Únor 2015

Nač ještě spoléháme?

17. února 2015 v 20:19 Politika



Ano, lidé by konečně měli už pochopit celou zrůdnost imperialistického projektu na ovládnutí světa a získání absolutní politické moci nad světem a všemi jeho nerostnými zdroji a říct

"NE, nepůjdeme s Amerikou do války" a každý na svém místě podle svých schopností a možností ze všech svých sil podle svého nejlepšího svědomí začít pracovat směrem k obnově a svým životem v přítomnosti umožnit život budoucím.

Ale hlasité protesty, mohutné demonstrace a stávky jsou podhoubím pro rozpoutání války a šance k použití vojenské síly, to je přesně to, na co se čeká.


Realita je, jaká je. Zásluhou bezbožné lidské pýchy jsme všichni společně přivedli tento krásný svět na práh třetí světové války. Z lidských schopností a možností všechno dobré a krásné už bylo vysloveno, vykonáno a ideologicky zneužito. V tomto kapitalistickém systému, který je prohnilý stejně jako zmanipulovaný člověk, se nic podstatného změnit nemůže. Nic není a nemůže být v pořádku, protože absolutně zásadním způsobem není v pořádku člověk.


Kdo o demokracii nestojí, ten k ní nedojde. Tady naděje na demokracii zhasly už s Masarykem. Žádná revoluce ani válka nás nezachrání a každá marná vzpoura hrstky otroků jen znásobí bídu válečných krveprolévání.


Řešení problémů nemůže přinést pokračování politiky, která je způsobila. Politici nejsou závislí na veřejném mínění, protože si přivlastnili veškerou moc. Nepatří nám už nic, všechno si podřídili svým zájmům ke svému prospěchu, média, ekonomiku, průmysl, zdravotnictví, školství, soudy, armádu. Ano, petice a protesty jsou nám dovoleny, ale jak se osvědčil smysl těch protestů, to vidíme na západě i u nás, protestují svobodně všichni proti všemu a všem a vlády navzdory protestům jsou pořád všemocné a občané bezmocní. Protestovat můžeme, ale to je všechno, tím to skončí, oni si stejně udělají, co budou chtít udělat. Politický systém, který produkuje zlo, nás před zlem neochrání. Naivní by bylo ještě věřit, že by mohla něco vyřešit mobilizace veřejnosti k protestům a formulování alternativ co nejhlasitějším vyjádřením společných zájmů. Už proto, že společné zájmy nemáme. Společnost je rozkastována a rozložena, všichni proti všem brání svou jedinou pravdu svého náboženského společenství, pravdu své politické strany, své iniciativy. A diskuze jsou monology hluchých na všech úrovních. Pozitivní na tom všem je, že jsme všichni stejní, politici vycházejí z nás a nejsou horší, i když kvůli špatnému systému je čím dál hůř. Za těch 25 roků nám vláda ukázala, k čemu vede podpora boje vzájemně si konkurujících politických stran.


Byly doby, kdy kapitalismus fungoval a byl prospěšný. Vykonal rychlé dílo obnovy po světových válkách. Kam to však přivedla tato krutá, pustošivá, výrobní a spotřební anarchie? Kapitalismus není regulován žádným rozumným plánem a nemilosrdně zdevastoval všechny jistoty a hodnoty. Vzal nám všechno. Stojí před světem jako nenapravitelný hříšník, odsouzený k zatracení. Přirozené místo inteligence je na straně hospodářského plánování. Ani demokracie ani inteligence nesmějí svůj osud poutat už s kapitalismem.


Socialismus byl hospodářsky rozumnější a lidsky ušlechtilejší ideál. Byl však pokažen špatným prováděním bezbožných vůdců.


"Důkladně víme, co je fašismus. Zanícená zjitřená vůle k moci, povýšení propagandy nad pravdu a organizace nad ducha, antisemitismus, zálibné ponižování, lstivé výklady, že nesvoboda nakonec přece jen je svobodou, boj proti korupci nejdříve a obohacení vůdců potom, umělá hospodářská konjunktura na státní útraty, násilí jako hlavní prostředek, týrání vězňů a vyšetřovaných, cynismus k svobodě, dobru a životu druhého, chtivost a loupení majetku, stádní podrobení se autoritě, katastrofální vyvrácení lidského druhu, boj proti objektivnosti, neúcta k inteligenci, posměch humanitě, spravedlnost vyrvaná z rukou soudů a vložená do rukou libovůle… Různé jsou politické, hospodářské a sociální stránky fašismu. Ale má své poznávací znamení. Je jí cynické, surové, nelítostné zacházení s člověkem a z toho vycházející nedbání práva. Snížení lidské pozice na postavení vši. Kdo surově zachází s člověkem, je fašista. Nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva a jsme ochotni se pro ně expandovat."


Skutečnost historických pramenů v pravdě zvědět nelze, "pravdu mají" a dějiny vždy píší vítězové. V kronikách, v poezii i v próze jen autor věděl, z jakých pramenů čerpal vědomosti a kolik fantazie do svého díla vložil. Pravdou v literatuře nejsou všechny historické prameny, ale opravdový spisovatel je ten, který usiluje obecnému dobru napomáhat a zlu zabránit.


Lidé už neuvěří ničemu. Má-li se něco změnit, je nutné přesně dobro pojmenovat, oddělit od zla a tím směrem jít ve všech společenských oblastech života soukromého i veřejného a vlastním životem v pravdě ukázat rozdíl mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, a to se nestane zázrakem najednou.


Podle T. G. Masaryka "demokracie je uskutečňováním lásky k bližním". Podle Ferdinanda Peroutky, "politika je umění možného". Proto neupřednostňoval obranná válečná řešení, až do poslední chvíle s válkou jako obraným prostředkem nesouhlasil a vždy správně argumentoval převahou nepřítele a nedostatkem spojenců.


Je však politika v moci Boží uměním nemožného? Ve jménu Všemohoucího Boha říkám, že ano, napravit ale nejprve sebe je jediná a poslední možnost, že se lež v pravdu obrátí.


Pravda je jedna a uspět lze jen tehdy, pokud ji máme. A máme-li pravdu, pak z naší činnosti nevzejde škoda, nýbrž náprava. Čeká nás postupný dlouhodobý ještě vývoj směrem k obnově myšlení a způsobu lidského života. Nové uspořádání nebude o konkurenci politických stran ale o vzájemné pomoci a spolupráci lidí všech názorů a vyznání. Cesta, která se rýsuje, nebude jednoduchým řešením. Ale bude spravedlivá a lidská, člověk člověku se stane člověkem.


"Nač ještě spoléháme?

Přes všechen chaos, který vytváří boj politických stran, nepravda zůstává nepravdou, křivda křivdou a právo právem. Když už straník straníku nerozumí, nepřestává rozumět člověk člověku. Síla založená na obecných lidských vlastnostech a touhách spojuje lidi ze všech stran. Spoléháme na prostý a slušný úsudek člověka. Na to, že některé dobré vlastnosti jsou člověku vrozeny. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby nebyla v lidech zakořeněna touha po spravedlnosti, pravdě a ušlechtilosti, kdyby člověk přes přirozenou touhu po osobním štěstí necítil potřebu přispět k dílu nadosobnímu, kdyby vedle pudů nebylo třeba ukojit také ducha, pak svůj zápas prohrajeme.



Titanic jde ke dnu, a jak říká Mudr. Jan Hnízdil, evakuační plán spočívá ve vybudování záchranných lodí, záchranného plánu nového zdravotnictví a nového společenského uspořádání. "Řešení není v tom, že se každý uzavřeme, ale v tom, že se spojíme a pokusíme se zachránit, co se dá a koho se dá a pokusíme se uspořádat jednak tu novou medicínu a nové společenské uspořádání, tedy tu novou občanskou společnost sebe osvobozovací a demokratizační činností přímo v obcích a městech."


Tedy ze státní úrovně tam, kde právě jsme. Prostě začít bojovat o svobodu a demokracii tam kde skutečně jsme a žijeme, tam, kde je to reálné a může být úspěšné. Teprve až se to podaří v obcích a městech, pak bude dostatek síly a zkušeností k osvobozování a demokratizování vyšších územních celků. Půjde o dlouhodobý změnový proces, ne o akt revoluce, která bývá většinou doprovázena násilnostmi a krveprolitími.


"Jde o to vytvořit vhodný organizační model demokratických samospráv ve smyslu politické soběstačnosti každého legálního územního celku (každé území, které je katastrálně vyznačeno). Tvrzení o nedostatečné úrovni odbornosti běžných občanů pro správná politická rozhodnutí neobstojí proto, že politická rozhodnutí nemají charakter odbornosti. Politické rozhodování je vždy rozhodováním morálním a hodnotovým. Odborníky nepotřebujeme k tomu, aby nám vládli. Potřebujeme je k zajišťování výkonu našich rozhodnutí a vytváření co nejlepšího společenského prostředí a vhodné organizační struktury potřebné k realizaci naší - občanské politické moci. A také k tomu aby nám radili.

Uveďme názorné příklady. Proti zhoubnému působení soukromých exekutorů se stále nic zásadního nedělá, protože pomocí majetků a peněz, kterých se zmocňují, stíhají nekalými cestami ovlivnit zastupitele, kteří by měli zakročit. Nedokázali by ale zmanipulovat většinové rozhodnutí soustavy demokratických samospráv. Jde o to, aby se rozhodovalo tam, kde se rozhodnutí nedá koupit, nebo potlačit.

Zákony se nedají na lidových shromážděních formulovat, ale zásady jejich věcných záměrů se tak schvalovat dají. Tak vznikne prostor pro odbornou práci a následovat může schvalování pokročilejší podoby zákona.

Demokracie je reálným společenským uspořádáním za předpokladu decentralizace moci. Cesta k ní vede přes vznik federativní soustavy politicky sebe osvobozených obcí a měst. Toto občanské politické uskupení bude dostatečně silné převzít moc od státu do své kompetence a současně schopné ji využívat ve prospěch občanské společnosti. Obce a města jsou sídly demokracie. V nich a z nich jsme schopni vládnout." (Štěpán Forgáč)


Změnová vize může být postavena na různých základech. Podstatná je spolupráce. Cest je mnoho, ale i různými cestami dojdeme k jednomu cíli. To jenom pýcha člověku brání si přiznat, že není nic víc než ti druzí jiných názorů a jiného vyznání a že bez spolupráce s ostatními nikdo sám jen ze svých lidských schopností k cíli nedojde.


Filosofie dosud neprobádala a nevysvětlila přesvědčivě, proč člověk, není-li právě zmítán vášní, se nakonec vždy se skloní před silou logiky." Co nevysvětlila filosofie, vysvětluje evangelium.


"A musí mezi námi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z nás se osvědčí." (1. Korintským 11:19)


Za sebe říkám, že Bůh je živý a dá se najít každému, kdo ho hledá a je tady čas, v němž mluví a chce mluvit s každým člověkem osobně. Správnost cesty nerozeznáme podle způsobů těch cest, ale podle vnějších znaků. Neomylností Božího záměru je neporušenost, cílem našeho povolání je Kristův neporušený pokoj, tedy neporušené mezilidské vztahy, které jsou předpokladem pro neporušenou jednotu zdravého těla a Ducha, vedoucí k harmonii nebe a země, tedy lidstva. A dobrý strom se neomylně pozná po ovoci.


V bludu žije každý, kdo se ve jménu svého vlastního boha povyšuje nad jinými v přesvědčení, že jen jeho víra je ta jediná pravá a nejbludnější je každý fanatik, který jménem vlastní "spravdlnosti" zabíjí. Bůh miluje všechny lidi stejně, nechce, aby nikdo z nás zahynul a Ježíš nepřišel hříšníky zahubit ale zachránit. Není náš boj proti tělu a krvi ale proti mocnostem a silám tohoto zlého věku a člověk v moci zlého nerozezná dobré od špatného, dokud se neobrátí k Bohu. Proto Ježíš když mu zlořečili, nezlořečil, odpouštěl, miloval a prosil: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

A jako Ježíš se odpuštěním a láskou postavil do trhliny mezi lidskou nesmiřitelností a zlobou, tak i my máme milovat všechny bližní, tedy i nepřátele, protože bližním je každý, kdo se k nám přiblíží.


Kdo zachovává přikázání, ten umí odpustit a neumí nenávidět. Odpuštění je vykoupením z moci zlého, proto máme milovat i nepřátele. Přikázáním je milovat bližní stejně jako sebe. A sám sobě nikdo nepřeje nic zlého. Jde o to změnit k obrazu Božímu sebe. Zlé je, když chceme měnit jenom ty druhé místo sebe, oni se pak brání a kdo pro ně má a zná jen "boží" tresty, kdo produkuje "boží" mlýny, tomu ty mlýny melou a semelou i věřícího, který je působí. Pomsta je nebezpečná hra s ohněm, nerozumnému je nebezpečné modlit se.

Pravého Boha od nepravého nepoznáme podle toho, jaké náboženské učení si pro sebe člověk vytvořil. Marná je bezbožným lidem námaha vztahující se k Bohu. Věřící v pravdě ve jménu Boha živého se pozná podle toho, jak žije.

Dokud my věřící neukážeme osobním příkladem jednoty už tady na zemi, že nebeské království je královstvím míru, pokoje, lásky, přátelství a spravedlnosti, tak děláme z Boha lháře, a svět neuvěří, že Bůh je a že je Všemohoucí. Je třeba sjednotit se ve jménu Ježíše na úzké cestě odpuštění a lásky, spojené svazkem pokoje, vrátit svobodnému člověku důstojnost v moci a slávě Boží.







Vytvářet svou píseň

16. února 2015 v 20:54 | Antoine de Saint-Exupéry |  Půlnoc nad knihami

Kéž se zas do mne vrátí horoucnost! říkal jsem. Neboť jsem věděl, že horoucnost není nic jiného než ovoce božského uzlu, který svazuje věci. A loď je potom řízena. A bazilika viděna. Ale když skrze ni už nedokážeš vyčíst stavitele ani sochaře, čím jiným je, než jenom rozpadlou hmotou?


Člověk, který umí vidět úsměv sochy, krásu krajiny či ticho chrámu, nalézá vlastně Boha. Neboť přesáhl věc a dosáhl svorníku, přesáhl slova a zaslechl píseň, přesáhl hvězdy a noc a zakusil věčnost. Neboť Bůh je především smyslem tvé řeči, a pokud tvá řeč má smysl, ukazuje ti Boha. Když tě dojmou slzy dítěte, jsou okénkem, otevřeným do širého moře. Neboť v tu chvíli se v tobě nerozezněly pouze ty jedny slzy, ale slzy všech. To dítě tě prostě jen vzalo za ruku, aby tě poučilo. "


Vím dobře, že lékem je zpěv a ne nějaké výklady. Miluješ proto, že miluješ. Pro lásku není důvod. Není léku, kromě tvorby. Jednoty pro ně dosáhneš jedině v jejich srdcích. A hlubokým důvodem k jednání jim bude právě ten zpěv. Zítra se z něho samozřejmě stane důvod, příčina, pohnutka a článek víry. Logikové se budou sklánět nad sochou, aby vypočítali důvody, proč je krásná. A protože bude skutečně krásná, jak by se mohli mýlit. Tu krásu však poznali jinými cestami než cestou logiky.


Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a nepominout rozpor a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavena ta otevřená rána, z níž se zrodíš: vždyť žádná pravda se neukazuje a není k dosažení v tom, co je zjevné. A pravdy, jež se ti nabízejí, jsou určeny jen k pohodlí a podobají se práškům na spaní.


Pohrdám lidmi, kteří se sami otupují, aby zapomněli, nebo se pro osobní klid sami zjednodušují a udusí v srdci některou z tužeb. Pamatuj si, že každý neřešitelný protimluv, každý nesrovnatelný rozpor tě nutí růst, abys ho do sebe pojal. Jen takový chrámový pilíř dosáhl slávy, který se rodil v průběhu dvaceti pokolení ze svého střetávání s lidmi. A chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory: vedou tě k Bohu. To je ta jediná možná cesta. A proto rosteš, přijmeš-li utrpení.


Jsou však i malátné stromy, které pouštní vítr neuhněte. Jsou i malátní lidé, kteří se nedokáží přesáhnout. Zabijí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí hledají v prostřednosti. V jediné hospodě zůstanou na celý život. Sami sebe nedonosili. Je mi lhostejné, co se s takovými lidmi stane, i zdali vůbec žijí. Krčí se nad svou ubohou sklizní a nazývají to štěstím. Nechtějí vidět nepřítele venku ani v sobě samých. Nechtějí slyšet hlas Boží, ten hlas, který je potřebou, hledáním a nevyslovitelnou žízní. Nehledají slunce, nepodobají se stromům v houštinách lesa, které se zvedají za sluncem stále výš jako nádherné pilíře, které vytryskly ze země a cestou za svým Bohem se proměnily v sílu.


Nehleď proto na názory množství, neboť tě obracejí zpátky k tobě samotnému a brání ti v růstu. Každý opak pravdy nazývají omylem, zjednodušují tvé rozpory a podněty tvého vzestupu odmítají jako nepřijatelné, neboť je mají za plody omylu. Touží, abys byl uzavřen ve vlastní sklizni, abys byl parazit, vykradač sebe sama a vyřízený člověk. Co by tě v takovém případě nutilo hledat Boha, vytvářet svou píseň a stoupat stále výš, abys navracel horské krajině pod svýma nohama řád, či abys v sobě zachránil slunce, jež nelze získat jednou provždy, nýbrž je třeba vydávat se za ním denně?


Pokud čas ušetřený z práce není prostě jen oddech, uvolnění svalů, které se před tím namáhaly, anebo spánek ducha, který vynalézal, je to čas mrtvý. Potom jsi rozdělil život na dvě nepřijatelné části: na práci, která je pouhou dřinou, jaké se člověk nikdy neodevzdá celý, a na volno, které je pouhou prázdnotou. Neboť pouze ta stránka tvého života může mít význam a živit skutečné básně, do níž jsi vsadil svůj hlad a žízeň a chléb svých dětí a spravedlnost …













O výchově

7. února 2015 v 18:37 Diskuze

V Česku ročně odeberou 3000 dětí.




I relativně špatná matka je lepší než macecha a než ústavní zařízení. Diskutovat o tom, co je dobro a co zlo v současné totální devastaci zdravého rozumu je marnost.


Rozeznat ale špatnou matku s nutností odebrat děti, je velice snadné. Například paní Michálková. Neznám ji, nic o ní nevím, jestli se ale dopustila na svých dětech nějakého násilného zločinu, pak o děti je postaráno, jak je ale možné, že ona je na svobodě a není za mřížemi? Pokud se však žádného zločinu nedopustila, patří za mříže zloději dětí a děti matce!!!!!!


A z diskuze pod článkem:

"Asi by se měli vážení zaměřit na pěstouny a na lidi, kteří mají děti jen jako zdroj příjmu a docela slušně si na jejich úkor žijí. Je to hnusný a sprostý byznys!"


"V Česku, hlavně diletantské soudy vyhrožují rodičům, že odeberou děti jen proto, že se dle soudců nemohou rodiče dohodnout! V Česku nejde u soudních jednání o lidi, natož o děti, kde rozhodují o dětech lidé, kteří své děti ani nemají! Klokánky a FOD-je nesmysl a živí hlavně lidi, kteří z toho profitují! Děti mají právo na OBA rodiče a vše ostatní je proti lidskému rozumu!!!"


Také pohřešovaných dětí a dětí na útěku u nás přibývá. Děti na útěku se dopouštějí kriminálních deliktů, protože potřebují peníze. Odborníci vysvětlují, že tak, jak se vyvíjí společnost, jak se demokratizuje, tak je také větší touha po svobodě. To vede k tomu, že děti mají tendenci více utíkat. Dětské domovy jsou plné a dostávají se do nich děti, které by měly být umístěny v psychiatrických léčebnách. V dětských domovech a ústavech sociální péče žije zhruba 20 000 dětí. ČR tak patří k zemím, které mají největší podíl dětí v ústavních zařízeních. Právní světové řády řád utonul v paragrafech neřádu, nenazýváme už věci pravým jménem. Totalitě pod vládou zla říkáme svoboda, a svobodnému životu v bezpečí před zlem říkáme totalita. Děti na útěku, to není touha po svobodě, to je nevychovanost, neschopnost a neochota plnit povinnosti. Lidstvo vystavené jen fyzické rozkoši spěje k tomu, aby se společnost bála dětí.

Jak je to s právy dětí




"každý večer v televizi hlasatelka vyzývá své diváky, aby hlásili dětský pláč případně jiné projevy nespokojených dětí"

Měla bych tam asi veliké problémy a přišla bych asi také o děti, zdravé miminko totiž, když je nakrmené a přebalené a nic ho nebolí, tak spí. Než však usne, tak si trochu popláče, když ale víme, že mu nic neschází a nic ho nebolí, tak takový pláč bolí jen maminku, a připadá jí nekonečně dlouhý, ale když se podívá na hodiny, vidí a slyší, že po pěti minutách pláč vystřídá pravidelné spokojené oddychování a to je čas buď začít něco dělat, anebo odpočívat.

S přebaleným, čistým a nakrmeným miminkem se nic jiného dělat nedá, než nechat odříhnout a odložit do postýlky, protože každý pohyb pak způsobí, že všechno vyblinká a pláče znovu hladem. Nechat plakat dítě, když ho něco bolí, je trestuhodné, ale každé zdravé si popláče několik minut a usne. A už v těchto prvních dnech života je základ zdravé výchovy.

S pravidelností, kterou jsem pěstovala u dětí už od prvního dne, jsem měla jen dobré zkušenosti. Dnes je všechno jinak, maminky jsou přizpůsobené dětem. Dítě jí nebo nejí, kdy chce a co chce, a spí, až samo upadne únavou a všechno co chce, to si prosadí pláčem. A školní děti chodí spát pozdě, ráno vstávají do školy a nervová soustava trpí. Nevychovanost a únava bývá i příčinou neprospěchu, neposlušné dítě se nesoustředí a nespolupracuje.

Jako se dítě musí koupat v lásce, tak potřebuje i hranice bezpečí. Dítě musí přesně vědět, v důslednosti obou rodičů, co znamená "ano" a co "ne". Ale důslednost a pořádek když děti neznají, nepravidelná strava a nedostatek spánku je pak příčinou oboustranné nervozity, jak dětí, tak i rodičů. Rodiče místo radosti z dětí si užívají návštěvy u psychologů. Znám jedny mladé rodiče, kterým se musí přizpůsobit dítě. Oni jedou z mejdanu s kočárkem třeba i po půlnoci.

Ta pravidelnost je zdravým návykem i pro dospělého a hlavně v pokročilejším věku je to účinné opatření proti nespavosti, která vyčerpává a se kterou kdekdo neúspěšně bojuje.

Výchova je vytváření správných návyků k zásadám a je to složitý psychologický proces, každé dítě je jiné, na každé platí něco jiného. Někdy si mohou rodiče pusu přetrhnout a dítě nereaguje a zlobí, potřebuje výprask, na jiné vlídné slovo platí a naopak výprask v něm způsobí vzpouru a dělá schválnosti.

Podle Naomi Aldortové:



"Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ― většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo."

Zní to jako moudrost k přehodnocení vlastních chyb ve výchově.

Ale podle jiných vědecko-psychologických poznatků ADHD hyperaktivní děti s pracovním názvem "Nadané děti s problémy" jsou velice inteligentně geniální jedinci seslaní z nebe, určeni k tomu, aby převzali vládu nad světem. To ovšem vyžaduje absolutní svobodu ve výchově. V praxi spočívá výchova v tom, že dítě má vždycky pravdu a proto neposlouchá dítě rodiče a učitele ale rodiče a učitelé se podřizují tomu, co chce dítě. "No na někom se vládnout naučit přece musí" :-)

A když se zamyslíme v konkrétních případech, např. na vlakovém nádraží, přijíždí vlak, ne ten náš, jiný, než na který máme jízdenku. Malé nerozumné ještě dítě ale trvá na tom, že nastoupíme, na slova vysvětlení reaguje záchvatem vzteku, upadne na zem a nepříčetně řve, až zmodrá a hrozí mu zadušení. Má k tomu přece pádný důvod. Jak odstranit příčinu? Přizpůsobit se dítěti, nastoupit, u průvodčího si zakoupit novou jízdenku a udělat si neplánovaný výlet někam úplně jinam? Hlavně ne výprask, dítě má přece vždycky pravdu, má k tomu pádný důvod :-)


K tomu Doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach, český religionista a teolog napsal:

Fyzické násilí na nejslabších, na těch, kdo se nemohou bránit, na dětech, je ohavné. Je to týrání. Víme, jak klérus nebere vážně dětskou duši a její citlivost. Ignoruje to, jak hrubiánství láme charaktery a spoluvytváří budoucí násilníky. Tělesné tresty a pohlavní zneužívání tvoří jeden velký společný problém.

Sekulární pedagogika se už před desetiletími odpoutala od temné minulosti a drží se humanistických principů výchovy. Římská církev (a některé další v závěsu za ní) k tomu ještě nedospěla. I zde bude muset sekulární společnost připomenout církvi závazné etické principy společnosti, v níž působí. I v tomto případě bude nutno ukázat církvi tradiční evropské hodnoty, k nimž eminentně patří humanismus.

Dobrý strom se pozná po ovoci. Jaké ovoce sklízíme na těchto novodobých hodnotách západní společnosti? Pouliční gangy mladistvých nebo čerstvě plnoletých lupičů jsou stále vážnějším problémem měst ČR. Střelba ve školách je rovněž západním produktem výchovy.

Odborné literatury jsem mívala plnou knihovnu, dokud jsem neměla vlastní zkušenosti s tím, že co odborník, to jiný názor. A dnes už jsem ve věku, kdy si podle porušeného anebo neporušeného ovoce si mohu dovolit pro svůj život "psát" vlastní příručky a podle téhož ovoce rozlišovat názory odborníků.

"Není rozpor mezi teorií a praxí. Myšlení vzniká na základě poznání. Je-li rozpor mezi teorií a praxí, pak je někde chyba. Buď je špatná teorie, nebo praxe, mnohdy obojí."

"Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Přísloví 13:24)

"Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí." (Přísloví 22:15)

"Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce." (Přísloví 29:15)

Kdo ale "rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost, hůl jeho prchlivosti vezme za své." (Přísloví 22:8).


A perla závěrem z jedné internetové diskuze o výchově: "Už u malých dětí se pozná, zda z nich vyrostou křiváci, nebo rovní lidé. Zajdi si někdy na dětské hřiště a pozoruj děti, zjistíš, že i malé roztomilé děti jsou kruté, závistivé, škodolibé, nepřející, přišly na svět se slabostmi charakteru a výchova na tom změní hodně málo. Projevují se pak jinak, ale přesto jejich povaha vyjde později na povrch."

Každé narozené zdravé dítě je vychovatelné. Nevychovatelnost, to je zmatená psychologie a v psychologii stejně jako v náboženství, ve filozofii a v ideologiích vládne totální chaos. Na dětech nemůžeme korigovat chyby, kterých se sami dopouštíme. Až sem jsme to bezbožně dopracovali. Kritizovat druhé, vidět v nich nenapravitelné pokrytce a vidět křiváky už i v dětech. Nevychovanost není dána geneticky, příčinou jsou špatné výchovné metody a špatný způsob života.A můžeme feťáky a alkoholiky vyhazovat z domu, namlouvat si a utěšovat se, že to není naše vina, že závislosti jsou dané geneticky, ale před pravdou tento omyl či lež neobstojí. Příčina závislosti je v rodině, a potažmo i ve společnosti, tedy v politickém i náboženském uspořádání. Ale když už k tomu dojde, nemocný potřebuje lékaře a ne vyhazov. Pro věřící je lékařem Ježíš, pro nevěřící léčebna. Děti přicházejí na svět bez poskvrnky čisté a pokřiví se čistá dětská duše nárazem na lidské sobectví, zabedněnost, tvrdost a zlobu. Všechny děti umí zlobit, a kdybychom vychovávali dítě s vědomím, že se narodilo charakterově pokřivené a že se nedá nic dělat, že mu to už zůstane, no to by bylo lepší mu zakroutit krkem, než trápit sebe i to nešťastné dítě. Jsme křiví, proto máme křivé děti, a můžeme se ptát, kde se bere ve světě zlo. Příčinou zla jsou naší vinou nevychované citově strádající děti. To my jsme je pokřivili, ne že už se takové rodí.


Nemají všechny děti stejné duševní a tělesné schopnosti a vrozenou inteligenci je dobré rozvíjet, aby nezakrněla, toto ale vůbec nesouvisí s morálkou. Ano, už první den na světě se projevují podle své mírnější nebo divočejší povahy a inteligence, ale kdybychom je nekřivili, byly by rovné. Působí na ně nejrůznější vlivy a prostředí, jsou ale hlavně obrazem rodičů, proto i závistivé, škodolibé, nepřející, a učí se i od kamarádů a dovolí si to, co jim dovolí rodiče, ale základní charakterově morální nebo nemorální vlastnosti jsou dány jen a jen výchovou a prostředím, ve kterém rostou. Míra vrozeného intelektu, schopnost či neschopnost pracovat rukama anebo hlavou je prostě daná, na tom, na rozdíl od správné výchovy, nic moc výrazně přeučit a změnit nelze. Není proto rozhodující, čím člověk je, ale jaký je. A pracovitý člověk ryzího srdce, i kdyby byl negramotný, není méněcenným. Příčinou zla ve světě ale není nevzdělavatelnost ani chudoba, ani výše dosaženého vzdělání či bohatství, ale nevychovanost vzdělaných i nevzdělaných Výchova je vytváření správných návyků k zásadám, lidí bez výjimky všech, tedy nadprůměrného, průměrného, i podprůměrného intelektu. A vychovaný člověk pak následuje dobro, ne zlo.