„Nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“

15. února 2018 v 17:39 |  Píseň novou
Nepochybuji o tom, že slušný člověk nelže, nepodvádí, nekrade, neznásilňuje a nevraždí. V tom jsme všichni, věřící i nevěřící zajedno a kdo s tím nesouhlasí, ten buď lže, krade, znásilňuje a vraždí, anebo i když to sám nedělá, ale druhým schvaluje, tak není slušným člověkem. To je bez diskuze samozřejmé.

Jako věřící se setkávám s názorem, že i bez Boha mohou být slušní lidé. Zní to logicky. Proč by nemohl být člověk čestný sám, ze svých schopností, pod kontrolou vlastního svědomí nad lží, podvodem, krádeží a násilím?

Dát odpověď na tuto otázku za nevěřící nemůže pak věřící, který od nejútlejšího dětství byl vychován k víře, tedy po celý svůj život věřil a věří. A stejně tak nemůže znát odpověď nevěřící, který nikdy neměl a nemá žádnou osobní zkušenost života s vírou. Protože není život bez poznání. A znalosti bez osobní zkušenosti životem, jsou jen teoretické domněnky a dedukce prázdných, ničím nepodložených slov.

Prožila jsem kus života bez víry i s vírou, proto za sebe mohu s čistým svědomím říct, že jako nevěřící, sama, ze svých vlastních schopností a sil, bez Boží pomoci, jsem to nedokázala. Protože tehdy když mě někdo obelhal, podvedl, zranil, už nikdy jsem mu nedokázala uvěřit. Prostě jsem ho vyškrtla ze svého života. A z toho důvodu jsem ve jménu své vlastní spravedlnosti porušila dané slovo, přede svědky daný slib, rozbila rodinu a odešla z prvního manželství, s pocitem, že právo je na mé straně a že jednám v zájmu dětí, proto jsem neměla žádnou potřebu odpustit.

Když jsem pak ve druhém manželství uvěřila, po setkání s Pánem Bohem nebyl pro mne v modlitbě: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme", žádný problém. Významu jsem rozuměla a byla ve mně vůle chtít jen to, co chce On, tedy i odpouštět. Jednou se ale stalo, že mi ublížil člověk, kterého jsem si nesmírně vážila, a kterého, aniž bych si to tehdy dokázala přiznat, měla jsem ráda tak, že jsem zaměnila pořadí prvních dvou největších přikázání lásky.

"Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Matouš 22:36-40)

Nad Pána Boha, jsem si zamilovala člověka, a když mi ublížil, bolest mé vlastní uražené pýchy pak byla větší, než láska k Bohu. Ale kde je bázeň, tam je i kázeň. Zůstal ve mně vzdor do tmy otevřených očí: "Nikdy ho už nechci ani vidět! Jak mám ale potom říct: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme"? Boží přítomnost a bezpečí Jeho Lásky jsem ztratit nechtěla, a odpustit neuměla. Opakovala jsem pořád dokola, ale jen ústy: "Já už se na něho nezlobím. Pane, já mu odpouštím", ale moje nitro bylo hluboká rána, plná bolesti. Situace byla pro mne tak neřešitelná, že jsem málem litovala, že Boha znám. Jako nevěřící bych udělala za událostí tečku. A byl by klid.

Tři dny a tři noci jsem se trápila marnou snahou odpustit, ale nešlo to, dokud z propastných tůní duše nevytryskly slzy ryzí modlitby, omývající tato slova, a slzy nelžou: "Prosím Tě, Pane, odpusť mu! Odpusť mu, že mi ublížil. Dej mu, prosím, tolik lásky, kolik mně způsobil bolesti. Odpusť! Odpusť mu, prosím!"

A náhle, nikdy nezapomenu na způsob, jakým On ve mně proměnil tu otevřenou ránu ve zhojenou jizvu. Zřetelně, postupně, jsem vnímala bolest, jak zvolna odeznívá, jak odchází, jak mizí, až zmizela docela. Jako bolest zubu, umrtvená arzénem. Všemohoucí Bůh vytvořil ve mně svým Duchem odpuštění a od té doby umím odpouštět, a vím, že mluvit o odpuštění a chápat jeho smysl, není totéž, jako skutečně odpustit. Před Všemohoucím když nám něco nejde, stačí jenom v pravdě chtít, a kam naše schopnosti nedosáhnou, tam On za nás jedná. A nejen v nás, ale i v těch, za které prosíme, za které se modlíme.

"Láska bližnímu zle neučiní, naplněním Zákona je tedy láska" a přikázáním lásky je milovat i nepřátele. Tedy odpouštět a prosit za ně v modlitbách, aby jim Bůh dal svého Ducha, aby i oni pochopili, zřekli se zlého a přimkli se k Bohu. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno, komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno, proto před Bohem kdo nenávidí, je vrah.

"Počátkem je víra, koncem láska. A toto když splyne v jedno, je Bůh. Vše ostatní je pak doprovodem krásy a dobra. Kdo má víru, nehřeší. Kdo miluje, neumí nenávidět.

"Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra." (1. list Janův 4:20-21)

"Modli se neustále. Pros, aby se ti dostalo ještě více moudrosti. Buď stále na stráži … Jako pravý bojovník nes bolesti všech.… Ve všem buď opatrný, jako had a nevinný, jako holubice. Máš tělo a duši, abys své názory podával s mírnou tváří. Křesťanství není dílem přemlouvání, ale dílem osobní statečnosti a síly. Kde je nejednota a hněv, tam nepřebývá Bůh. Pros, aby ti bylo zjeveno, co nevidíš, abys nic nezanedbal a aby se ti dostalo v hojné míře každé milosti. Jako kormidelník si přeje větry a kdo se ocitl v bouři, touží po přístavu, tak čas si přeje, aby ses se svými dostal k Bohu. Buď na stráži, jako bojovník. Odměnou je nesmrtelnost a věčný život.

Varuji vás před zvířaty v lidské podobě. (Zvířata v lidské podobě, to jsou fanatici ideologicky nesmiřitelní, jdoucí proti Bohu a lidem, kteří povýšili vlastní spravedlnost nad tu Boží.) Nejen je mezi sebe nepřijímejte, nýbrž, je-li to možné, ani se s nimi nestýkejte. Modlete se za jejich obrácení, které je obtížné. Ježíš Kristus, pravý život, má však moc je obrátit. Modlete se za ně." (Ignatios)

V pravdě milovat znamená zachovávat přikázání lásky. Jen tudy lze překročit hranici, omezenou lidským rozumem a dosáhnout nedostupných výšin moudrosti a lásky srdcem, tepajícím v rytmu lásky Boží, a milovat láskou bez hranic, ne pro naplnění sobecky lidské touhy chtít a mít, a vlastnit pomíjivou lásku lidskou, ale z lásky k Bohu a bližním nezištně lásku probouzet láskou.

"Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe."

"Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.… V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha." (Jan 14, 21)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jeife jeife | E-mail | Web | 15. února 2018 v 18:07 | Reagovat

Myslím, že nejde o to, čemu věříš, ale že věříš. Ať už věříš v boha, vesmír, nebo energii.
"Boží přítomnost a bezpečí Jeho Lásky jsem ztratit nechtěla, a odpustit neuměla." To je právě jedna z věcí, která mi na křesťanství trochu vadí. Pokud uděláš chybu, nejsi přijímaná a jsi špatná. To je i princip, který je pořád dokola omýlám ve výchově dětí. Díky tomuhle principu vznikají lidé, kteří se bojí udělat chybu, bojí se být jiní, bojí se odmítnutí.
Hm, a jsme zas u toho :) "je-li to možné, ani se s nimi nestýkejte". Pokud necháš zlo růst o samotě, nemůže z něho vyrůst nic jiného, než zlo. Když se budeš modlit opodál, těžko se něco stane. Naopak, když takovému člověku vstoupíš do života (když si do života vstoupit nechá) a mile ho překvapíš, může se změnit. Může v tobě vidět vzor a změnit se k lepšímu ...
Když už jsme u toho milování ... mluvíš tu o lásce k bohu a zároveň k bratru. Láska, kterou máš milovat všechny ... nevztahuje se tato láska snad i na "zvířata v lidské podobě"? Nebo je tvoje láska jen pro ty "hodné"?
"Nebudeš zabíjet" ... nikde tu není hvězdička, která by dávala možnost zabít zvíře. Pokud vím, v bibli se píše jen něco jako "svěřuji ti pozemská zvířata". Nic o tom, že můžeš porušit přikázání a zabít je, tam není. Nebo je? :)

Díky za odpověď :)

2 nlydia nlydia | 16. února 2018 v 11:45 | Reagovat

Křesťanství není dílem přemlouvání, ale dílem osobní statečnosti a síly. Biblické příběhy jsou postupně naplňovaná proroctví, s druhým příchodem Krista přichází nová éra Ducha a vývoj člověka a světa v průběhu času jde tak, jak je psáno, s tím, že Biblické dějiny nejsou učebnicí dějepisu ale dějinami spásy lidské duše.

Věci skryté, psané v podobenstvích patří Bohu a těm, kterým je On chce zjevit a věci srozumitelné zřejmé, které se nedají vyložit ani pochopit jinak, než jak jsou napsány, patří všem. A právě v tom je ten problém. Ne že by těm přikázáním lásky, která druhému neublíží, někdo nerozuměl. Rozumí každý, ne každý je ale ochoten změnit podle těch přikázání sebe. „Proč já, když špatní jsou ti druzí“ a snadnější než sebe je chtít měnit toho druhého.

Pan Ježíš, pravý život, život věčný, nezrušil starozákonní Desatero, ale naplnil láskou. Dal nám nové přikázání, milovat i nepřátele. Tedy ne už „oko za oko, zub za zub“ ale osobním příkladem nám ukázal lásku tak velikou, že odpustil i svým vrahům. A jaký je On, takoví v Jeho následování máme být i my. A přikázání lásky, to je na nebi ta jediná úzká cesta s těsnou branou, vedoucí k životu věčnému. A na zemi je to to jediné, co nás všechny slušné lidi spojuje, v čem jsme stejní. Prostě bez ohledu na to čím kdo je, čemu věří nebo nevěří, žádný slušný člověk nedělá druhým to, co nechce, aby oni jemu dělali, tedy nelže, nepodvádí, nekrade, nezneužívá druhé k vlastnímu obohacení, neznásilňuje a nevraždí. Každý člověk je originál a proto ve všem ostatním má absolutní svobodu být rozdílně jiný.

Chybujeme všichni, chybami se člověk učí, ale kdo neodpustí, kdo nenávidí, je před Pánem Bohem vrah, protože odpuštění je výkupným z moci zlého. Komu odpustíme, tomu Bůh dá svého Ducha, a on pochopí a zřekne se zlého. Komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno, ale za každý promarněný život bude volán k odpovědnosti ten, kdo neodpustil.

Ale nezaměňujte si přirozenou, omylem chybující lidskost se „zvířaty v lidské podobě“. Dobru i zlu, Bohu i ďáblu sloužit nelze. Jako budeme na konci věků odděleni jedni od druhých, jedni půjdeme do věčné radosti s Bohem, druzí do věčného trápení, kde obrazně „červ neumírá a oheň nehasne“, tak podobně i na zemi. Proto je fašismus postavený mimo zákon, a stejně tak je nutné postavit mimo zákon i islám. Každý fašista i každý muslim, s ohledem na jejich ideologii v následování Hitlera či Mohameda, jsou potenciální vrahové.

Tolik pokud jde o zvířata v lidské podobě. A k zabíjení zvířat, v Bibli je psáno: „Jezte všechno, co se v masných krámech prodává.“ Starozákonní zákazy čistého a nečistého jsou myšleny obrazně.
https://www.bibleserver.com/search/CEP/zab%C3%ADjej%20a%20jez/1

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama