„… první je přec jen humanita.„

6. října 2015 v 15:23 |  Politika



Ano, "zdravý rozum" jako všichni. To ví i psychiatr, každý pacient psychiatrického oddělení říká, že není blázen."


Žijeme ve světě, v němž úplně všichni "mají zdravý rozum" všichni "mají pravdu", a ty ostatní "pomatené lháře, teroristy a extremisty" "jménem zdravého rozumu je třeba spravedlivě" zlikvidovat.


V "pravdě spravedlivé demokratické vlády" včetně české vlády, ale mají dobré srdce, proto štědře otevírají milující náruč trpícím ženám a dětem, které vyhánějí z jejich domovů, aby je láskyplně nalákali do bezpečí evropských sociálních zabezpečení, jak jinak, všem, i těm poněkud už přerostlým dětem, protože rozlišování by bylo nemorální.


Tedy co s tím, jak dál? Defenestrace? To všechno už tady bylo a jsme tam, kde jsme. Všechno dobré a krásné už bylo vysloveno, vykonáno a ideologicky zneužito. Zotročit se však nechat nesmíme. Ale bránit vydobyté hodnoty křesťanské civilizace násilím, to by znamenalo propadnout se na úroveň islámského barbarství.


Podle Ferdinanda Peroutky "politika je umění možného. Neupřednostňoval obranná válečná řešení, až do poslední chvíle s válkou jako obraným prostředkem nesouhlasil a vždy správně argumentoval převahou nepřítele a nedostatkem spojenců."


V rozhodující otázce bytí či nebytí nadešel čas zlomu.

Tento nezbytně nutný nevyhnutelný vývoj, pod tlakem pudu sebezáchovy, vyžaduje v jednotě neústupně pevnou občanskou neposlušnost.



Žádné násilí však, ale jen "armáda" nezištně spravedlivých, neprodejných, vzdělaných, upřímných, rovných, přímých, chytrých hlav a srdcí, táhnoucích za jeden provaz proti všehoschopným, ziskuchtivým podrazákům a zločincům, pohne světem. Každé násilí plodí zas jen násilí.


Positivistická filosofie neprobádala uspokojivě všechny věci. Nevysvětlila přesvědčivě, proč člověk, není-li právě zmítán vášní, nakonec vždy se skloní před silou logiky.


Co nevysvětlila filosofie, vysvětluje evangelium.


"Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (Jan 15:13)


Sami sebe máme přinášet Bohu jako oběť ŽIVOU, svatou a Bohu milou. Ale za nás na kříži zemřel už Ježíš. A je psáno: "Nechválíme ty, kteří se sami obětují, tak evangelium neučí." Obětovat sebe znamená zlomit vlastní pýchu, nepřizpůsobovat se světu a proti proudu zachovávat Boží slovo svým životem. To je tou obětí, kterou od nás očekává Bůh.


Je pak politika v moci Boha Všemohoucího uměním nemožného? Ano, napravit ale nejprve sebe je jediná a poslední možnost, že se lež v pravdu obrátí.


"… první je přec jen humanita." "Ale … - i na zlobu je humanita?" "I na zlobu. Vše načas, Pán Bůh na věky."


Podle T. G. Masarika demokracie je uskutečňováním lásky k bližním. "Vidím-li chudé dítě, vidím v tom dítěti celé lidstvo." (TGM) Nikdy nezapomeňme, že v základech našeho státu, pokud jej budoval Masaryk, … je Bůh." (Karel Čapek)


"Do důstojníků často střílejí. Za všech časů šli důstojníci proti kulím. Na záštitu těch, kdo byli za nimi. Šli, aniž by měli podezření, že smrtelný výstřel přijde z týlu. Přesný. Trhavý. A přímo do srdce."


"Jak to?"


"Pamatuješ se na časy před perestrojkou?.. Svátky - První máj, Sedmého listopadu. Obrovské proudy lidi křičících "hurá", "sláva", "ať žije"... Já a ostatní důstojníci, nejen ze Státní bezpečnosti, byli jsme hrdí na to, že jsme štítem pro tyto lidi. Že je ochraňujeme. V tomto tkví smysl života většiny důstojníků.


Pak přišla perestrojka, veřejná informovanost. Zazněla jiná zvolání. A ukázalo se, že jsme svině, důstojníci KGB, tyrani. Že jsme ochraňovali něco jiného. Ti, kteří šli v kolonách s červenou vlajkou, se teď postavili do jiných a začali chodit s jinou vlajkou a nás prohlásili za viníky.


Mám manželku o devět let mladší, kráska... Miloval jsem ji... I teď ji miluji. Byla na mě hrdá. Narodil se nám syn, jediný. To, čemu se říká pozdní dítě. Je mu teď sedmnáct. Ze začátku byl také na mě hrdý, vážil si mě. Potom, když se to všechno začalo, manželka se mnou přestala mluvit. Nedívala se mi do očí. Začala se za mě stydět. Dal jsem výpověď a šel jsem do ochranky v komerční bance.


Schoval jsem co nejdál svou uniformu. Ale manželčiny a synovy němé otázky visely ve vzduchu. A na němé otázky není možné odpovědět. Odpovědi viděli v novinách a v televizi. Vypadalo to, že důstojníci se ničím jiným nezabývali, než rodinnými domky a represáliemi."


"Ale vždyť přepychové důstojnické vily se ukazovaly v televizi, opravdové, nenakreslené."


"Ano, ukazovali, opravdové, nenakreslené. Jenže tyto vily ve srovnání s těmi, co teď mají mnozí z těch, co nás obviňovali, jsou ubohé kurníky. A ty jsi byl majitelem parníku. O hodně většího, než je generálská vila. Ale vždyť ze začátku tento generál byl frekventantem, hloubil zákopy. Pak byl poručíkem a kočoval z kasáren do kasáren. A vilu, dům chtěl mít pro své děti, jako všichni. A kdo ví, kolikrát byl nucen v noci vyskočit z teplé postele přesně tohoto domu, aby se ocitl v polních podmínkách.


Dříve na Rusi uctívali důstojníky. Věnovali jim statky. Teď se rozhodli, že i domek s patnáctí ary půdy pro generála je hodně !"


"Dříve všichni žili jinak."


"Jinak... Všichni... Ale mezi ostatními v první řadě obvinili jistě důstojníky.



Důstojníci vyšli na Senátní náměstí. Mysleli na národ. Pak je nechali pověsit, poslali do rudných dolů, na Sibiř. Nikdo se za ně nepostavil.


Za cara, za vlast bojovali proti Němcům v zákopech. A v týlu už pro ně připravovali revoluční patrioti uvítání, nabíjeli do závěrů kulky pro jejich srdce, kulky strašnější než olověné. ,Bělogvardějci, tyrani' - tak říkali důstojníkům, kteří se vrátili z války a snažili se udělat pořádek. Kolem byl chaos, všechno se hroutilo. Všechny dřívější hodnoty - materiální a duchovní - se pálily, ničily. Bylo jim těžko, těm důstojníkům. Proto také navlékli důstojnickou uniformu přes čisté spodní pralo a šli do psychického útoku. Víš, co je to psychický útok?"


"To je, když se snaží polekat nepřítele. Viděl jsem to v kině. Ve filmu "Čapajev" šli bělogvardějští důstojníci v útvaru a po nich stříleli z kulometu. Oni padali, ale sráželi řady a pokračovali v útoku."


"Ano. Padali, ale šli. Jenže věc je v tom, že oni neútočili."



"Jak to, proč tedy šli?"


"Ve vojenské praxi důsledkem, cílem jakéhokoliv útoku je zajetí nebo fyzické zničení nepřítele, a je žádoucí, aby to bylo při nejmenší ztrátě útočících. Proti kulometům těch, co se skryli v zákopech, se šlo jen tehdy, když vědomě nebo podvědomě byl určen jiný cíl."


"Jaký?"


"Možná, že jedna je proti logice vojenského umění, za cenu svého života chtěli ukázat, vyzvat střílející, aby se vzpamatovali, nezabíjeli jdoucí, pochopili a nestříleli do ostatních."


"Ale v tom případě se jejich smrt podobá smrti ukřižovaného Ježíše Krista?"


"Podobá se. O Kristu si ještě něco pamatujeme. Na bezvousé frekventanty a generály, jdoucí v tomto útvaru, jsme zapomněli. Možná, že i teď jejich duše, oblečené do čistého spodního prádla a důstojnické uniformy, stojí před našimi kulkami a prosí, vzývají nás, abychom se vzpamatovali."


"Proč nás vzývají? Když do nich stříleli, my jsme ještě nebyli."


"Tehdy jsme nebyli. Ale kule letí i dnes. Nové kulky. Kdo je vypouští, když ne my?"


"Skutečně. Vždyť letí kulky i dnes. Proč tolik let stále letí? A proč jsi odešel z domova?"


"Nevydržel jsem pohled."


"Jaký pohled?"


"Dívali jsme se večer na televizi. Manželka byla v kuchyni. Dívali jsme se se synem. Pak začal jeden z těch politických pořadů, mluvili o KGB. Jasná věc - směle pomlouvali. Schválně jsem vzal do rukou noviny. Dělal jsem, že jakoby čtu a že mě to nezajímá. Chtěl jsem, aby to syn přepnul. Vůbec se nezajímal o politiku. Má rád hudbu. Ale on to nepřepínal. Zašustil jsem novinami, potají se na něj dívám. A vidím: můj syn sedí v křesle, tak se chytil rukama opěradel, že mu zbělely. Sám se ani nehne. Pochopil jsem - nepřepne to. Přikryl jsem se novinami a ještě jsem se držel, kolik jsem mohl. Pak jsem to nevydržel, zmačkal noviny, odhodil je stranou a řekl jsem, vykřikl jsem: "Vypneš to konečně?! Vypneš?!" Můj syn se také postavil. Ale k televizi nešel. Stál proti mně, díval se mně do očí a mlčel. A v televizi pokračovali... A můj syn se na mě díval. V noci jsem jim napsal vzkaz: ,Odcházím na nějakou dobu, je to prý nutné.' A odešel jsem navždy." (Zvonící cedry Ruska)
















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama