme tomu, ve světě zatím ještě, v chaosu a zmatku pomýleně bloudícího lidstva pomineme ta první čtyři přikázání + 6 a 9, která dokud člověk a svět neprocitne k životu, se týkají výhradně jen soukromého způsobu života lidí, v pravdě věřících.

Ale i jen podle přikázání:
5. Nezabiješ.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
10. Nepožádáš statku bližního svého,
lze rozsoudit konkrétní proti sobě jdoucí, rozdílné "pravdy". A jiný možný způsob k rozlišení pravdy od lži neexistuje. Proti tomu není argument, a kdo nesouhlasí, schvaluje zločiny.

Za předpokladu, že pravda je vždycky konkrétní, např. "Na území rebelů v Sýrii jsou bombardovány nemocnice. Lidé jsou tam v pasti", konkrétní je to bombardování a konkrétní jsou i rebelové v pasti. Co tedy je pravda, když svoji "pravdu" mají ti, co bombardují, i ti kteří jsou v pasti?

Pravdou je: "Nepožádáš majetek bližního svého" a "Nezabiješ!" Když jeden bere z cizího, druhý zabíjí. A v Sýrii už je z toho takový nepřehledný chaos, že zanedlouho může být vyvražděna i Evropa.

Dobru i zlu, Bohu i ďáblu sloužit nelze. Jako nebeské království hlídají andělé a nic nečistého tam nevejde, tak budeme na konci věků odděleni jedni od druhých, jedni půjdeme do věčné radosti s Bohem, druzí do věčného trápení, kde obrazně "červ neumírá a oheň nehasne", tak podobně je nebo mělo by tomu být i na zemi. Proto je fašismus postavený mimo zákon, a stejně tak je nutné postavit mimo zákon i islám. Protože každý fašista i každý muslim, s ohledem na jejich ideologii v následování Hitlera či Mohameda, jsou potenciální zločinci.

Pan Ježíš se nikdy žádného zločinu nedopustil, On je pravý život, život věčný. A nezrušil Novým Zákonem Starozákonní Desatero, ale naplnil láskou. Tedy ne už "oko za oko, zub za zub" ale osobním příkladem nás miloval láskou tak velikou, že odpustil i svým vrahům. A jaký je On, takoví v Jeho následování máme být i my. "Láska bližnímu zle neučiní, naplněním Zákona je tedy láska" Dal nám nové přikázání, milovat i nepřátele. Tedy odpouštět jim a prosit za ně v modlitbách, aby jim Bůh dal svého Ducha, aby i oni pochopili, zřekli se zlého a přimkli se k Bohu. Odpuštění je výkupným z moci zlého. A kdo neodpustí, kdo nenávidí, je před Pánem Bohem vrah. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno, komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno, a za každý promarněný život bude volán k odpovědnosti ten, kdo neodpustil.

"Křesťanství není dílem přemlouvání, ale dílem osobní statečnosti a síly. Počátkem je víra, koncem láska. A toto když splyne v jedno, je Bůh. Vše ostatní je pak doprovodem krásy a dobra. Kdo má víru, nehřeší. Kdo miluje, neumí nenávidět."

"Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra." (1. list Janův 4:20-21)

Desatero naplněné přikázánímlásky je před Pánem Bohem ta "jediná úzká cesta s těsnou branou, vedoucí k životu věčnému" a na zemi, bez ohledu na to, čím kdo je, čemu věří nebo nevěří, je to jediné, co slušné lidi spojuje, v čem jsme všichni lidé stejní, přikázání lásky je tou jedinou pravdou, má-li být člověk čestným člověkem.


Kdyby tato jediná pravda, která dělá člověka člověkem, byla dána zákonem, tak by neměl každý, ve věcech veřejných i soukromých tu "svoji jedinou pravdu" proti druhým, ale různost by byla svobodným právem různých, vedle sebe bez problémů, a bez povyšování či ponižování, aniž by jedni poškozovali druhé.

Přece žádný slušný člověk nedělá druhým to, co nechce, aby oni jemu dělali, tedy nelže, nepodvádí, nekrade, nezneužívá druhé k vlastnímu obohacení, neznásilňuje a nevraždí. A neslušným nedůvěryhodným člověkem na hranici zločinu je ten, kdo lže a podvádí, a zločincem je ten, kdo krade, zneužívá druhé k vlastnímu obohacení, znásilňuje a vraždí.

Každý člověk je originál, pravda je stručná a jen jedna.Kde není porušené přikázání, tam různost není ani pravda ani lež, ale originalita či charakteristika člověka, v níž podle svých schopností máme, tedy měli bychom mít všichni absolutní svobodu být sami sebou, rozdílně jiní.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama