Umění žít

11. října 2015 v 11:00 | C. G. Jung |  Půlnoc nad knihami

"Nejhlouběji nepřipraveni vstupujeme do životního odpoledne, a co je ještě horší, děláme to za klamného předpokladu svých dosavadních pravd a ideálů. Odpoledne života nemůžeme žít podle téhož programu jako dopoledne, neboť toho, čeho je ráno dostatek, se začíná večer nedostávat a to, co bylo ráno pravda, večer pravda nebude.


Měl jsem v péči příliš mnoho starých lidí a nahlédl jsem do tajných komůrek jejich duší, než aby mě pravda tohoto základního pravidla hluboce dojímala. Stárnoucí člověk by měl vědět, že jeho život nestoupá a nerozšiřuje se, nýbrž že si neúprosný vnitřní proces vynucuje zúžení života.


Přílišné zaobírání sebou samým je pro mladého člověka skoro hřích nebo přinejmenším nebezpečí, pro člověka stárnoucího je to povinnost a nutnost, aby se vážně zabýval svým úplným bytostným Já.


Slunce stahuje své paprsky, aby ozářilo samo sebe, poté co promrhalo své světlo na svět. Místo toho se mnoho starých lidí raději stane hypochondry, skrblíky a "zásadovci" nebo se z nich stávají laudatores temporis acti nebo dokonce věční mladíci, což je žalostnou náhražkou za osvětlení vlastního úplného bytostného Já, ale nevyhnutelným výsledkem bludu, že druhá polovina života se musí řídit zásadami poloviny první.


Řekl jsem už, že nemáme žádné školy pro čtyřicetileté. Není to docela pravda. Naše náboženství jsou od pradávna takovými školami nebo jimi kdysi byla. Avšak pro kolik lidí jimi ještě jsou? Kolik našich starých lidí bylo v některé z těchto škol skutečně vychováno pro tajemství druhé poloviny života, pro starobu, smrt a věčnost?


Člověk by se jistě nestal sedmdesátníkem nebo osmdesátníkem, kdyby tato dlouhověkost neodpovídala smyslu jeho druhu. Proto i jeho životní odpoledne musí mít svůj smysl a účel a nemůže být jen jakousi žalostnou přítěží dopoledne.


Smyslem rána je nepochybně rozvoj individua, jeho ustavení a rozmnožení ve vnějším světě a starost o potomstvo. To je zřejmý přirozený účel. Avšak jestli je tento účel naplněn, ba dokonce bohatě naplněn, má stále pokračovat vydělávání peněz, další výboje a rozšiřování existence přes rozumnou míru?


Ten, kdo takto zbytečně přesouvá zákon životního dopoledne do životného odpoledne, musí zaplatit duševní újmou, stejně jako mladý člověk, jenž si chce svůj dětský egoismus uchránit do dospělého věku, musí svůj omyl zaplatit sociálními neúspěchy. Vydělávání peněz, sociální existence, rodina, potomstvo - to všechno je pouhá přirozenost, žádná kultura. Kultura je mimo přirozený účel. Může být tedy kultura smyslem a účelem druhé poloviny života?


U primitivních kmenů například vidíme, že staří lidé jsou téměř vždy opatrovníky a strážci mysterií a zákonů a že v nich se v prvé řadě projevuje kultura kmene. Jak je tomu v tomto ohledu u nás? Kde je moudrost našich starců? Kde jsou jejich tajemství a jejich snové vize?


U nás se spíš staří chtějí vyrovnat mladým. V Americe je to takřka ideál, že otec je bratrem svých synů a matka pokud možno mladší sestrou své dcery. Nevím, kolik z tohoto poblouznění se dá svést na reakci proti dřívějšímu přehánění důstojnosti a úcty a kolik na falešné ideály. Ty nepochybně existují: cíl těchto lidí neleží před nimi, nýbrž za nimi. Podle toho také tíhnou zpět.


Musíme jim přiznat: je těžké vidět, jaké jiné cíle by měla mít druhá polovina života než ty, které jsou cílem poloviny první: rozšiřování života, užitečnost, působení, dosažené postavení v sociálním životě, prozíravé manipulování potomstva do vhodného manželství a dobrého postavení - to jako životní cíl stačí.


Bohužel to není dostatečný smysl a účel pro mnohé, kteří nejsou s to ve stárnutí spatřovat jen pouhé ubývání života a své dřívější ideály vnímají jako vybledlé a opotřebované. Jistě, kdyby tito lidé už dříve naplnili svou životní číši, až přetékala, a vyprázdnili ji až do dna, pak by nyní asi pociťovali něco jiného, nic by nezadržovali, všechno, co by chtělo shořet, by bylo shořelé a oni by uvítali klid stáří.


Nesmíme však zapomínat, že jen málokteří lidé jsou umělci života, a že navíc umění žít je nejvznešenějším a nejvzácnějším ze všech umění - vyprázdnit v kráse celý pohár, komu se to podaří?


Tak zbývá mnoha lidem příliš mnoho neodžitého - často dokonce možnosti, které by při nejlepší vůli nemohli žít, a tak překračují práh stáří s nenaplněnou aspirací, která jim bezděky odvádí pohled zpět. Pro takové lidi je zvlášť zhoubné se ohlížet. Pro ně by byl výhled dopředu, nějaký cíl v budoucnu nezbytný. Proto také mají všechna velká náboženství své přísliby onoho světa, svůj nadsvětný cíl, který smrtelníkům umožňuje žít druhou polovinu života s podobným vědomím cíle, jako polovinu první.


Avšak jak přijatelné jsou pro současného člověka cíle rozšiřování a kulminace života, tak je pro něho pochybná nebo přímo neuvěřitelná idea dalšího pokračování života po smrti. A přece může být konec života, totiž smrt, rozumným cílem jen tehdy, když je bud život tak žalostný, že je člověk nakonec rád, když vůbec skončí, nebo když existuje přesvědčení, že slunce se stejnou důsledností, s jakou stoupalo k poledni, hledá i svůj západ, "aby svítilo dalekým národům".


Ale schopnost věřit se v dnešní době stala tak obtížným uměním, že se - zvlášť pro vzdělanou část lidstva - stala téměř nedostupnou. Až příliš jsme si zvykli na myšlenku, že co se týče nesmrtelnosti a podobně, existují rozličné vzájemně si odporující názory a žádné přesvědčivé důkazy. Poněvadž naším současným heslem, které má, jak se zdá absolutní přesvědčivou sílu, je věda, chtěli bychom "vědecké důkazy". Avšak ti lidé mezi vzdělanci, kteří myslí, vědí zcela přesně, že takový důkaz patří k filozofickým nemožnostem.


Nemůžeme o tom naprosto nic vědět. Snad k tomu smím ještě poznamenat, že z týchž důvodů také nemůžeme vědět, zda se po smrti přece jen něco nestane. Odpověď je - ať pozitivní, nebo negativní -"non liquet" ("není to jasné", pozn. překl.).


Zde se však probouzí mé lékařské svědomí, které má k této otázce ještě cosi podstatného říci. Zpozoroval jsem totiž, že život zaměřený na cíl je všeobecně lepší, bohatší a zdravější než život bezcílný a že je lepší jít s časem kupředu než jít proti času.


Psychiatrovi se jeví starý člověk, který se nemůže oddělit od života, právě tak slabošský a chorobný jako mladý člověk, který není schopen život budovat. A skutečně se v mnoha případech jedná o tutéž dětskou žádostivost, o tentýž strach, tentýž vzdor a svéhlavost v jednom i druhém případě.


Jako lékař jsem přesvědčen, že je takříkajíc hygieničtější spatřovat ve smrti cíl, o který by se mělo usilovat, a že vzpírat se proti němu je naopak cosi nezdravého a abnormálního, neboť se tím druhá polovina života olupuje o svůj cíl. Dívám-li se na věc z hlediska duševní hygieny, považuji proto všechna náboženství s nadsvětným cílem za svrchovaně rozumná. Kdybych bydlel v domě, o kterém bych věděl, že mi v nejbližších čtrnácti dnech spadne na hlavu, byly by všechny mé životní funkce ovlivněny touto myšlenkou; když se v něm budu cítit jistý, mohu v něm klidně a normálně žít. Z psychiatrického hlediska by tedy bylo dobré, kdybychom si mohli myslet, že smrt je jen přechodem, jen částí neznámého, velikého a dlouhého životního procesu.


Ačkoli drtivá většina lidí neví, k čemu tělo potřebuje kuchyňskou sůl, přece se jí z jakési instinktivní potřeby všichni dožadují. Stejné je to i v duševních věcech. Naprostá většina lidí cítila od nepaměti potřebu pokračování. Nejsme tedy se svým konstatováním stranou, nýbrž uprostřed veliké cesty, kterou se ubírá polní tažení života lidstva. Proto uvažujeme ve smyslu života správně, i když nechápeme, co myslíme.


Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme jenom to myšlení, které není ničím než rovnicí, z níž nikdy nevyplyne víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Ale za ním existuje myšlení v prastarých obrazech, v symbolech, které jsou starší než historický člověk a jež mu byly vrozeny od pradávných dob a přetrvávají všechny generace, v symbolech, jež jsou věčně živoucí a naplňují základní vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.


Ve skutečnosti nejde ani o víru ani o vědění, nýbrž o souhlas našeho myšlení s praobrazy našeho nevědomí, jež jsou nepředstavitelnými matkami každé myšlenky, kterou si je naše vědomí schopno vůbec kdy vymyslet. A jednou z těchto prastarých myšlenek je idea o posmrtném životě. Věda je s těmito praobrazy nesouměřitelná. Jsou to iracionální danosti, apriorní podmínky imaginace, které prostě jsou a jejichž účelnost a oprávněnost může věda zkoumat jen a posteriori, třeba jako funkci štítné žlázy, jež mohla být ještě do devatenáctého století právě tak dobře prohlašována za nesmyslný orgán. Pro mě jsou totiž praobrazy něco jako duševní orgány, o které pokud možno pečuji.


Proto třeba musím staršímu pacientovi říci: "Váš obraz Boha nebo vaše idea nesmrtelnosti jsou atrofické, a v důsledku toho je váš duševní metabolismus v nepořádku." Lék na nesmrtelnost, staré farmakon athanasias je důmyslnější a hlubší, než jsme si mysleli.
























 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama