Tanečnice

18. listopadu 2014 v 20:00 | Antoine De Saint-Exupéry |  Půlnoc nad knihami

Ano, ta tanečnice, kterou jali strážci mé říše, byla krásná. Krásná a tajemně obydlená. Viděl jsem, že poznat ji by znamenalo poznat všechna bohatství země, poklidné pláně i horské noci a cesty větrnou pouští. "Ta žena existuje," říkal jsem si. Ale věděl jsem, že její zvyky jsou odjinud a že zde pracuje pro nepřítele. Když ji vsak moji lidé chtěli donutit k řeči, vyrvali z ní v její neproniknutelné něze jen melancholický úsměv. A já v člověku ctím především to, co odolá ohni.

Nic jsem neřekl, pouze na ni hleděl a ona dostala strach. Celá zbledla a její poklona byla už pomalejší: "Je mi líto, pane ..." "Uvaž, že je tvůj život v mých rukou," řekl jsem. "Klaním se vaší moci, pane ..."

Byla vážná, neboť v sobě nesla tajemství a věděla, že pro ně možná zemře.

V tu chvíli se pro mne změnila ve schránku s diamantem. Měl j sem však povinnost k říši. "Tvé činy zasluhují smrt."

"Ach, pane ..." (a byla bledší než v lásce) ... "Asi to bude správné ..."

Znám lidi, a proto jsem pochopil podstatu její myšlenky, kterou neuměla vyslovit: "Správné není, že možná zemřu, ale že místo mne bude zachráněno, co nesu v sobě ..." "To tedy znamená" řekl jsem, "že v sobe tajíš cosi významnějšího, než je tvé mladé tělo a oči plné světla? Myslíš si, že cosi zachraňuješ, ale až budeš mrtvá, nic už v tobě nebude ..."

Ona se napovrch zmátla, neboť se jí nedostávalo slov k odpovědi.

"Snad máte pravdu, pane ..."

Ale cítil jsem, že se mnou souhlasí jen v oblasti slov, v níž se neumí bránit.

Pohrdám každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty, neboť slova mají člověka vyjadřovat, ne však vést. Označují, aniž co obsahují. Tahle duše však nebyla z těch, které by povolily pod větrem slov: "Poddávám se, ale mluvit nemohu " Vážím si toho, kdo přes všechna slova, byť byla i rozporná, zůstává stálý jako lodní kýl a přes všechno šílení moře se nezvratně vždy znovu obrací za svou hvězdou. Neboť pak vím, kam jdeme. Ale ti, kdo se obezdí logikou, ti jdou jen za vlastními slovy a točí se jako korouhvičky. Dlouho jsem na ni upřeně hleděl: "Kdo tě ukul? Odkud přicházíš?" zeptal jsem se jí. Usmála se a neodpověděla. "Zatančíš mi?" A tančila.

Tančila nádherně a mne to nemohlo překvapit, neboť v ní kdosi byl.

Hleděl jsi někdy na řeku z vrcholku hor? Tady potká skálu, a aniž ji poškodí, ovine se kolem ní. O něco dále se stočí, aby využila příhodného svahu. Tam v pláni, v zátočinách, zpomalí, neboť polevily síly, které ji hnaly k moři. Jinde si zdřímne v jezeře. A potom vyrazí a v přímém rameni se položí přes pláň jako meč.

Stejně se mi líbí silokřivky, s nimiž se setkává tanečnice. Tady svůj pohyb zbrzdí a tam rozvine. Úsměv, před okamžikem lehký, se náhle udržuje pouze s námahou jak plamen ve vichřici a tanečnice chvíli lehce klouže jako po neviditelném svahu, a pak náhle zpomalí a její krok je plný vypětí, jako by zlézala horu. Líbí se mi, že na něco naráží. Anebo vítězí. Anebo umírá. Líbí se mi, když je z krajiny jí nepřátelské a když v sobě nese myšlenky dovolené i ty, jež jsou jí zakázány. Pohledy dosažitelné i jiné, nedosažitelné.

A vzdor a souhlas a odmítnutí. Nemám rád, když je ve všech směrech stejná jako rosol. Nýbrž když je kamsi zaměřenou strukturou. Tak jako živý strom, který si neroste volně, jak chce, nýbrž se v růstu rozrůzňuje podle ducha svého semene.

Neboť tanec je osud a cesta životem. A já tě toužím pevně ustavit a pro něco nadchnout, aby mě tvá cesta vzrušovala. Protože chceš-li jít přes prudkou řeku, která tvým krokům brání, pak tančíš. Protože chceš-li jít za láskou a sok ti brání, pak tančíš. Je i tanec plachetnice, jež tančí pod svou vlajkou, když hledá ve větru neviditelné cesty, aby dosáhla přístavu, kam míří. K tanci musíš mít nepřítele, ale který nepřátelský meč tě může poctít svým tancem, jestliže v tobě nikoho není?

Mezitím tanečnice skryla tvář v rukou a její patos mne vzrušil. A spatřil jsem její masku. Neboť tváře v průvodu lenivců, zkřivené falešným utrpením, jsou jenom příklopy prázdných schránek. Jestliže jsi nic nepřijal, nic v tobě není. Na té ženě jsem však poznal, že je přechovavatelkou dědictví. Bylo v ní tvrdé jádro. Neboť pouze ten je člověkem, kdo nabyl krásy skrze píseň, báseň nebo modlitbu, a kdo je v nitru vybudován. Spočine na tobě jasným pohledem, pohledem člověka obydleného. Když sejmeš otisk z jeho tváře, bude to tvrdá maska jednoho lidského království. A budeš vědět, že je ten člověk něčím veden a že bude tančit proti nepříteli. Co však můžeš vědět o tanečnici, která je jen prázdnou končinou? Lenivec neumí tančit. Ale tam, kde je země skoupá, kde rádlo drhne o kamení, kde sklizeň v parném létě usychá, kde člověk vzdoruje barbarům, kde barbar drtí slabého, tam vzniká tanec, neboť tam má každý krok smysl. Tanec je zápas s andělem. Tanec je válka a svod, vražda a pokání. K jakému tanci bys chtěl přimět překrmený dobytek?






















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama