Únor 2018

„Nepožádáš majetek bližního svého“ a „Nezabiješ!“

17. února 2018 v 16:14 Politika
Věci skryté, psané v podobenstvích patří Bohu a těm, kterým je On chce zjevit a věci srozumitelné, zřejmé, které se nedají vyložit ani pochopit jinak, než jak jsou napsány, patří všem. A v tom je příčina veškeré bídy, trápení a bolesti. Ne že by těm přikázáním lásky, která druhému neublíží, někdo nerozuměl. Rozumí každý, ne každý je ale ochoten změnit podle těch přikázání sebe. "Proč já, když špatní jsou ti druzí" a snadnější než sebe, je chtít měnit toho druhého, podle lidských vymyšlených výkladů těch podobenství.

Když ale "soudy mají vynášet jen soudci, podle nějakého zákoníku" pak povinností člověka je ty soudy respektovat, i když ten zákoník soudců je nemorální, a každý z nich si ten chaos, omylem zvaný zákon, neustále obohacovaný lidovou tvořivostí poslanců, vykládá podle svých potřeb, k prosazení zájmů jednoho proti druhému. Lidem pak nepřísluší vynášet soudy, ale vynáší soudy každý, kdo na straně jedněch prosazuje tu svoji "pravdu" proti druhým, ať zleva, zprava či jinak ideologicky. Pokud však není člověk souzen a odsouzen, pak každá veřejná kritika je POMLUVOU, za kterou by mělo následovat kárné řešení.

Pouze však v pravdě morální soudy podle Desatera, jsou bezchybně správné, i když dejme tomu, ve světě zatím ještě, v chaosu a zmatku pomýleně bloudícího lidstva pomineme ta první čtyři přikázání + 6 a 9, která dokud člověk a svět neprocitne k životu, se týkají výhradně jen soukromého způsobu života lidí, v pravdě věřících.

Ale i jen podle přikázání:
5. Nezabiješ.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
10. Nepožádáš statku bližního svého,
lze rozsoudit konkrétní proti sobě jdoucí, rozdílné "pravdy". A jiný možný způsob k rozlišení pravdy od lži neexistuje. Proti tomu není argument, a kdo nesouhlasí, schvaluje zločiny.

Za předpokladu, že pravda je vždycky konkrétní, např. "Na území rebelů v Sýrii jsou bombardovány nemocnice. Lidé jsou tam v pasti", konkrétní je to bombardování a konkrétní jsou i rebelové v pasti. Co tedy je pravda, když svoji "pravdu" mají ti, co bombardují, i ti kteří jsou v pasti?

Pravdou je: "Nepožádáš majetek bližního svého" a "Nezabiješ!" Když jeden bere z cizího, druhý zabíjí. A v Sýrii už je z toho takový nepřehledný chaos, že zanedlouho může být vyvražděna i Evropa.

Dobru i zlu, Bohu i ďáblu sloužit nelze. Jako nebeské království hlídají andělé a nic nečistého tam nevejde, tak budeme na konci věků odděleni jedni od druhých, jedni půjdeme do věčné radosti s Bohem, druzí do věčného trápení, kde obrazně "červ neumírá a oheň nehasne", tak podobně je nebo mělo by tomu být i na zemi. Proto je fašismus postavený mimo zákon, a stejně tak je nutné postavit mimo zákon i islám. Protože každý fašista i každý muslim, s ohledem na jejich ideologii v následování Hitlera či Mohameda, jsou potenciální zločinci.

Pan Ježíš se nikdy žádného zločinu nedopustil, On je pravý život, život věčný. A nezrušil Novým Zákonem Starozákonní Desatero, ale naplnil láskou. Tedy ne už "oko za oko, zub za zub" ale osobním příkladem nás miloval láskou tak velikou, že odpustil i svým vrahům. A jaký je On, takoví v Jeho následování máme být i my. "Láska bližnímu zle neučiní, naplněním Zákona je tedy láska" Dal nám nové přikázání, milovat i nepřátele. Tedy odpouštět jim a prosit za ně v modlitbách, aby jim Bůh dal svého Ducha, aby i oni pochopili, zřekli se zlého a přimkli se k Bohu. Odpuštění je výkupným z moci zlého. A kdo neodpustí, kdo nenávidí, je před Pánem Bohem vrah. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno, komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno, a za každý promarněný život bude volán k odpovědnosti ten, kdo neodpustil.

"Křesťanství není dílem přemlouvání, ale dílem osobní statečnosti a síly. Počátkem je víra, koncem láska. A toto když splyne v jedno, je Bůh. Vše ostatní je pak doprovodem krásy a dobra. Kdo má víru, nehřeší. Kdo miluje, neumí nenávidět."

"Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra." (1. list Janův 4:20-21)

Desatero naplněné přikázánímlásky je před Pánem Bohem ta "jediná úzká cesta s těsnou branou, vedoucí k životu věčnému" a na zemi, bez ohledu na to, čím kdo je, čemu věří nebo nevěří, je to jediné, co slušné lidi spojuje, v čem jsme všichni lidé stejní, přikázání lásky je tou jedinou pravdou, má-li být člověk čestným člověkem.


Kdyby tato jediná pravda, která dělá člověka člověkem, byla dána zákonem, tak by neměl každý, ve věcech veřejných i soukromých tu "svoji jedinou pravdu" proti druhým, ale různost by byla svobodným právem různých, vedle sebe bez problémů, a bez povyšování či ponižování, aniž by jedni poškozovali druhé.

Přece žádný slušný člověk nedělá druhým to, co nechce, aby oni jemu dělali, tedy nelže, nepodvádí, nekrade, nezneužívá druhé k vlastnímu obohacení, neznásilňuje a nevraždí. A neslušným nedůvěryhodným člověkem na hranici zločinu je ten, kdo lže a podvádí, a zločincem je ten, kdo krade, zneužívá druhé k vlastnímu obohacení, znásilňuje a vraždí.

Každý člověk je originál, pravda je stručná a jen jedna.Kde není porušené přikázání, tam různost není ani pravda ani lež, ale originalita či charakteristika člověka, v níž podle svých schopností máme, tedy měli bychom mít všichni absolutní svobodu být sami sebou, rozdílně jiní.





„Nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“

15. února 2018 v 17:39 Píseň novou
Nepochybuji o tom, že slušný člověk nelže, nepodvádí, nekrade, neznásilňuje a nevraždí. V tom jsme všichni, věřící i nevěřící zajedno a kdo s tím nesouhlasí, ten buď lže, krade, znásilňuje a vraždí, anebo i když to sám nedělá, ale druhým schvaluje, tak není slušným člověkem. To je bez diskuze samozřejmé.

Jako věřící se setkávám s názorem, že i bez Boha mohou být slušní lidé. Zní to logicky. Proč by nemohl být člověk čestný sám, ze svých schopností, pod kontrolou vlastního svědomí nad lží, podvodem, krádeží a násilím?

Dát odpověď na tuto otázku za nevěřící nemůže pak věřící, který od nejútlejšího dětství byl vychován k víře, tedy po celý svůj život věřil a věří. A stejně tak nemůže znát odpověď nevěřící, který nikdy neměl a nemá žádnou osobní zkušenost života s vírou. Protože není život bez poznání. A znalosti bez osobní zkušenosti životem, jsou jen teoretické domněnky a dedukce prázdných, ničím nepodložených slov.

Prožila jsem kus života bez víry i s vírou, proto za sebe mohu s čistým svědomím říct, že jako nevěřící, sama, ze svých vlastních schopností a sil, bez Boží pomoci, jsem to nedokázala. Protože tehdy když mě někdo obelhal, podvedl, zranil, už nikdy jsem mu nedokázala uvěřit. Prostě jsem ho vyškrtla ze svého života. A z toho důvodu jsem ve jménu své vlastní spravedlnosti porušila dané slovo, přede svědky daný slib, rozbila rodinu a odešla z prvního manželství, s pocitem, že právo je na mé straně a že jednám v zájmu dětí, proto jsem neměla žádnou potřebu odpustit.

Když jsem pak ve druhém manželství uvěřila, po setkání s Pánem Bohem nebyl pro mne v modlitbě: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme", žádný problém. Významu jsem rozuměla a byla ve mně vůle chtít jen to, co chce On, tedy i odpouštět. Jednou se ale stalo, že mi ublížil člověk, kterého jsem si nesmírně vážila, a kterého, aniž bych si to tehdy dokázala přiznat, měla jsem ráda tak, že jsem zaměnila pořadí prvních dvou největších přikázání lásky.

"Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Matouš 22:36-40)

Nad Pána Boha, jsem si zamilovala člověka, a když mi ublížil, bolest mé vlastní uražené pýchy pak byla větší, než láska k Bohu. Ale kde je bázeň, tam je i kázeň. Zůstal ve mně vzdor do tmy otevřených očí: "Nikdy ho už nechci ani vidět! Jak mám ale potom říct: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme"? Boží přítomnost a bezpečí Jeho Lásky jsem ztratit nechtěla, a odpustit neuměla. Opakovala jsem pořád dokola, ale jen ústy: "Já už se na něho nezlobím. Pane, já mu odpouštím", ale moje nitro bylo hluboká rána, plná bolesti. Situace byla pro mne tak neřešitelná, že jsem málem litovala, že Boha znám. Jako nevěřící bych udělala za událostí tečku. A byl by klid.

Tři dny a tři noci jsem se trápila marnou snahou odpustit, ale nešlo to, dokud z propastných tůní duše nevytryskly slzy ryzí modlitby, omývající tato slova, a slzy nelžou: "Prosím Tě, Pane, odpusť mu! Odpusť mu, že mi ublížil. Dej mu, prosím, tolik lásky, kolik mně způsobil bolesti. Odpusť! Odpusť mu, prosím!"

A náhle, nikdy nezapomenu na způsob, jakým On ve mně proměnil tu otevřenou ránu ve zhojenou jizvu. Zřetelně, postupně, jsem vnímala bolest, jak zvolna odeznívá, jak odchází, jak mizí, až zmizela docela. Jako bolest zubu, umrtvená arzénem. Všemohoucí Bůh vytvořil ve mně svým Duchem odpuštění a od té doby umím odpouštět, a vím, že mluvit o odpuštění a chápat jeho smysl, není totéž, jako skutečně odpustit. Před Všemohoucím když nám něco nejde, stačí jenom v pravdě chtít, a kam naše schopnosti nedosáhnou, tam On za nás jedná. A nejen v nás, ale i v těch, za které prosíme, za které se modlíme.

"Láska bližnímu zle neučiní, naplněním Zákona je tedy láska" a přikázáním lásky je milovat i nepřátele. Tedy odpouštět a prosit za ně v modlitbách, aby jim Bůh dal svého Ducha, aby i oni pochopili, zřekli se zlého a přimkli se k Bohu. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno, komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno, proto před Bohem kdo nenávidí, je vrah.

"Počátkem je víra, koncem láska. A toto když splyne v jedno, je Bůh. Vše ostatní je pak doprovodem krásy a dobra. Kdo má víru, nehřeší. Kdo miluje, neumí nenávidět.

"Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra." (1. list Janův 4:20-21)

"Modli se neustále. Pros, aby se ti dostalo ještě více moudrosti. Buď stále na stráži … Jako pravý bojovník nes bolesti všech.… Ve všem buď opatrný, jako had a nevinný, jako holubice. Máš tělo a duši, abys své názory podával s mírnou tváří. Křesťanství není dílem přemlouvání, ale dílem osobní statečnosti a síly. Kde je nejednota a hněv, tam nepřebývá Bůh. Pros, aby ti bylo zjeveno, co nevidíš, abys nic nezanedbal a aby se ti dostalo v hojné míře každé milosti. Jako kormidelník si přeje větry a kdo se ocitl v bouři, touží po přístavu, tak čas si přeje, aby ses se svými dostal k Bohu. Buď na stráži, jako bojovník. Odměnou je nesmrtelnost a věčný život.

Varuji vás před zvířaty v lidské podobě. (Zvířata v lidské podobě, to jsou fanatici ideologicky nesmiřitelní, jdoucí proti Bohu a lidem, kteří povýšili vlastní spravedlnost nad tu Boží.) Nejen je mezi sebe nepřijímejte, nýbrž, je-li to možné, ani se s nimi nestýkejte. Modlete se za jejich obrácení, které je obtížné. Ježíš Kristus, pravý život, má však moc je obrátit. Modlete se za ně." (Ignatios)

V pravdě milovat znamená zachovávat přikázání lásky. Jen tudy lze překročit hranici, omezenou lidským rozumem a dosáhnout nedostupných výšin moudrosti a lásky srdcem, tepajícím v rytmu lásky Boží, a milovat láskou bez hranic, ne pro naplnění sobecky lidské touhy chtít a mít, a vlastnit pomíjivou lásku lidskou, ale z lásky k Bohu a bližním nezištně lásku probouzet láskou.

"Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe."

"Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.… V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha." (Jan 14, 21)