Listopad 2017

Čistému všechno je čisté

22. listopadu 2017 v 11:30 Píseň novou
Do léta tohoto roku 2017 jsem byla přesvědčena, že pokud starověký zaostalý ještě člověk pověrčivě uctíval lidskou rukou zhotovené neživé předměty, tak dnes už tak omezený žádný člověk na zemi být nemůže, že každému je zcela jasné, že všechny ty obrazy, sochy, sošky, kříže, křížky i eucharistické "oplatky" křest vodou, že to všechno je jen symbolika, neživá, sama o sobě prázdná, která neprospěje ani neuškodí. Naprosto vůbec jsem si nedokázala představit a připustit, a myslet si, že v 21. století by někdo mohl být tak dětinský, že by k železu, dřevu, kameni, vodě, pokrmům a nápojům, k věcem hmotným, upínal své touhy a naděje, že by v tom materiálu mohl vidět živé bytosti. Domnívala jsem se, úplně logicky, že když někdo poklekne v modlitbě před těmito symbolicky posvátnými předměty, tak v myšlenkách citem i rozumem se upíná k výšinám Boha živého. Podobně, jako když na fotografii vidíme člověka, nikomu by nemohlo přijít na mysl, že ten papírový obrázek by byl něco jiného, než papírový obrázek. Tak podobně mám na zdi hodně starou kopii originálu E. K. Lišky a je to jen výtvarným umělcem vytvořené dílo a nevidím důvod, proč bych před rukou umělce měla pokleknout ale ani žádný důvod to dílo zavrhnout a zničit jako modlářské. Nic víc a nic méně.
A pověsti jsem brala jen jako symbolicky působivé a poučné příběhy a legendy. Jednou z nich, v roce 1210 poblíž Křtin, se zjevila Panna Maria. Křtiny - Místo zázračných událostí a uzdravení. Stovky případů, mezi nimi oživnutí mrtvých lidí, navrácení zraku a sluchu, uzdravení těžce nemocných a raněných či vyléčení neplodných žen. Tak dobové prameny popisují Křtiny na Blanensku. Známé poutní místo je proslavené silným mariánským kultem, kterému poslední staletí vévodí velkolepý barokní chrám architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela nazývaný Perla Moravy.

Prý k tomu zjevení došlo v nedaleké Bukovince při velké bouřce na rozkvetlém kaštanu, ze kterého šlehaly blesky. Tehdejší událost připomíná kamenná soška Panny Marie. Ta nyní stojí na hlavním oltáři křtinského chrámu. Její ctitelé jí přisuzovali zázračnou moc. Ke zjevení mělo dojít v blízkosti původního kostela v Bukovince. Ten stál společně se starým hřbitovem na místech za dnešní požární nádrží. Ještě dnes jsou prý na tomto místě vidět stavební pozůstatky hřbitova. "Na památku zjevení Panny Marie stojí kousek od kostela při výjezdu na Račice kaplička a v ní kopie sošky Panny Marie, která tuto událost připomíná."


A šly jsme v létě, o prázdninách, s jednou sestrou v Kristu, římskokatolickou křesťankou. Zastavila se před tou kapličkou, a tak jsem zůstala stát tiše vedle ní beze slov, a čas, aby neplynul nadarmo, jsem vyplnila v myšlenkovém souznění modlitbou "Otče náš …" a její? Možná nějaká mariánská modlitba? Nevím, ale znám ji, i při jejím rozdílném způsobu víry vím, jaká je a znám její úmysly očištěné přikázáním lásky. Tedy jsem neměla žádný problém postát vedle ní.

A ona po chvilce přerušila to ticho slovy: "pokaždé když se tady zastavím, jako by přivírala a otevírala oči". A tak jsem se jen tak dlouze zahleděla do neživých očí sošky Panny Marie a ty oči na mne zamrkaly jako živé. Odsouhlasila jsem, že ano a ona řekla, že to nikomu neříká, že by jí to nikdo nevěřil a mysleli by si o ní, že jí přeskočilo. No, kdybych to neviděla na vlastní oči, kdyby mi to jen vyprávěla, tak bych si to o ní asi tak nějak také myslela, přinejmenším něco o příliš bujně sugestivním sebeklamu a fantazii. A kdyby to ona neviděla, ale jen já, sama o sobě bych snad zapochybovala, jestli jsem normální. Ale viděly jsme to obě.

Vzala jsem si z toho pro sebe dost burcující ponaučení, "pilněji pečovat o vlastní duši", neboť, jak je psáno, když mluvil Bůh, "obrazu žádného", tedy žádné zjevení tělesným zrakem jsme neviděli. "Proto pilně pečujte o duše vaše, neboť jste neviděli žádného obrazu, když mluvil Bůh …" "… a naděje, která se vidí, by nebyla už nadějí."


A už bych na tu epizodu od léta málem zapomněla, kdyby mi nedávno kolegyně nepodala, pro mne zdánlivě už nezajímavě zbytečný časopis: "Záhady života". Záhadami jsem se zabývala, dokud jsem hledala Boha. Teď už nehledám. Z osobních zkušeností dlouhé cesty s Ním vím, že ke mně v hlubinách duše mluví, že je se mnou, že mne chrání. A teď už usiluji jen vytrvat na cestě k cíli, nezapomenout, co mi bylo dáno a nevzít si to sebou do hrobu, ale zanechat svědectví.

Jen ze slušnosti jsem ten časopis neodmítla a jen tak ledabyle bez valného zájmu prolistovala, a zaujala mne v něm, zde ve zkratce uvedená svědectví českých cestovatelů:

"Na Nové Guinei je osm set různých etnik a mezi nimi jeden kmen, který aby mohl kdokoliv dát svému dítěti konkrétní jméno, musí nejprve zavraždit někoho, kdo takové jméno nosí. Každý rodič se tak nutně stává vrahem."

"Papuánky jsou považovány za zralé ženy od první menstruace, třeba i v deseti letech. A kamkoliv přijdete, obvykle vám nabídnou manželku."

Kult Santeria: "Snažil jsem se být pouze objektivním pozorovatelem, ale opakující se tanec a melodie působily i na mne. Nechtěl jsem, ale stejně jsem tomu začal podléhat. Bylo to nezapomenutelné. V prvé řadě na mne doléhala sounáležitost a kolektivní euforie. A zároveň tento rituál vyvolával v lidech okolo neutuchající sexuální tužby. Stejně jako při Woodoo, při němž běžně veřejně před zraky všech ostatních, mnozí souložili na zemi." (Dr. M. Stingl, cestovatel, etnograf a spisovatel)


Kult - nikdo už nezná jeho jméno, pokud nějaké vůbec měl. Říká se mu "Kult čarodějů hrobových sošek" nebo "Klan nesmrtelných". Jeho představitelé, nejhroznější čarodějové, jací kdy po Africe chodili, dokázali mimo jiné vyrobit elixír nesmrtelnosti. Po rozpadu jejich pohřbeného těla, když se jejich zlý duch osvobodil ze zaniklé tělesné schránky, se údajně dokázal vrátit do těla kohokoliv, koho si k tomuto účelu vybral. V něm musel setrvat až do smrti. A po jeho pohřbu se vše opakovalo znovu. Byli to zloduši. Své kouzelné nápoje připravovali z krve a slz svých obětí. Jejich kult existoval tak dlouho jen díky tomu, že se duch zemřelého čaroděje po určité době zmocnil jiného člověka a v něm ve svém nekalém dřívějším životě pokračoval. Takto postižený člověk nejen že se začal chovat jako někdo úplně jiný, ale postupně se změnila i jeho tvář a tělesná podoba. Takže nesmrtelný nakonec vypadal úplně stejně, jako v předchozím životě. A tak to šlo pořád dokola.

Proč ale nakonec ten Kult nesmrtelných zanikl? Několik malamů, dobrých čarodějů, přece jen našli způsob, jak zlo zastavit. Zhotovili magickou kamennou sošku, takového malého skrčence, přesně zachycující rysy zemřelého čaroděje. Tu postavili do hrobu u hlavy mrtvého. Sotva se jeho duch v podzemí uvolnil, překypoval po několikaleté odmlce touhou co nejrychleji zakotvit v novém těle. Do sošky byl navíc přitahován magickým kouzlem. Jakmile do ní vstoupil, nedostal se již ven. A protože kamenná soška s jeho podobou nemohla nikdy v hrobě zpráchnivět, zůstal v ní zloduch zaklet navěky. Proto nakonec všichni nesmrtelní časem zmizeli. Zůstali uvězněni ve svých hrobech, zakletí v hrobových soškách.

Teď však začali někteří ziskuchtiví šílenci ty pradávné hroby hledat a vykrádat. Naši lidé se těch kamenů s lidskou podobou bojí, ale někteří cizinci se po nich shánějí. Kdokoliv si však tu sošku koupí, kupuje si strašlivou smrt. Existuje prý několik případů policejně ověřených, žádné vymyšlené strašidelné povídačky. Příběhy je možné najít v tom zmíněném časopisu: "Záhady života 10/2017" (Jaroslav Mareš, spisovatel, cestovatel, entomolog a kryptozoolog)


Uctívání ďábla barbary - šílené okultní způsoby nejen sexuální, krutě vražedné rituály lidských obětí, mystéria neandrtálských tlup kanibalů, s nejtemnější praxí, bez úcty k lidskému životu. To všechno umožňuje pochopit pradávnou starozákonní nutnost likvidace absolutní spravedlností "oko za oko, zub za zub" bezbožně zvrhlých, životu nebezpečných zločinců, uctívajících ďábla, jak ji známe i ze starozákonních biblických příběhů, kteří kdyby nevyhynuli, tak by člověk a svět už dávno neexistoval.

Pochopení této nutnosti není obhajováním genocidy, srovnatelné s islámem, ale genocidou by bylo umožnit, jak těm starozákonním satanistům, tak i současným islámským barbarům, smrtí zotročit a zlikvidovat život na zemi. To by byla genocida. Proto starozákonní spravedlností "oko za oko, zub za zub", hynuly dříve, než stihly zahubit veškerý život na zemi.

Jedním z pekelných bohů kannánského božstva je Baal, hlavní bůh Féničanů. Baal je démon. A měl pod sebou 66 legií démonů. Jeho semitský protějšek je líčen jako muž nebo býk, démon Baal jako forma muže, kočky, ropuchy nebo jejich kombinace. Spojení Baala s Aštoret bylo oslavováno bezuzdnými rituály plodnosti, které se vyznačovaly nezřízeně zhýralými orgiemi. Jak ještě pozůstatky toho i v současnosti na vlastní oči viděli a zdokumentovali cestovatelé Dr. M. Stingl a Jaroslav Mareš.


Příčinou první loupeže "zakázaného ovoce" ze stromu života vešla do světa smrt. Adam a Eva poznali, že jsou nazí, Bůh je "přioděl" kůží a masem a vyhnal z ráje. A tady je počátek boje mezi dobrem a zlem. Je to boj o život. V Biblických dějinách spásy lidské duše od Adama a Evy přes Kaina a Ábela, až po ukřižování Ježíše Krista.

"Neuchvátili jsme cizí zemi ani jsme se nezmocnili ničeho cizího, leč dědictví našich otců, jehož se na čas bezprávně zmocnili naši nepřátelé. Když nastala pro nás příznivá doba, znovu jsme se ujali dědictví otců."

Proto: Můj posel půjde před tebou a uvede tě k Emorejcům, Chetejcům a Perizejcům, ke Kenaancům, Chivejcům a Jebúsejcům, a já je zničím. Nebudeš se klanět jejich bohům a nebudeš jim sloužit. Nebudeš se dopouštět toho, co páchají. Nevypudím je však před tebou za jeden rok, aby země nezpustla a aby se k tvé škodě nerozmnožila polní zvěř. Vypudím je před tebou postupně, dokud se nerozplodíš a nepřevezmeš zemi do dědictví. Dám totiž do vašich rukou obyvatele země a vypudíš je před sebou. Neuzavřeš smlouvu s nimi nebo s jejich bohy. Nebudou v tvé zemi sídlit, aby tě nesvedli ke hříchu proti mně. Kdybys sloužil jejich bohům, stalo by se ti to léčkou. (2. Mojžíšova 23:-33)

A stalo se. V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné. Konali ovšem i to, co je zlé, sloužili baalům.

Tak jako nebeské království hlídají andělé a nic nesvatého tam nevejde, a tak jako každý dům proti zlodějům má zámky na dveřích, stejně tak každý národ má právo i povinnost proti vetřelcům bránit vlastní hranice.


Ale "Oko za oko, zub za zub, " TO BYL STARÝ ZÁKON na necivilizované barbarské zločince, kteří kdyby nezhynuli, tak by zlikvidovali hrstku spravedlivých, kteří ještě zůstali a které Bůh uchránil za účelem vítězství života nad smrtí.

A NOVÝ ZÁKON pak JE NOVÉ PŘIKÁZÁNÍ LÁSKY, všechny bližní milovat jako sebe, A Bližním je každý, kdo se k nám přiblíží, přítel i nepřítel. Tedy pro novozákonní lidstvo, pro civilizované lidi, ne už oko za oko, ale odpuštění a láska. "Není náš boj proti tělu a krvi, ale proti mocnostem a silám tohoto zlého věku. Bůh však není jen Spravedlnost ale i Láska. Kdyby byl jenom spravedlnost, už bychom nebyli. Na to zjeven je Syn Boží, aby kazil skutky ďáblovy."

Odpustit však neznamená otevřít dům či hranice své země zlodějům a vrahům, vydat na pospas sebe a své a podřídit se jejich zvrhlosti. Dobru i zlu, Bohu i ďáblu sloužit nelze. Milovat nepřátele neznamená vydat zlu na pospas své nejbližší a blízké. "Jestli kdo o své a zvláště o domácí péči nemá, zapřel víru a je horší, než nevěřící" "Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele."

A v přikázání "Nezabiješ" není zákaz volání po armádě na obranu vlasti. Ježíš byl duchovní vůdce, Ježíš nebyl politik ani válečník, a v celém Novém Zákonu není ani jediná zmínka o schvalování násilí, ale armádu nezrušil. "Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." (Lukáš 3:14) Je rozdíl mezi nutnou obranou a nesmyslným vražděním. Zbraně však patří do rukou policii, armádě a myslivcům. A ne samozvaným vykonavatelům vlastní spravedlnosti postavené nad tu Boží.

"Kdo neuvěří, zahyne". Nelze však starozákonní biblické příběhy a myšlení tehdejšího člověka chápat měřítkem současnosti. V kontextu doby lze zpětně nahlížet pouze starozákonní boj spravedlivých proti zvrhlým, za účelem přežití, jako cestu, kterou Bůh vyvedl a zachránil spravedlivé před nespravedlivými, jak bylo na počátku, tak zase bude na konci věků, budeme odděleni jedni od druhých, spravedliví půjdou do věčného života v radosti a nenapravitelně nespravedliví do věčného utrpení, opět podle zákonu absolutní spravedlnosti oko za oko …. Ale tento soud nastane až na konci věků, a nenáleží žádnému člověku ale jen Bohu. Nezrušil Ježíš Starý Zákon, ale starozákonní spravedlnost naplnil odpuštěním a láskou. Do té doby až do posledního dne života, všichni máme stejnou šanci hledat a najít pravdu, pochopit, uvěřit a vejít do života věčného.

A v průběhu času věků všech, v odvěkém boji mocností a sil, dobra a zla, se opakuje scénář téměř stále stejný. Podle různých pověstí v průběhu miliard pozemských let se udály katastrofy a záhuby lidí potopami, mory a různými jinými pohromami, při kterých zůstával naživu jen malý zbytek lidstva. Degradace lidského vědomí, nedostatečná čistota úmyslů při vysoké úrovni vědomostí a možností, přiváděla lidstvo ke katastrofě. Tak se to opakovalo mnohokrát v průběhu miliard pozemských let. Starozákonní spravedlností "oko za oko, zub za zub" proto hynuly dříve, než stihly zahubit veškerý život na zemi.


A opět naše civilizace dospěla k tomuto bodu zkázy. Davy všehoschopných bezbožných podvodných lhářů, loupežných zlodějů a násilníků vražedně všeho schopných, bezuzdným počínáním už téměř zlikvidovaly morálku, a to co vidíme v realitě, je skutečná genocida. Až tak, že podle některých dokonale zmatených pomýlených fanatiků, má i lupič a vrah svým jiným úhlem pohledu na to, co je pro něho dobré a co zlé, právo na svůj lup a na své oběti. Prostě zloděj a vrah když vylomí dveře, znásilní a vyvraždí majitele domu, tak potom v tom domě žije normálním životem, a kdo by si dovolil ho odstranit a vrátit ten dům dědicům původních majitelů, ten je podle nich sprostý vrah.


Tu neuvěřitelněabsurdní událost s mrkající soškou Panny Marie, bych z hlavy už vypustila, málem bych na ni zapomněla, ale do výše uvedených souvislostí o uctívání ďábla mi ji spojila až otázka ve skupině Duchovního povídání o Bohu:

"Konkretne ma zaujima vers 2. M 20:4-6 plati stale v desatore?"
"Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit."

Pravda je jedna. A jedno jediné na cestě k Bohu je nutné: "Chceš vejít do života? Zachovávej přikázání: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." Prokazatelně trestuhodně nečistého ducha má ten, kdo ta přikázání porušuje.

Všechny duchovní dary, jak je psáno, působí jeden Duch. Čistému všechno je čisté. A bílá magie ďábelsky zčerná, když s ní někdo proti Božímu přikázání lásky pomstychtivě nenávistně čaruje proti bližním.

"Jsou pak rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená." (1. Korintským 12:4-10)

"VŠECHNO JE MOŽNÉ TOMU, KDO VĚŘÍ." Známe pak přikázání a každé jeho porušení je hříchem, ze kterého lze činit pokání, ale každý hřích bez pokání vede ke smrti. Jediným pak před Bohem neodpustitelně smrtelným hříchem, ze kterého nelze činit pokání, je rouhání Duchu svatému.

"Jan mu řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my." Ježíš mu řekl: "Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás." (Lukáš 9:49-50)

A závěr? Moje víra je jiná ale na mé sestře, která když nepomůže, neublíží nikomu, a když někdo ubližuje jí, tak odpouští, mi Pán ukázal jedním z těch znamení, viděných tělesným zrakem, proti kterým jsem úporně nesmiřitelně bojovala, že potřeba uctívání Boha prostřednictvím hmotné symboliky je možná projevem slabé víry, ne však, jak jsem se mylně domnívala, službou ďáblu, když člověk zachovává přikázání, nepovyšuje se a neubližuje.

"…povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec. … Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem." To pravil, protože řekli: "Má nečistého ducha. … Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (Marek 3:24-35)