Kéž se zas do mne vrátí horoucnost

18. září 2014 v 16:25 |  Umění

Přišli mi vykládat rozumy, ne snad přímo geometři říše --- geometr byl ostatně jen jeden a ten už byl mrtvý -, ale delegace jejich vykladačů.


"Protestujeme ve jménu rozumu. Jsme hlasatelé pravdy. Tvé zákony jsou zákony boha, který je méně spolehlivý než ten náš. Ty máš za sebou vojsko a můžeš nás onou silou svalů rozdrtit. Budeme však mít proti tobě pravdu pořád dál, i v žalářních kobkách."


Mluvili, neboť dobře věděli, že se nemusí bát mého hněvu. A dívali se jeden na druhého, spokojeni vlastní odvahou. Zamyslel jsem se. Jediný skutečný geometr býval denně přijímán u mého stolu. Když jsem nemohl spát, odebral jsem se někdy do jeho stanu, uctivě jsem zul obuv a pil jsem jeho čaj a okoušel med jeho moudrosti.


Oslovil jsem ho: "Geometře ..."

"Jsem sice geometr, ale především jsem člověk. Člověk, který někdy snívá o geometrii, pokud mu nevládne něco naléhavějšího jako třeba spánek, hlad či láska. Ale dnes, když jsem zestárl, máš asi pravdu: už jsem jen geometr."

"Jsi ten, komu se zjevuje pravda ..."

"Jsem pouze ten, kdo tápe a hledá slova jako dítě. Ale můj jazyk je pro lidi prostý jako tvá hora a oni si z něho svou pravdu vytvoří sami."

"Tvá řeč je hořká, geometře."

"Toužil jsem odhalit ve vesmíru stopu božského pláště, dotknout se pravdy, která by byla mimo mne, toužil jsem zachytit ji za cíp oděvu jako nějakého boha, který se dlouho lidem ukrýval, a pak jí strhnout závoj z tváře, abych ji ukázal. Ale nebylo mi dáno odhalit nic jiného, než sebe sama ..."

Tak hovořil on. Kdežto ti vykladači mi halasně mávali okolo hlavy svou modlou.


"Mluvte tišeji" řekl jsem. "I když dost dobře nechápu, slyším výborně."

Mručeli dál, ale ne už tak silně.

Konečně mezi sebou postrčili jednoho kupředu --- neboť už začínali litovat, že projevili tolik odvahy --¬a on za ně promluvil:

"Kde je v tom monumentu pravd, jež ti nabízíme, abys je uznal, nějaká svobodná tvorba nebo sochařský čin a poezie? Naše poučky vyplývají jedna z druhé na základě přísné logiky a nic lidského tu dílo neřídí."

A tak se na jedné straně dovolávali jakési absolutní pravdy - jako některé kmeny, které se drží pomalované dřevěné modly, o níž říkají, že metá blesky --- a na druhé straně se chtěli rovnat jedinému skutečnému geometru, neboť každý z nich také něčemu sloužil či něco objevil podobně jako on.

"Určíme tady před tebou vztahy mezi úsečkami určitého obrazce. A nemůžeš naše zákony přestoupit, kdežto my ty tvé můžeme. Musíš z nás udělat své ministry, neboť my víme."

Mlčel jsem rozvažujíc, co je to hloupost. Nepochopili mé mlčení a zaváhali.

"Chceme ti přece především sloužit" řekli.

Odpověděl jsem tedy: "Nečiníte si nároky na tvorbu, a to je štěstí. Kdybyste založili království, bylo by předem poddané barbarské šavli, protože logiku lze vztáhnout pouze na historii už odehranou, na sochu už vytesanou a na mrtvé ústrojí. Tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, tvorba uniká ze stop, jež zanechává, a nikdy ji nelze vyčíst z žádných znamení."

Oni však mručeli dál, protože právě logikům logika vždycky chybí, a já jsem řekl:

"Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo miloval, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď."


Onoho geometra, který byl svého druhu jediný a teď je mrtev, toho bych byl zajisté k vládě připustil, kdyby si to byl přál. Neboť pocházel z Boha. A uměl mi svou řečí ukázat onu dalekou milou, která se naprosto nedala vyčíst jedním rázem z písku, neboť s ním nebyla téže podstaty.


Dolehla na mne nesmírná zemdlenost. Neboť mi chyběl klenbový svorník a nic ve mně nenacházelo ozvuk. Byl jsem jako cizinec, ztracený v rozličnosti davu, hovořícího jinou řečí. Jako šaty, vysvlečené z člověka. Rozložený a sám. Jako neobydlený dům. A chyběl mi skutečně klenbový svorník, neboť ve mně nebylo nic, co by ještě bylo schopno sloužit. "A přece jsem pořád stejný," říkal jsem si, "mám pořád tytéž znalosti a tytéž vzpomínky, jsem divák pořád stejné podívané, ale utápím se náhle v rozličnosti, která k ničemu není." Jako sebelépe zbudovaná bazilika, která je pouze souhrnem kamení, není-li nikoho, kdo by ji viděl v jejím celku či okoušel jejího ticha, nebo kdo by v srdci rozjímal a tím jí dodal smyslu. Podobně já se svou moudrostí a smyslovými vjemy a vzpomínkami. Nebyl jsem již snopem, ale jen souhrnem klasů. A pocítil jsem nudu, což v první řadě znamená, že člověk ztratil Boha. Ne na mučidlech - i to je ještě lidské -, ale nedozrálý. Snadno jsem se v té nudě mohl stát krutým, když jsem tak přecházel prázdným krokem po zahradě jako člověk, který na někoho čeká. A který přežívá v provizorním světě. Obracel jsem se k Bohu s modlitbami, avšak modlitby to nebyly, neboť nevycházely od člověka, nýbrž od kohosi, kdo byl jen zdáním, jen připravenou svící bez plamene. "Kéž se zas do mne vrátí horoucnost!" říkal j sem. Neboť jsem věděl, že horoucnost není nic jiného než ovoce božského uzlu, který svazuje věci. A loď je potom řízena. A bazilika viděna. Ale když skrze ni už nedokážeš vyčíst stavitele ani sochaře, čím jiným je, než jenom rozpadlou hmotou?


Právě tehdy jsem pochopil, že člověk, který umí vidět úsměv sochy, krásu krajiny či ticho chrámu, nalézá vlastně Boha. Neboť přesáhl věc a dosáhl svorníku, přesáhl slova a zaslechl píseň, přesáhl hvězdy a noc a zakusil věčnost. Neboť Bůh je především smyslem tvé řeči, a pokud tvá řeč má smysl, ukazuje ti Boha. Když tě dojmou slzy dítěte, jsou okénkem, otevřeným do širého moře. Neboť v tu chvíli se v tobě nerozezněly pouze ty jedny slzy, ale slzy všech. To dítě tě prostě jen vzalo za ruku, aby tě poučilo.

"Proč mne, Pane, nutíš k té cestě pouští? Plahočím se tu mezi trním. Stačí jedno tvé znamení a poušť se promění a plavý písek, obzor i mocný, tichý vítr už nebudou jen nesourodým celkem, ale rozlehlou říší, jež ve mně probudí nadšení, a dokážu z ní vyčíst Tebe."


A pochopil jsem, že když se Bůh odvrátí, je zřejmý právě ve své nepřítomnosti. Neboť pro námořníka je smyslem moře. A pro člověka smyslem láska. Přijdou však chvíle, kdy se námořník ptá: "K. čemu to moře?" A člověk: "K čemu ta láska?" A všechno, co dělají, je nudí. Nic jim nechybí, jen božský uzel, který svazuje věci. A chybí jim všechno. "Jestliže se Bůh odvrátí od mého lidu, jako se odvrátil ode mne," říkal jsem si, "potom z nich udělám jen mravence v mraveništi, neboť se z nich vytratí veškerá horoucnost. Hra není možná, ztratí-li kostky smysl." A viděl jsem, že rozum tady nijak nepomůže. Můžeš zajisté uvažovat, jak uspořádat kameny chrámu, ale podstatného se tím nedotkneš, neboť podstatné se kamenům vymyká. Můžeš uvažovat o nose, uchu a ústech sochy, ale podstatného se tím nedotkneš, neboť podstatné se hlíně vymyká.


Když jsem jakožto sochař vytvořil tvář, vytvořil j sem tím násilí. Každá uskutečněná stavba je násilí. Když něco chytím a chci to podržet, musím sevřít pěst. Neříkej mi, že jsou slova básně svobodná. Podřídil jsem je jedno druhému v duchu svého řádu.


Může se stát, že je chrám stržen a kameny použity ke stavbě chrámu nového. Jsou mrtví a jsou nově narození. Ale neříkej, že jsou kameny svobodné. Protože pak by nebylo chrámu.


Nikdy jsem nechápal, jak by se dalo oddělit násilí od svobody. Čím více cest vytyčím, tím větší máš svobodu volby. Každá z těch cest je však násilí, neboť jsem ji ohradil plotem. Ale čemu chceš říkat svoboda, nejsou-li tu cesty, mezi nimiž bys volil? Říkáš snad svoboda tomu, že můžeš bloudit v prázdnu? Je-li tu nastoleno násilí cesty, zvětšuje se zároveň tvá svoboda.


Nemáš-li nástroj, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet melodii. Jestliže nepřipustíš nos a uši, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet úsměv sochy. A člověk, který je zjemnělým plodem jemné kultury, získává právě tím, že tato kultura má své meze, hranice a pravidla. V mém paláci je člověk bohatší na vnitřní hnutí než v brlohu chátry. A rozdíl mezi jedním a druhým spočívá především v povinnosti, která je jako úcta projevená králi. Kdo se chce v určité hierarchii pozvednout a stát se vnitřně bohatším, ten si bude žádat především omezení. Stáváš se větším právě skrze obřad, jemuž jsi podřízen. Když je dítě smutné, neboť vidí, jak si ostatní hrají, bude především chtít, aby i jemu určili pravidla hry, protože pouze v nich se může uskutečnit.


Smutný je člověk, když slyší vyzvánět zvon, jehož výzva se ho netýká. Jsi smutný, když zazpívá polnice a tvou povinností není vstát. A hledíš, jak šťastný je člověk, který řekne: "Slyšel jsem voláni, jež bylo pro mne, a vstávám." Pro ty druhé však nezpívá zvon ani polnice a zůstanou smutní. Svoboda je pro ně pouze svobodou nebytí.


Vím dobře, že lékem je zpěv a ne nějaké výklady. Miluješ proto, že miluješ. Pro lásku není důvod. Není léku, kromě tvorby. Jednoty pro ně dosáhneš jedině v jejich srdcích. A hlubokým důvodem k jednání jim bude právě ten zpěv. Zítra se z něho samozřejmě stane důvod, příčina, pohnutka a článek víry. Logikové se budou sklánět nad sochou, aby vypočítali důvody, proč je krásná. A protože bude skutečně krásná, jak by se mohli mýlit. Tu krásu však poznali jinými cestami než cestou logiky. (Citadela)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama