Duben 2017

Abrahámovská tradice

21. dubna 2017 v 14:03 Politika


Když biblická podobenství neumějí vysvětlit v celé souvislosti příčin a důsledků ani teologové, tak se nelze divit, že jak pro vítače islámu, tak i pro jeho odpůrce, je náboženství jako náboženství. A kdyby to neuměli jen teologové, oni i církevní představitelé v tom mají chaos. V církvích je to podobné, jako v politice. Opačným extrémním paradoxem primitivního starozákonního myšlení barbarů jsou dnes přecivilizovaní teističtí i ateističtí páchači dobra. Příčinou nepochopení Starého a Nového zákona v jednotě a v duchu, přikázáním pomýlené lásky převráceně spolupracují s nepřítelem proti vlastním, stejně jako politici, umožňující muslimům zotročit nás pomocí demokratických zákonů.

"Bůh požaduje po člověku důkaz, že se jej bojí a že jej miluje více než jakéhokoli jiného člověka.Tím důkazem je vražda někoho blízkého." - Nepochopení anebo záměrná lež? Na prvním místě máme milovat Boha kvůli přikázání milovat bližní jako sebe.

"Mistře, které přikázání je v zákoně největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Matouš 22:36-40)

"Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe."

"Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra." (1. list Janův 4:20-21)

"Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.… V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha." (Jan 14, 21)


S očekávaným druhým příchodem z mrtvých vstalého Krista, který byl vyvýšen k Bohu Otci, přijal neporušitelné tělo duchovní a znovu přijde v "oblaku svědků", oblakem, jak je v listu Židům psáno, jsou andělé a svatí, kteří nám pomáhají. A čas se přiblížil. V jakém těle přijde? V živočišném nebo duchovním? Jaký je On, takoví jsme i my a člověk musí jednou zemřít, aby se stal nesmrtelným. Kdyby Ježíš přišel znovu v těle pozemském lidském, musel by se znovu narodit a znovu zemřít.


Je psáno, že když mluvil Bůh zprostřed ohně, "hlas slov jste slyšeli, obrazu žádného jste neviděli. Proto pilně pečujte o duše vaše, neboť jste neviděli žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil."

"Spravedlivý člověk z víry bude živ" a "naděje, která se vidí, by nebyla už nadějí". https://www.bibleserver.com/text/CEP/1.%20list%20Petrův1

Tedy k obětování Izáka a k vražednému důkazu bázně boží a milování Boha víc než člověka. Kdyby ten, který k nám mluví a o kterém je psáno: "Je u vás a bude ve vás, řekl: "zabij svého syna či bratra" musíme ho zabít? A kdyby to řekl, jak poznáme, že ten hlas, který to přikázal je Boží a ne ďábelský?

"Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem." (První Petrův 3:18) JEDNOU PROVŽDY. Ne opakovaně. Proto Bůh vyzkoušel Abraháma. Pro ponaučení všem. Proto posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej!" Protože Boží přikázání bylo, je a bude: "Nezabiješ!"

Takže kdyby někomu nějaký hlas přikázal: "Zabij!" tak ten hlas není Boží.

Nelze pak posuzovat starozákonní biblické příběhy měřítkem současnosti. Dokonalou spravedlností "Oko za oko, zub za zub", v barbarském starověku vyvedl a zachránil Bůh spravedlivé před nespravedlivými, aby lidstvo nevyhynulo. A všechny ty kruté starozákonní příběhy jsou varováním pro nespravedlivé a zlé.

"Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná …" Ano, nezrušil Ježíš Starý Zákon, ale starozákonní spravedlnost naplnil odpuštěním a láskou. Na konci věků pak spravedliví vejdou do života věčného s Bohem a nenapravitelně nespravedliví a hříšní vejdou do věčného zatracení. Toto ale až na konci věků. Do té doby všichni máme stejnou šanci zachránit se. A není na tom nic divného, že do Božího odpočinutí "nevstoupí nic nesvatého, ani ten, kdo se rouhá a lže." (Zjevení Janovo 21:27)

Bůh je stále stejný, Jeho přikázání platná v každé době, od počátku až do konce, to jen člověk se v průběhu času vyvíjí a mění.

Na prvním místě milujeme Boha, protože lidská láska je pomíjivá a nestálá ale Bůh Všemohoucí Bůh je věrný, i když my jsme nevěrní. Bůh je Láska. A "víme, že jsme přešli ze smrti do života, když milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. A kdo nenávidí, je vrah." Proto, kdo neuvěří, ten zahyne. A o tom je odvěký boj dobra a zla. Není to boj proti člověku, ale boj proti mocnostem a silám zlého. Proto je náš Bůh oheň stravující, Bůh žárlivě milující, protože nechce, abychom zahynuli.".

A bát se Boha? Ano. Kdo neuvěří a neobrátí se od zlého k dobrému, ten zahyne. A co je zlo a co je dobro? Dobro je odpuštění a láska podle přikázání. Kde je porušené přikázání, tam je zlo, neodpuštění a nenávist. "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!" (Lukáš 12:4-5)

"Kdo zachováváte těžké, nelidské, surové a hříšné příkazy ďáblovy, obraťte se! Nebojte se ďábla, nic proti vám nezmůže. Ďábel sám se bojí a strach z něho není na místě. Nebojte se jej, on před vámi uteče. Přimkněte se k Bohu, zřekněte se ďábla a uteče od vás."

"Tohle obludné vraždění později připomíná Ježíš, když říká (Matouš 10:34-41) ? Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

Meč je symbol odvěkého boje dobra se zlem. A v biblických podobenstvích pro všechny nespravedlivé a zlé mečem je Slovo Boží.

"Živá je řeč Boží a mocná a pronikavější nad každý meč na obě strany ostrý a dosahuje až do rozdělení i duše i ducha, a rozeznává myšlení i mínění srdce. A není stvoření, které by nebylo zjevné před obličejem jeho, nýbrž všechny věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterém je řeč naše. "

"Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden."

Ale "kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící." (1Tm 5,8)

Pan Ježíš nás dobře zná, a ví, co jsme zač. Proto řekl: "přišel jsem postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina."

Co však je základem evangelia? Roztržky? Meč? Ne, dal nám přikázání lásky, milovat i nepřátele. "A kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka." (Matouš 12:50)

Cílem našeho povolání je neporušený pokoj, tedy harmonie zdravého těla i ducha, nebe i země. A v celém Novém Zákonu není ani jediný případ schvalování násilí. Páté Boží přikázání: "Nezabiješ!" nelze vyložit jinak, než "Nezabiješ!" a nikdy Ježíš neučil své žáky používat meč.

"Jakub a Jan, řekli: "Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?" Obrátil se a pokáral je: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." A šli do jiné vesnice." (Lk. 9:54-56)

"Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: "Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou." (Mt. 26: 52)

"Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: "Pane, máme se bít mečem?" A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: "Přestaňte s tím! " Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho."

"Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského ; od nitra mé matky připomínal moje jméno. Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci." (Iz. 49:2)

"Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. … Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; (Zjevení Janovo 19)

"Kdo neuvěří, zahyne"- tady by neznalý mohl najít podobnost i s islámem: Vy jste národ nejlepší … zabíjejte je (nemuslimy) Ale že myšlenku dobývání sdílí islám i křesťanství je veliká lež. Jestli v tomto snad někdo našel podobnost křesťanství s islámským nemilosrdně vražedným satanismem, který povýšil nesmiřitelnou nenávist nad křesťanské odpuštění a lásku Boží, tak mu uniklo, že oddělit spravedlivé od nenapravitelně špatných a zavrhnout, poslat člověka do věčného utrpení, je člověku zakázáno. Ano, budeme odděleni jedni od druhých, jak bylo na počátku, tak zase bude na konci, spravedliví půjdou do věčného života v radosti a nenapravitelně nespravedliví do věčného utrpení. Ale tento soud nastane až na konci věků, a nenáleží žádnému člověku ale jen Bohu.

Ježíš nepřišel zachránit jen křesťany ale všechny lidi, nezemřel za spravedlivé ale za hříšné, nepřišel uzdravit zdravé ale nemocné. Islám to má přesně obráceně, nejen odsoudil a zavrhl všechny nemuslimy, ale i nelidsky krutě je vraždí. Muslim nenávidí nemuslimy nenávistí tak velikou, že obětuje i sebe, jen aby nemuslimové zahynuli. Islám, je otrocký satanismus, Alláh miluje muslimy, kteří vodí nemuslimy "do ráje v řetězech" a Alláh miluje sebevražedné vrahy nemuslimů.

Všemohoucí Bůh miluje všechny lidi stejně, satanistický Alláh rozlišuje. Podobnost těch protikladů je nepřehlédnutelná ve skutcích křesťanů skrze přikázání "Nezabiješ!" a ve skutcích muslimů skrze přikázání "Zabíjejte!" Islám nemá Desatero, nemá přikázání lásky, nezná zlaté pravidlo náboženství všech, nedělat druhým, co nechceme, aby oni dělali nám.

Ježíš jako obraz Boží dokonalosti a křesťanský ideál, je cesta, pravda a život. Ježíš se nedopustil žádného hříchu, jaký je On, takoví máme být i my. Následování Ježíše v pravdě podle přikázání vede k dokonalosti. A i když lidé jsou různí, křesťan ve jménu Ježíše je potenciálem nekonečné lásky Boží

Mohamed je obrazem zlého. Mohamed je lež a smrt, konec cesty. Mohamed byl lhář, pedofil a vrah. Jaký byl on, mají být i oni, proto každý muslim je potenciálem ďábelské nenávisti.

I když každé náboženství pokládá to svoje za jedinou věčnou pravdu, žádná jiná náboženství, kromě islámu, neuplatňují požadavky a nároky na zvláštní práva a nemají problém žít odděleně od státu. Kdo rozděluje muslimy na radikální a umírněné, buď nemá o tomto náboženství dost informací, nebo lže. Muslim by přestal být muslimem, kdyby řekl: já budu jenom dávat almužny chudým, ale nebudu řezat hlavy. Pravověrný muslim když je potřeba, musí dělat obojí. Dokud je muslim muslimem, není možné bez rizika brát vážně jeho umírněná slova ani skutky. Každý muslim je potenciálním zločincem a teroristou.

Proto nelze islám akceptovat, protože prosazuje zločiny proti právu. A právě v tom je ten zásadní problém, islámská čest (šaria) je pro muslimského právníka, muslimského prokurátora, i muslimského vrchního žalobce zákonnost. Kde je islám, tam není prostor pro jiné než islámské právo, a vražda za kritiku islámu a Mohameda není pro generální prokurátory a vrchní státní žalobce vraždou, ale trestem podle zákonného práva. Věřit v právo přinutit druhé k víře násilím, za odpadlictví od víry a za kritiku takové zločinecké víry vraždit, není právem ale zločinem.

Žádný pravověrný muslim nemůže popřít trest smrti za cizoložství pro vdanou ženu či ženatého muže, muslimové se pouze rozcházejí v názoru na to, za jakých podmínek je možné oběť zabít. Vlastně popírat to může, protože islámské dílo antikrista má dokonale propracovanou i "politickou korektnost" přetvářky, manipulace a lží. Islám je nauka o lži, nenávisti a násilí. Sice Korán naoko neschvaluje lhaní, ale existují výjimky, když je nutné získat důvěru nemuslimů, aby je pak bylo možné lépe porazit, pokořit. "Existují v islámu dvě formy lhaní: Kitman - Lhaní - vynechávání faktů a Taqiyya - prohlášení něčeho, co není pravda, cosi jako přetvářka. Muslim či muslimská obec může předstírat společenskou či náboženskou konformitu. "Usmíváme se do obličeje některých lidí, zatímco naše srdce je proklínají." Muslimové kromě šíření islámu mečem, šíří svou víru také těmito způsoby."

Jistě že dokáže pravda, co dokáže lež?
"Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. (1. Korintským 9: 19-22)

A není to Takíja, která opravňuje muslimy lhát pro dobro islámu, není to přetvářka, není to lež, je to pochopení a přijetí člověka jaký je. Je to upřímná láska, která pláče s plačícími a raduje se s radujícími.

"Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden."

Křesťan když v pravdě následuje Ježíše, odpouští, žehná a prosí za všechny pomýlené a hříšné: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme …" tak, jako Ježíš odpustil a jak nám teoreticky i prakticky osobním příkladem na kříži ukázal. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno a Bůh mu dá svého Ducha a on uvěří a pochopí. Komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno ale ani nám Bůh naše neodpuštění neodpustí a za životy bližních, které promarníme, budeme voláni k odpovědnosti. Duchovním smyslem a poselstvím kříže je odpuštění a láska. A tento kříž těm, kteří hynou, je bláznovstvím a těm, kteří jdou ke spáse, je v něm dána Boží moudrost i moc. Proto říká apoštol Pavel: Nechci u vás znát nic jiného, než Ježíše Krista a to ukřižovaného.