Leden 2015

Cesta, po které kráčely a kráčejí křesťanské národy, je nepravá.

29. ledna 2015 v 11:04 | L. N, Tolstoj |  Píseň novou

Války se svými strašnými a nesmyslnými útrapami a mrháním prací a lidmi, nebezpečí společné pro všechny národy, jemuž jsou stále vydáni tím, že jsou poslušni svých vlád s násilnickým zřízením. A co je nejhorší, viníci těchto zločinů nejen necítí svoji vinu, nýbrž obviňují z toho všeho jiné, a tím že zůstávají na svých místech, mohou zítra uvrhnout lid do běd ještě horších.


Každá revoluce začíná tenkrát, když společnost vyrostla z onoho světového názoru, o nějž se opíraly trvající formy společenského života, když rozpor mezi životem, jaký je, a jaký by měl být, stane se většině lidí tak jasným, že cítí nemožnost toho, aby život trval i nadále za týchž podmínek.


Prostředky k uskutečnění revolučního cíle, jenž záleží v osvobození lidí, musí být samozřejmě jiného druhu, než je násilí, jímž se až posud lidé pokoušeli o uskutečnění rovnosti, neboť násilí je svou podstatou projevem nerovnosti. Dějiny se neopakují. Násilnické revoluce se už vyžily. Všechno, co mohly dát lidem, to jim daly. A zároveň s tím se také ukázalo, čeho dosáhnout nelze. Smysl revoluce není ten, že zavede daň z příjmu nebo jiné daně, ani odluku církve od státu, ani že odevzdá státu podniky obecně důležité, ani že provede volby a že se lid dostane domněle k účasti na vládě, ani že zřídí nejdemokratičtější nebo socialistickou republiku se všeobecným hlasovacím právem - smysl její je skutečná svoboda. Lid nepotřebuje, aby měl parlament, ani aby měl ty či ony svobody, jejichž výpočet sám nejlépe ukazuje nedostatek prosté pravé svobody, ani aby jedna násilnická vláda nahradila jinou, nýbrž potřebuje skutečnou, plnou svobodu od jakékoli násilnické vlády. Skutečnou svobodu nezískáme barikádami ani vražděním, ani tím či oním zřízením násilně zavedeným, nýbrž jen tím, že odstraníme poslušnost vůči každé lidské vládě.


Ještě před učením křesťanským vyslovili a hlásali různé národy nejvyšší náboženský zákon, společný všemu lidstvu, který záležel v tom, že v zájmu vlastního blaha nemají lidé žít každý pro sebe, nýbrž každý pro blaho všech, pro vzájemnou službu (buddhismus, Isaiáš, Konfucius, Laotse, stoikové). Zákon byl prohlášen, a ti lidé, kteří jej znali, nemohli nevidět, jak je pravdivý a blahodárný. Leč život, který se utvářel tak, že se opíral nikoli o vzájemné sloužení, nýbrž o násilí, pronikl tak hluboko do všech zřízení a mravů, že lidé, ač uznávali, jak blahodárný je zákon vzájemné služby, žili nadále podle zákonů násilí, jež hleděli ospravedlnit nutností hrozby a odplaty. Zdálo se jim, že bez odplácení zla zlem není společenský život možný. Jedni vzali na sebe povinnost uplatňovat zákony, t. j. násilí, aby dosáhli pořádku, napravovali lidi a rozkazovali, druzí poslouchali. Ale ty, kteří vládli, nutně zaváděla do zkázy moc, jíž užívali. A ježto byli sami zkaženi, místo aby lidi napravovali, rozšiřovali svou zkaženost i na ně. Ti, kteří poslouchali, upadali pak ve zkázu tím, že byli účastni násilí vlády, že napodobili vládce a že se otrocky podřizovali.


Před devatenácti sty lety objevilo se křesťanství. Křesťanství podepřelo novou silou zákon vzájemného sloužení a kromě toho poukázalo na příčiny, proč se ten zákon neplnil. Křesťanské učení ukázalo neobyčejně jasně, že příčinou toho bylo to, že byl falešně chápán právní řád a nutnost násilí jakožto odplaty. A osvětlujíc s různých stran, jak nesprávný a škodlivý je trest, křesťanství ukázalo, že největší lidské zlo pochází od násilností, které pod záminkou odplaty lidé páší nad lidmi. Křesťanské učení ukázalo nejen nespravedlnost trestů, nýbrž i jejich škodlivost.


"Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, a zub za zub. Já pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému... A prosícímu tebe dej, a od toho kdo by chtěl vypůjčit od tebe, neodvracej se."

Učení to poukazovalo na to, že bude-li o tom, kdy je násilí dovoleno, rozhodovat člověk, který se sám násilí dopouští, pak že násilí nebude míti konce, a proto, aby nebylo násilí, je třeba, aby nikdo násilí neužíval, zejména pod nejpřijatelnější záminkou trestu. Učení to potvrdilo onu prostou samozřejmou pravdu, že zlem se nedá zlo vyplenit, a že jediný prostředek, jak zmenšit zlo z násilí, jest nedopouštět se násilí. Učení to bylo jasně vysloveno a formulováno. Ale falešná představa, že trest jest oprávněn jakožto nutná podmínka lidského života, se vžila natolik, a takové množství lidí křesťanské učení neznalo nebo je znali ve zvrácené podobě, že lidé žili dále podle zákonu násilí, třebaže přijali zákon Kristův. Vůdcové křesťanského světa se domnívali, že je možno přijmout učení o vzájemné službě bez učení o neodpírání, které tvoří svorník všeho učení o spolužití lidí s lidmi.


Tím, že křesťanství bylo přijato jen neúplně, jeho podstata se stále víc a více zastírala a nakonec dospěly křesťanské národy onoho stavu, v němž z křesťanských národů jsou udělána nepřátelská vojska. Dospěly hlavně toho, že v životě popírají nejen křesťanství, nýbrž jakýkoli vyšší zákon vůbec. Že byl zfalšován nejvyšší zákon vzájemné služby a příkaz neprotiviti se, který dalo křesťanství proto, aby umožnilo plnit onen zákon, to jsou základní příčiny nadcházejícího převratu.


Křesťanské učení hlásalo zákon úplné svobody člověka, ale s nutnou podmínkou, že se člověk podrobí nejvyššímu zákonu v celém jeho dosahu.


Vlády za pomoci poslušného kněžstva vštěpovaly svým poddaným, že je dovoleno dopouštět se násilí a vraždění, když tím spravedlivě trestají a chrání utištěné a slabé. Přivedly své poddané tak daleko, že lidé, kteří se pokládali za křesťany, přestali vidět v násilnostech a vraždách něco zakázaného. A tak se stalo, že křesťané místo svobody, kterou hlásal Kristus, místo toho, aby jako dříve pokládali za svou povinnost snášet všechno násilí, ale neposlouchati nikoho kromě Boha a byli svobodni, začali chápat své povinnosti zcela převráceně: začali vidět hanbu v tom, snáší-li kdo násilí, aniž mu odpírá (čest), a nejsvětější povinnost v tom, poslouchati vládní moc, a stali se otroky. Vychováni v této tradici, nejen že se za své otroctví nestyděli, nýbrž byli hrdi na moc svých vlád, tak jako jsou otroci hrdi na velikost svých pánů.


V poslední době vyrostl z křesťanství takto zfalšovaného ještě jeden podvod, který utužil otroctví křesťanských národů. Podvod ten záleží v tom, že se za pomoci složitého aparátu voleb a zástupců ve vládních úřadech namlouvá příslušníkům toho či onoho národa, zvolí-li jistého člověka, jenž společně s jinými bude dále volit toho či onoho z neznámých mu kandidátů, nebo zvolí-li své zástupce přímo, že se stávají účastníky vládní moci a že proto, poslouchajíce své vlády, poslouchají vlastně sebe, a že jsou tedy svobodni. A tento podvod nemluvě již o tom, že ti, kdo byli zvoleni, účastní se vlády, dělají zákony a vládnou národu nikoliv pro jeho blaho, nýbrž že mají ve své většině jediný cíl: udržet v stranických bojích svůj vliv a moc, nemluvě již o tom, jak tento podvod znemravňuje národ všelikými lžemi, ohlupováním a podplácením - tento podvod je škodlivý zejména tím, že zavádí do spokojeného otroctví lidi, kteří se stali jeho oběťmi.


Lidé, kteří stali oběťmi tohoto podvodu a mají za to, že poslouchajíce stát, poslouchají sami sebe, nevzchopí se již nikdy, aby odepřeli uposlechnout ustanovení lidské, i kdyby byla v rozporu ne snad jen s jejich osobními zálibami, prospěchem nebo přáním, nýbrž i s nejvyšším zákonem a s jejich svědomím. Tito lidé se podobají trestancům ve vězeních, kteří si myslí, že jsou svobodni, mají-li právo volit hlasováním jednoho z dozorců, jenž má vést vnitřní hospodářské věci vězeňské. Nic neukazuje toto stále větší zotročování národů jasněji, než rozšíření a úspěch socialistických teorií, jež znamenají tíhnutí k stále většímu a většímu zotročení. Nejvážnějším důsledkem toho, že lidé nepřijali příkaz neprotivit se, bylo vedle zla, jež tkví ve všeobecném zbrojení a válkách to, že lidé, kteří vyznávají zfalšovaný zákon Kristův, pozbývali stále více svoji svobodu.


Zfalšování učení Kristova tím, že se zneuznával příkaz neprotiviti se, přivedlo křesťanské národy do vzájemného nepřátelství se všemi bědami z něho vycházejícími a do stále vzrůstajícího zotročení, a příslušníci křesťanského světa počínají již tíhu toho otroctví cítit. To je základní, všeobecná příčina nadcházejícího převratu.


Druhá vnější příčina nadcházejícího převratu je ta, že pracující lid byl zbaven svého přirozeného, spravedlivého práva na půdu, a že tato okolnost způsobila u křesťanských národů stále se vzmáhající zbídačení pracujícího lidu a stále vzrůstající jeho nenávist proti oněm stavům, které žijí z jeho práce. To, co učinil Josef Egyptským, co učinili všichni dobyvatelé pokořeným národům, a co dnes činí lidé svým bližním, když jim znemožňují, aby žili jako zemědělci, to je nejstrašnější a nejsurovější zotročení. Pozemkové otroctví je otroctví prvotní, z něhož teprve všechno otroctví vzniká a vzniklo, a je nesrovnatelně trapnější, než otroctví osobní.


Hlavní příčinou ubohého stavu lidu je tedy ta skutečnost, že lid byl připraven o své spravedlivé právo na půdu. A z téže příčiny pochází i zbídačení pracujícího lidu evropského a amerického a jeho nespokojenost se svým stavem. Rozdíl je jen ten, že soukromovlastnické právo na půdu, které obralo o půdu evropské národy, bylo tam prohlášeno již tak dávno, a že se tam nad touto nespravedlností nakupilo tolik nových vztahů, takže obyvatelé Evropy a Ameriky nevidí pravou příčinu svého stavu a hledají ji všude: v malém vývozu, ve clech, v nesprávném zdanění, v kapitallismu, vůbec ve všem, jen ne v tom, že lidu bylo vzato právo na půdu.


Nesmyslné a zhoubné zbrojení i války a připravení lidu o společné právo na půdu - to jsou podle mého mínění příčiny převratu, který nadchází v celém křesťanském světě.


V poznání běd pocházejících z poslušnosti vůči násilnické státní moci a v úsilí osvobodit se od vládního násilí, tkví podstata onoho převratu, který očekávají všechny národy křesťanského světa.


Snažil jsem se mnohokrát ukázat v četných spisech, že to, čím zastrašují lidi - že totiž nebýt státní moci, zvítězí nejhorší lidé a nejlepší že budou utlačeni - právě to že se již dávno stalo a posud se děje ve všech státech, vždyť všude jsou u vlády lidé nejhorší, a ani tomu jinak být nemůže, protože jen nejhorší lidé mohou se dopouštět všech těch lstí, podlostí a ukrutností, jež jsou k vládnutí nezbytné, snažil jsem se ukázat mnohokrát, že všecka největší zla, jimiž lidé trpí, jako že se nakupilo nesmírné bohatství u jedněch lidí a většina se nuzuje, že zachvátili půdu ti, kdo na ní nepracují, že se nekonečně zbrojí, válčí a znemravňuje lidstvo - že to pochází jedině odtud, že státní násilí bylo uznáno za dovolené, snažil jsem se ukázat, že dříve, než se odpoví na otázku, zda se stav lidstva, nebudou-li vlády, zhorší či zlepší, je třeba si zodpovědět otázku, z koho sestává vláda. Jsou lidé, kteří tvoří vládu, hořší či lepší, než je lidský průměr? Jsou-li to lidé, kteří jsou lepší, pak bude vláda blahodárná, jsou-li horší, pak bude škodlivá. A že tito lidé jsou horší než obecný průměr, to ukazují dějiny.


Říkává se: Jak mohou lidé žíti bez vlády, t. j. bez násilí? Naproti tomu musíme říci: Jak mohou žíti lidé, rozumní tvorové, uznávají-li, že vnitřním pojítkem jejich života je násilí, to násilí nerozumné, a nikoli rozumná dohoda? Jedno nebo druhé: jsou-li to tvorové nerozumní, pak smějí a musí vyrovnávati všechny své věci násilím, a není důvod, proč by jedni měli mít právo dopouštět se násilí a druzí ne. Jsou-li však lidé tvorové rozumní, pak základem jejich vztahů nesmí být násilí, nýbrž rozum. Zdálo by se, že by lidi, kteří se pokládají za tvory rozumné, tento důvod měl přesvědčit. Ale lidé, kteří hájí státní moc, nemyslí na člověka, na jeho vlastnosti a na jeho rozumnost, nýbrž mluví o jistém celku lidí, kterému připisují jakýsi nadpřirozený mystický smysl. Říkají: Co se stane s Ruskem, Francií, Britanií a s Německem, přestanou-li lidé poslouchat vládu?


Co je to stát? Kde má počátek a kde konec? Jediná síla, která drží státy pohromadě, je moc. Moc pak je dílem lidí, kteří proti své vrozené rozumnosti a proti zákonu svobody, jejž zvěstoval Kristus, poslouchají ty, kteří na nich vymáhají, aby se se dopouštěli zlého násilí.


Převrat, před nímž dnes lidstvo stojí, záleží v tom, že lidstvo vybředne z podvodu, jakým je poslušnost lidské vlády. A protože podstata tohoto převratu je zcela jiná, než podstata kterékoliv revoluce, proto i lidé, kteří tento převrat provedou, budou si počínat zcela jinak, než účastníci minulých revolucí. Účastníci dřívějších revolucí bývali většinou lidé vyšších stavů, osvobozeni od tělesné práce, a pak městští dělníci, jimž tito lidé byli svůdci, účastníci nadcházejícího převratu musí být a budou především lidové masy. Počet účastníků dřívějších revolucí býval deset, dvacet procent celého národa, počet účastníků nynější revoluce bude tvořit 80-90 procent.


Cílem nynějšího převratu nemůže a nesmí být, aby se utvořili nové, politické, násilnické zřízení, ať již s jakýmkoli všeobecným hlasovacím právem a s jakýmikoli zdokonalenými socialistickými či kapitalistickými institucemi, nýbrž cílem tím může a musí být jedině to, aby byl osvobozen celý národ od násilí jakéhokoli druhu, od válečného násilí - vojenské služby, od daňového násilí - cel a daní, a od pozemkového násilí. Ideálem naší doby nemůže být změna formy násilí, nýbrž jen naprosto je odstranit, a toho dosáhneme tím, že odepřeme poslušnost lidské vládě. Má-li se pracující lid zbavit všeho zla, musí bez boje a bez násilí odpírat vládě poslušnost. A právě to, že pokorně bude snášet násilí a neposlouchat vládu, je třeba k vyplnění onoho zákona, který vyznávají křesťané. Chce-li křesťan zůstat křesťanem, nemůže poslouchat a tím se bezděčně účastnit vlády, která je veskrze založena na násilí, násilím se udržuje a neustále se dopouští násilností odporujícím křesťanskému zákonu, jako jsou: vojenská služba, války, vězení, popravy, znemožňování lidu, aby žil z půdy.


Tedy jak tělesného blaha lidského, tak i vyššího duševního, dojde se jen jedinou cestou: snášet bez odporu násilí, ale nemít na něm účasti, neposlouchat vládu.


Ale jak, v jakých společenských formách mohou žít příslušníci křesťanského světa, přestanou-li žít ve společnosti státní a nebudou-li poslouchat vládu? Formy ty jsou: mírové zřízení, při němž všichni příslušníci míru jsou si rovni, družstevní organizace při průmyslovém podnikání. Převrat, který čeká na křesťanský svět, liší se od dřívějších revolucí také tím, že ony bouraly a na místě zbořeného buď nestavěly nic, nebo na místo jedné formy násilí stavěly jinou. V nadcházejícím převratu není však třeba bořit to či ono, jen je třeba vzdát se účasti na násilí, nesmí se vytrhávat rostlina, aby se na její místo dalo cosi umělého a neživého, stačí docela, odstraní-li se vše to, co překáželo jejímu růstu.


A proto pomocníky onoho velikého převratu, který se nyní děje, nebudou vůbec lidé drzí a sebevědomí, kteří nechápou, že příčinou zla, se kterým bojují je násilí, nedovedou si představit životní formu, v níž by nebylo násilí, a boří slepě a nepromyšleně nynější násilí, aby je nahradili novým. Nynější revoluci budou napomáhat jen ti, kteří aniž by co ničili a strhávali, zařídí si svůj život nezávisle na vládě, a kteří budou bez protivení snášet všeliká násilí na nich páchaná, ale nebudou mít podíl na vládě a nebudou ji poslouchat. Odřeknou-li se lidé násilí, neznemožňuje jim to, aby se seskupovali v celky, ale celky založené na vzájemné dohodě, mohou se tvořit teprve tenkrát, až se rozpadnou ony celky, které se zakládají na násilí.


Co se však stane se vším tím, co lidé vytvořili, co se stane s civilisací? Primitivní zemědělská obec na zapadlém venkově, kterou lidstvo má již dávno za sebou, místo našich měst s podzemními i pozemními elektrickými drahami, s musei, divadly a pomníky? Ano, i se žebráckými čtvrtěmi, se "slumy" Londýna, New Yorku a velkých měst vůbec, s nevěstinci, bankami, výbušnými střelami proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli, s vězeními, popravišti a s milionovými armádami - dodávám k tomu já.


Lidé říkají: Civilisace, naše civilizace je veliké dobrodiní. Ale lidé, kteří jsou o tom tak hluboce přesvědčeni, to jsou oni řídcí lidé, kteří nejen v této civilizaci žijí, nýbrž kteří jsou z ní živi, kteří žijí v nadbytku všeho, v porovnání s prací dělného lidu téměř v zahálce jen díky tomu, že tu je ona civilisace. Všichni tito lidé - králové, císaři, presidenti, knížata, ministři, úředníci, vojáci, statkáři, kupci, inženýři, lékaři, učenci, umělci, učitelé, kněží a spisovatelé - vědí, bezpečně vědí, že naše civilizace je tak velkým dobrodiním, že se nesmí ani pomyslit nejen na to, že by mohla zaniknout, nýbrž ani na to, že by se mohla změnit.


Otažte se však nesmírných mas zemědělského lidu, slovanského, čínského, indického, ruského, a devíti desetin všeho lidstva, je ona civilisace, která se zdá být nezemědělským třídám tak drahocennou, je dobrodiním či není? A je to zvláštní, devět desetin lidstva odpoví zcela jinak. Vědí, že potřebují půdu, hnůj, rosu, slunce, déšť, les, úrodu a několik jednoduchých nástrojů, které si dovedou vyrobit, ale civilisace se jim jeví jako spuštění ve městech, jako nespravedlivé soudy s jejich žaláři a káznicemi, jako daně a budování zbytečných paláců, museí a pomníků, jako celnice, které překákžejí volné výměně výrobků, nebo jako děla, obrněnci a armády, které pustoší země, řeknou, že záleží-li civilizace v těchto věcech, pak že jim je nejen nepotřebná, nýbrž velmi škodlivá. Lidé, kteří užívají výhody civilisace, říkají, že civilisace je dobrodiním pro celé lidstvo, ale ti lidé nejsou v této při soudci ani svědky, nýbrž jen jednou zúčastněnou stranou.


Není o tom sporu, že jsme došli daleko po cestě technického pokroku, ale kdo došel po ní tak daleko? Ona nepatrná menšina, která žije na bedrech pracujícího lidu. Pracující lid, tentýž lid, který slouží všem těm, kteří užívají výhody civilizace, žije po celém křesťanském světě stále tak, jako žil před 5, 6 stoletím, a jen tu a tam smí užívat odpadky civilisace. Neříkám, když pochopíme, že civilisace není, jak se mnoho lidí domnívá, absolutním blahem, že musíme odhodit všechno, co lidstvo vynalezlo pro zápas s přírodou, tvrdím však, že má-li se uznat, že lidské vynálezy skutečně slouží blahu lidstva, že tohoto dobrodiní musí býti účastni všichni lidé, a nikoliv jen nepatrná hrstka, nesmí se dít, aby lidé byli nuceni vzdávat se svého blaha ve prospěch jiných.


Obhájci civilisace říkají: "Jsme ochotni napravit to, co je špatné, ale ať se nikdo nedotýká toho, co vytvořilo lidstvo." Právě tak mluví k lékaři zhýralec, který se připravil špatným životem o své postavení a o zdraví, je ochoten přistoupit na všechno, co mu lékař radí, ale jen s podmínkou, že bude moci žít i nadále stejně zhýrale. Takovému člověku řekneme, že chce-li zlepšit svůj stav, musí zanechat života, jaký vedl. A je na čase, aby se totéž řeklo i křesťanskému lidstvu, a ono aby to pochopilo.


Bezděčná a leckdy i vědomá chyba, které se dopouštějí obhájci civilisace, tkví v tom, že civilisaci, která je pouhým nástrojem, pokládají za cíl a že ji vždycky pokládají za dobrodiní. Ale ona bude dobrodiním teprve tehdy, až síly, které ji ovládají, budou dobré. Výbušné plyny jsou velmi užitečné při prokopávání trati, ale v nábojích jsou zhoubné. Železo je užitečné na pluhy, ale je zhoubné v dělových nábojích a na žalářních závorách. Tiskem se mohou šířit ušlechtilé city a moudré myšlenky, ale nemravné a lživé ještě účinněji. Otázka, zda je civilizace užitečná či škodlivá, zodpoví se podle toho, zda ve společnosti právě převládá dobro či zlo. V naší společnosti, kde většina je utiskována menšinou, je velikým zlem. Menšina, která vládne většině, má v ní jen o zbraň víc na uhnětení oné většiny. Je na čase, aby příslušníci vyšších tříd pochopili, že to, co nazývají civilisací a kulturou, je jen prostředkem a důsledkem onoho otroctví, v němž malá část nepracujících udržuje většinu pracujících.


Je na čase, abychom pochopili, že naše spása neleží ve směru cesty, po níž jsme šli, a že nezáleží v tom, abychom uchovávali všechno, co jsme vytvořili, nýbrž abychom nahlédli, že jsme kráčeli po nesprávné cestě a dostali se do bažiny, ze které se musíme vyhrabat, že nám nemá jít o to, abychom zachránili všechno, co máme, nýbrž naopak, že máme odházet všechno, co nutně nepotřebujeme a co s sebou vlečeme, abychom se alespoň jakž takž (třeba i po čtyřech) dohrabali na pevný břeh.


A křesťanské lidstvo musí se ve svém nynějším postavení rozhodnout mezi těmito dvěma možnostmi: buď půjde dále po cestě, na níž dnešní civilisace poskytuje malému počtu lidí nejvyšší blaho, zatímco množství udržuje v bídě a otroctví, nebo se zřeknu ihned, bez jakýchkoli odkladů do daleké budoucnosti některých nebo všech dobrodiní, jež tato civilisace připravila malému počtu lidí, překážejí-li tato dobrodiní, aby se většina lidstva osvobodila ze své bídy a otroctví.


Onen úkaz, že dnešní lidé hovoří o všelikých zvláštních svobodách: o svobodě slova, tisku a svědomí, o svobodě právě při těchto volbách a ne při jiných, o svobodě shromažďovací a spolčovací, o svobodě práce a o mnohých jiných svobodách, ukazuje zcela zřejmě, že tito lidé mají hodně zvrácenou představu nebo nemají žádnou představu o tom, co je svoboda vůbec, ona prostá a každému pochopitelná svoboda, která znamená, že člověk nad sebou nemá vládu, která by na něm požadovala jednání odporující jeho přáním a zájmům.


V tom, že lidé nechápou, co to je svoboda, a v představě, která vzniká právě z onoho neporozumění, jako by svoboda pozůstávala v tom, že jistí lidé dovolují jiným lidem to či ono počínání, v tom je veliký a nesmírně škodlivý omyl. Tento omyl tkví v tom, že se dnešním lidem zdá, jako by otrocká podřízenost násilí, která vyznačuje jejich poměr k vládě, byla stavem přirozeným, a jako by vládní povolení k tomu či onomu konání, jež ona vláda přesně vymezí, byla svoboda.


Stačí jen vzdát se na chvíli všech vžitých zvyků a pověr a podívat se, jaký je stav člověka, který žije ve státě - ať již nejdespotičtějším či v nejdemokratičtějším - a tu se zděsíte onoho otroctví, v němž teď žijí lidé, kteří se domnívají, že jsou svobodni. Nad každým člověkem, ať se již narodil zde či onde, je sbor lidí naprosto mu neznámých, a ti ustanovují zákony jeho života, co musí dělat a co nesmí, a čím je státní zřízení dokonalejší, tím hustší je síť těchto zákonů. Všechny ty zákony na zákony a předpisy na předpisy, jimž se musí podrobit, a jejichž neznalost (ač je vyloučeno je znát) neomlouvá člověka ani v sebeliberálnějším státě, nedají se prostě vypočíst. K tomu je ten člověk v takovém postavení, že musí věnovat velkou část své práce na jakési záležitosti, o nichž nic neví, a na splácení úroků z dluhů, které kdosi nadělal. Stejně musí odevzdávat část své práce pokaždé, když něco zdědí nebo když se svým bližním uzavře nějaký obchod. Kromě toho vymáhají na něm ještě značnější část jeho práce za onu část země, na níž stojí jeho příbytek, nebo kterou obdělává jako pole. Velká část jeho práce, místo aby ulehčovala a zlepšovala postavení jeho a jeho rodiny, připadá pak na tyto daně, cla a monopoly.


Zdálo by se přirozené, že shledá-li se člověk, jehož duševní síla není rozvrácena a oslabena, v těchto strašných a ponižujících poměrech, že si řekne: "Nač mám to vše dělat? Chci svůj život prožít co nejlépe, chci pracovat, živit rodinu, chci sám rozhodovat o tom, co je mi příjemné, užitečné, a co mám dělat. Dejte mi pokoj se svým Ruskem, se svou Francií a Britanií. Komu na nich záleží, ať je hájí, já je však nepotřebuji. Násilím mi můžete vzít, co chcete, můžete mne i zabít, já však ke svému zotročení pracovat nechci a nebudu." Takové jednání by se zdálo přirozené, ale nikdo tak nemluví a nikdo tak nejedná.


Víra, že příslušenství k tomu či onomu státu je nutnou podmínkou lidského života, vžila se tak pevně, že se lidé nemohou odhodlat jednat tak, jak jim káže jejich rozum, jejich smysl pro dobro a jejich přímý prospěch. Je-li člověk příslušníkem státu, nemůže být svoboden.


Jak budou živi lidé, nebudou-li příslušníky žádného státu? Docela tak, jako žijí nyní, až na to, že nebudou tropit ty hlouposti a špatnosti, které tropí nyní vlivem této strašné pověry. Budou žít právě tak jako nyní, až na to, že nebudou zbavovat své rodiny plodů své práce, aby je ve způsobu daní a cel odváděli neznámým lidem a k špatným účelům, až na to, že nebudou mít účast ani na násilí, ani na soudech, ani na válkách, které tito lidé osnují. Ano, jen tato pověra, která nemá smysl, dává do rukou několika set lidí onu nesmyslnou a nijak neospravedlnitelnou moc nad miliony a zbavuje tyto miliony pravé svobody.


Lid nepotřebuje zvláštních svobod, zato však potřebuje jedinou svobodu skutečnou a úplnou, prostou. A jak již vždycky bývá, řešení otázek, které připadá těžké, bývá velmi jednoduché, tak i nyní, má-li se dosáhnout nikoli těch či oněch svobod, nýbrž té jediné úplné svobody, není k tomu zapotřebí bojovat s vládní mocí ani vymýšlet takovou či jinou soustavu volených zástupců, která může nanejvýš zastřít lidem jejich otrocké postavení, nýbrž jedné jediné věci, neposlouchat lidi.


Ať jen lid přestane poslouchat vládu, a nebudou ani daně, ani odnímání půdy, ani nejrůznější omezování ze strany vlády, ani vojenská služba, ani války.


Je to tak prosté a zdá se to být tak lehké. Proč tak lidé posud neučinili? A proč tak nečiní ani teď? Prostě proto, že člověk, aby nemusel poslouchat vládu, musí poslouchat Boha, t. j. žít dobrým a mravným životem. Pouze potud, pokud žijí takovým životem, t. j. pokud poslouchají Boha, mohou se lidé odříkávat poslušnosti vůči lidem a mohou se osvobozovat. Nejde to, aby sis řekl: "Dobrá, nebudu poslouchat lidi." Neposlouchat lidi můžeš jen tehdy, posloucháš-li nejvyšší a pro všechny platný zákon boží. Nemůžeš být svoboden a jednat přitom proti nejvyššímu zákonu vzájemné služby, jako proti němu jednají po celý svůj život příslušníci bohatých vrstev, kteří žijí z práce lidu. Svoboden může být člověk jen potud, pokud plní nejvyšší zákon.


A proto, osvobodí-li se lidé od poslušnosti vůči vládám a od představ umělých státních celků a vlasti, musí dospět k přirozenému, radostnému a nejmravnějšímu životu obcí, které se řídí jen vlastními řády založenými nikoli na násilí, nýbrž na vzájemné dohodě, a které mohou zachovávat všichni. To je podstata velkého převratu, který nadchází u všech křesťanských národů. Jaký bude průběh tohoto převratu a jaká budou jeho jednotlivá stadia, o tom nám není nic známo, víme však, že je neodvratný, neboť v lidských myslích se již provádí a částečně již provedl.