Září 2014

Člověk člověku ne vlkem ale člověkem.

22. září 2014 v 12:19 Politika


Humanitární organizace jsou humanitární tak moc, že pomáhají celému světu. Haity, Afrika, blízký východ, Mongolsko, Jihovýchodní Asie, Evropa a země bývalého Sovětského svazu. A nemám nic proti pomoci potřebným bez výjimky všem a trápí mne neštěstí každého bližního, není však obvyklé, aby člověk nasytil hladové děti všech sousedů a vlastní nechal umírat hladem. Proto je i v Bibli psáno, že když někdo o své a zvláště o domácí péči nemá, zapřel víru a je horší, než nevěřící. Bylo by záhodno udělat pořádek doma v ČR a energii vynaložit na úsilí o spravedlivé zákony a tím se vypořádat s příčinou kriminality, kterou je v první řadě bída a bezdomovectví a pak teprve pomáhat v zahraničí.

Zákony nechrání oběti ale zločince, když někdo uvízne v exekutorské pasti, není úniku, pro postižené právní pomoc neexistuje. Hledám odvážné podnikavé lidi, ochotné vykupovat dluhy a umožnit postiženým splátky jen s nezbytně nutným úrokem na zajištění nákladů tak, aby je to neruinovalo a nevyhánělo na chodník. Kdyby do toho někdo se mnou šel, byla bych ochotná pracovat zadarmo. Email: nlydia@seznam.cz















Staň se

20. září 2014 v 12:44 | Platon |  Politika

"Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek."

(2. Korintským 8:15)


"Zákony jsou jedině tehdy správné, když dělají ty, kteří je užívají, šťastné. Poskytují totiž všechna dobra."



"V obci, která je ústavou správně zařízena tak, aby byla prosta největší choroby, nazývající se rozklad nebo rozbroj, nesmí být mezi lidmi ani těžká chudoba, ani zase přílišné bohatství. Proto je třeba, aby zákonodárce stanovil mez jednoho i druhého. A aby občané dostávali pocty a úřady měrou sice podle svých schopností nestejnou, ale v náležitém poměru.


Politování hoden není každý, kdo hladoví nebo něco takového trpí, nýbrž ten, kdo žije rozumně nebo se vyznačuje nějakou dobrostí nebo její částí a přitom má údělem nějaký neblahý stav, proto by bylo s podivem, kdyby takový člověk v ústavě a obci jen prostředně uspořádané byl docela bez pomoci, takže upadl do svrchované nouze.


Proto může dát zákonodárce bez obav asi takový zákon: Nikdo se nám v obci nestávej žebrákem

a jestliže se někdo bude pokoušet dělat něco takového, sbíraje si nekonečnými prosbami na živobytí, vyžeňte ho, aby byla země úplně čistá od takového tvora. Neboť špatného je vždy třeba trestat, aby se polepšil, avšak nešťastného ne, z toho totiž není prospěch."


"Všem těm, kdo pro nedostatek obživy projevují, že jsou připraveni pohotově následovat vůdce v útoku nemajetných na statky majetných, těm jakožto vnitřní chorobě obce ukládá takzvaný "odchod do osady" a tak je pod pěkným jménem co možná nejvlídněji pošle pryč. Tedy každý, kdo dává zákony, musí toto na začátku tak nebo onak udělat."

Bůh nás chraň od vůdců lidu "majících za sebou příliš poslušný dav, když se nezdrží občanské krve, a na základě křivých obviněni, jak to tak rádi dělávají, pohání občany na soud a poskvrní se vraždou, utráceje život lidský, bezbožným jazykem i ústy okoušeje příbuzné krve, a vyhání ze země, zabíjí a slibně naráží na vymazání dluhů a rozdělení půdy: takovému člověku nastává potom nutnost a osud, aby buď zahynul rukou nepřátel, nebo aby byl tyranem a stal se z člověka vlkem."

"Štěstím pak je uniknout strašnému a nebezpečnému sváru stran dělení půdy a rušení dluhů. …


zbývá, abychom tak řekli jedině malý, opatrný přechod, pomalu postupující v dlouhém čase, a to tento: aby byli pokaždé pohotově správci, kteří by sami měli hojnost půdy a kteří by měli také mnoho svých dlužníků a byli ochotni slušně se nějakým způsobem dělit s těmi z nich, kteří jsou v nesnázích, a to tak, že by jedno odpouštěli, jiné rozdělovali, držíce se jakýmsi způsobem umírněnosti a pokládajíce za chudobu nikoli zmenšování majetku, nýbrž zvětšování nenasytnosti.


To je totiž nejdůležitější začátek záchrany obce a na tom jako na pevném základě je možné později budovat kterýkoli občanský řád příhodný pro takové poměry, pakli však je ten přechod vadný, pro žádnou obec by nebyla další politická činnost snadná." (Platon)

Naše demokracie? Nesmysl!

20. září 2014 v 12:10 | Štěpán Forgáč |  Politika

Jediná svoboda vedoucí k demokracii je svoboda politická. Tu jsme nikdy neměli a ani v současnosti nemáme.


Po více než dvaceti letech od Sametové revoluce je jasné, že svobodná společnost, natož demokracie u nás není.


Skutečná demokracie nikdy nebyla a není ani v drtivé většině jiných rádoby demokratických zemí. Celá tzv. západní civilizace, byť se hrdě nazývá demokratickou, demokratická není. Ti co tvrdí, že žijí v demokracii, se mýlí. Pletou si ji, totiž, s pouhou větší mírou občanské svobody. Větší míra občanské svobody bezesporu v západní civilizaci je. To však naprosto nepostačuje k realizaci demokracie. Je to po 25 letech odstranění socialismu stále zřetelněji vidět. Jasně se ukazuje, že ani zastupitelská společenská formace není slučitelná s demokracií. Moc je nedělitelná. Nemůže současně vládnout lid i zastupitelé. Považování vyšší míry osobní a občanské svobody za dostatečný důvod k tomu, abychom mohli mluvit o demokracii, je fatálním omylem se všemi, již zřetelně viditelnými důsledky.


Zastupitelská demokracie je v podstatě diktaturou, jež nastražila past na skutečnou demokracii. Past spočívá v tvrzení, že přímá demokracie je neuskutečnitelná. A z toho se stalo dogma. Přímá demokracie vězí v pasti "neuskutečnitelnosti", zatímco ta zastupitelská - diktátorská, vládne. A s ní spoluvládne i soukromý kapitál. Se skutečnou demokracií vězí v pasti i občanská společnost. Je ovládána, manipulována, okrádána a zotročována. Příčina je prostá: občanská společnost zatím nerozpoznala, že tzv. zastupitelská demokracie není demokracií, ale diktátem.


Cesta k získání politické svobody, která by demokracii umožnila, je blokována současně mocnými politickými stranami. Z toho vyplývá, že demokratizaci společnosti nelze provést bez odstranění moci politických stran. Tvrzení o neuskutečnitelnosti skutečně přímé demokracie je neopodstatněné.

Jde jen o to vytvořit vhodný organizační model.



Za takový považuji vytvoření demokratických samospráv ve smyslu politické soběstačnosti každého legálního územního celku (každé území, které je katastrálně vyznačeno).

Institucemi jejich moci se pak stanou veřejná shromáždění - místní parlamenty. V uvedených územních celcích lze se zanedbatelnými náklady pořádat organizačně nenáročná veřejná shromáždění, na nichž lze plně uplatnit všechny zásady demokracie. Jejich prostřednictvím lze snadno, transparentně a levně vést rozpravy a následně rozhodovat o věcech společných pro jakoukoliv úroveň a volit. Zvolení pak budou pouhými pověřenci výkonu rozhodnutí těchto místních parlamentů.

Tady, na místních úrovních, kdy parlamentářem může být každý občan daného území, lze prakticky vyvrátit dogmatické tvrzení o neuskutečnitelnosti přímé demokracie.

Tvrzení o nedostatečné úrovni odbornosti běžných občanů pro správná politická rozhodnutí neobstojí. Jednoduše proto, že politická rozhodnutí nemají charakter odbornosti. Politické rozhodování je vždy rozhodováním morálním a hodnotovým. Odborníky nepotřebujeme k tomu, aby nám vládli. Potřebujeme je k zajišťování výkonu našich rozhodnutí a vytváření co nejlepšího společenského prostředí a vhodné organizační struktury potřebné k realizaci naší - občanské politické moci. A také k tomu aby nám radili.


Uveďme názorné příklady. Proti zhoubnému působení soukromých exekutorů se stále nic zásadního nedělá, protože pomocí majetků a peněz, kterých se zmocňují, stíhají nekalými cestami ovlivnit zastupitele, kteří by měli zakročit. Nedokázali by ale zmanipulovat většinové rozhodnutí soustavy demokratických samospráv. Jiným příkladem jsou herny a další zdroje výtěžků z hazardu. Většina občanů chápe a kolem sebe vidí zlo, které hazard a hráčství způsobuje a cestou demokratických samospráv by mohla zakročit. Jde o to, aby se rozhodovalo tam, kde se rozhodnutí nedá koupit, nebo potlačit.

Zákony se nedají na lidových shromážděních formulovat, ale zásady jejich věcných záměrů se tak schvalovat dají. Tak vznikne prostor pro odbornou práci a následovat může schvalování pokročilejší podoby zákona.


Demokracie je reálným společenským uspořádáním za předpokladu decentralizace moci. Cesta k ní vede přes vznik federativní soustavy politicky sebeosvobozených obcí a měst. Toto občanské politické uskupení bude dostatečně silné převzít moc od státu do své kompetence a současně schopné ji využívat ve prospěch občanské společnosti. Obce a města jsou sídly demokracie. V nich a z nich jsme schopni vládnout.






Kéž se zas do mne vrátí horoucnost

18. září 2014 v 16:25 Umění

Přišli mi vykládat rozumy, ne snad přímo geometři říše --- geometr byl ostatně jen jeden a ten už byl mrtvý -, ale delegace jejich vykladačů.


"Protestujeme ve jménu rozumu. Jsme hlasatelé pravdy. Tvé zákony jsou zákony boha, který je méně spolehlivý než ten náš. Ty máš za sebou vojsko a můžeš nás onou silou svalů rozdrtit. Budeme však mít proti tobě pravdu pořád dál, i v žalářních kobkách."


Mluvili, neboť dobře věděli, že se nemusí bát mého hněvu. A dívali se jeden na druhého, spokojeni vlastní odvahou. Zamyslel jsem se. Jediný skutečný geometr býval denně přijímán u mého stolu. Když jsem nemohl spát, odebral jsem se někdy do jeho stanu, uctivě jsem zul obuv a pil jsem jeho čaj a okoušel med jeho moudrosti.


Oslovil jsem ho: "Geometře ..."

"Jsem sice geometr, ale především jsem člověk. Člověk, který někdy snívá o geometrii, pokud mu nevládne něco naléhavějšího jako třeba spánek, hlad či láska. Ale dnes, když jsem zestárl, máš asi pravdu: už jsem jen geometr."

"Jsi ten, komu se zjevuje pravda ..."

"Jsem pouze ten, kdo tápe a hledá slova jako dítě. Ale můj jazyk je pro lidi prostý jako tvá hora a oni si z něho svou pravdu vytvoří sami."

"Tvá řeč je hořká, geometře."

"Toužil jsem odhalit ve vesmíru stopu božského pláště, dotknout se pravdy, která by byla mimo mne, toužil jsem zachytit ji za cíp oděvu jako nějakého boha, který se dlouho lidem ukrýval, a pak jí strhnout závoj z tváře, abych ji ukázal. Ale nebylo mi dáno odhalit nic jiného, než sebe sama ..."

Tak hovořil on. Kdežto ti vykladači mi halasně mávali okolo hlavy svou modlou.


"Mluvte tišeji" řekl jsem. "I když dost dobře nechápu, slyším výborně."

Mručeli dál, ale ne už tak silně.

Konečně mezi sebou postrčili jednoho kupředu --- neboť už začínali litovat, že projevili tolik odvahy --¬a on za ně promluvil:

"Kde je v tom monumentu pravd, jež ti nabízíme, abys je uznal, nějaká svobodná tvorba nebo sochařský čin a poezie? Naše poučky vyplývají jedna z druhé na základě přísné logiky a nic lidského tu dílo neřídí."

A tak se na jedné straně dovolávali jakési absolutní pravdy - jako některé kmeny, které se drží pomalované dřevěné modly, o níž říkají, že metá blesky --- a na druhé straně se chtěli rovnat jedinému skutečnému geometru, neboť každý z nich také něčemu sloužil či něco objevil podobně jako on.

"Určíme tady před tebou vztahy mezi úsečkami určitého obrazce. A nemůžeš naše zákony přestoupit, kdežto my ty tvé můžeme. Musíš z nás udělat své ministry, neboť my víme."

Mlčel jsem rozvažujíc, co je to hloupost. Nepochopili mé mlčení a zaváhali.

"Chceme ti přece především sloužit" řekli.

Odpověděl jsem tedy: "Nečiníte si nároky na tvorbu, a to je štěstí. Kdybyste založili království, bylo by předem poddané barbarské šavli, protože logiku lze vztáhnout pouze na historii už odehranou, na sochu už vytesanou a na mrtvé ústrojí. Tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, tvorba uniká ze stop, jež zanechává, a nikdy ji nelze vyčíst z žádných znamení."

Oni však mručeli dál, protože právě logikům logika vždycky chybí, a já jsem řekl:

"Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo miloval, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď."


Onoho geometra, který byl svého druhu jediný a teď je mrtev, toho bych byl zajisté k vládě připustil, kdyby si to byl přál. Neboť pocházel z Boha. A uměl mi svou řečí ukázat onu dalekou milou, která se naprosto nedala vyčíst jedním rázem z písku, neboť s ním nebyla téže podstaty.


Dolehla na mne nesmírná zemdlenost. Neboť mi chyběl klenbový svorník a nic ve mně nenacházelo ozvuk. Byl jsem jako cizinec, ztracený v rozličnosti davu, hovořícího jinou řečí. Jako šaty, vysvlečené z člověka. Rozložený a sám. Jako neobydlený dům. A chyběl mi skutečně klenbový svorník, neboť ve mně nebylo nic, co by ještě bylo schopno sloužit. "A přece jsem pořád stejný," říkal jsem si, "mám pořád tytéž znalosti a tytéž vzpomínky, jsem divák pořád stejné podívané, ale utápím se náhle v rozličnosti, která k ničemu není." Jako sebelépe zbudovaná bazilika, která je pouze souhrnem kamení, není-li nikoho, kdo by ji viděl v jejím celku či okoušel jejího ticha, nebo kdo by v srdci rozjímal a tím jí dodal smyslu. Podobně já se svou moudrostí a smyslovými vjemy a vzpomínkami. Nebyl jsem již snopem, ale jen souhrnem klasů. A pocítil jsem nudu, což v první řadě znamená, že člověk ztratil Boha. Ne na mučidlech - i to je ještě lidské -, ale nedozrálý. Snadno jsem se v té nudě mohl stát krutým, když jsem tak přecházel prázdným krokem po zahradě jako člověk, který na někoho čeká. A který přežívá v provizorním světě. Obracel jsem se k Bohu s modlitbami, avšak modlitby to nebyly, neboť nevycházely od člověka, nýbrž od kohosi, kdo byl jen zdáním, jen připravenou svící bez plamene. "Kéž se zas do mne vrátí horoucnost!" říkal j sem. Neboť jsem věděl, že horoucnost není nic jiného než ovoce božského uzlu, který svazuje věci. A loď je potom řízena. A bazilika viděna. Ale když skrze ni už nedokážeš vyčíst stavitele ani sochaře, čím jiným je, než jenom rozpadlou hmotou?


Právě tehdy jsem pochopil, že člověk, který umí vidět úsměv sochy, krásu krajiny či ticho chrámu, nalézá vlastně Boha. Neboť přesáhl věc a dosáhl svorníku, přesáhl slova a zaslechl píseň, přesáhl hvězdy a noc a zakusil věčnost. Neboť Bůh je především smyslem tvé řeči, a pokud tvá řeč má smysl, ukazuje ti Boha. Když tě dojmou slzy dítěte, jsou okénkem, otevřeným do širého moře. Neboť v tu chvíli se v tobě nerozezněly pouze ty jedny slzy, ale slzy všech. To dítě tě prostě jen vzalo za ruku, aby tě poučilo.

"Proč mne, Pane, nutíš k té cestě pouští? Plahočím se tu mezi trním. Stačí jedno tvé znamení a poušť se promění a plavý písek, obzor i mocný, tichý vítr už nebudou jen nesourodým celkem, ale rozlehlou říší, jež ve mně probudí nadšení, a dokážu z ní vyčíst Tebe."


A pochopil jsem, že když se Bůh odvrátí, je zřejmý právě ve své nepřítomnosti. Neboť pro námořníka je smyslem moře. A pro člověka smyslem láska. Přijdou však chvíle, kdy se námořník ptá: "K. čemu to moře?" A člověk: "K čemu ta láska?" A všechno, co dělají, je nudí. Nic jim nechybí, jen božský uzel, který svazuje věci. A chybí jim všechno. "Jestliže se Bůh odvrátí od mého lidu, jako se odvrátil ode mne," říkal jsem si, "potom z nich udělám jen mravence v mraveništi, neboť se z nich vytratí veškerá horoucnost. Hra není možná, ztratí-li kostky smysl." A viděl jsem, že rozum tady nijak nepomůže. Můžeš zajisté uvažovat, jak uspořádat kameny chrámu, ale podstatného se tím nedotkneš, neboť podstatné se kamenům vymyká. Můžeš uvažovat o nose, uchu a ústech sochy, ale podstatného se tím nedotkneš, neboť podstatné se hlíně vymyká.


Když jsem jakožto sochař vytvořil tvář, vytvořil j sem tím násilí. Každá uskutečněná stavba je násilí. Když něco chytím a chci to podržet, musím sevřít pěst. Neříkej mi, že jsou slova básně svobodná. Podřídil jsem je jedno druhému v duchu svého řádu.


Může se stát, že je chrám stržen a kameny použity ke stavbě chrámu nového. Jsou mrtví a jsou nově narození. Ale neříkej, že jsou kameny svobodné. Protože pak by nebylo chrámu.


Nikdy jsem nechápal, jak by se dalo oddělit násilí od svobody. Čím více cest vytyčím, tím větší máš svobodu volby. Každá z těch cest je však násilí, neboť jsem ji ohradil plotem. Ale čemu chceš říkat svoboda, nejsou-li tu cesty, mezi nimiž bys volil? Říkáš snad svoboda tomu, že můžeš bloudit v prázdnu? Je-li tu nastoleno násilí cesty, zvětšuje se zároveň tvá svoboda.


Nemáš-li nástroj, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet melodii. Jestliže nepřipustíš nos a uši, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet úsměv sochy. A člověk, který je zjemnělým plodem jemné kultury, získává právě tím, že tato kultura má své meze, hranice a pravidla. V mém paláci je člověk bohatší na vnitřní hnutí než v brlohu chátry. A rozdíl mezi jedním a druhým spočívá především v povinnosti, která je jako úcta projevená králi. Kdo se chce v určité hierarchii pozvednout a stát se vnitřně bohatším, ten si bude žádat především omezení. Stáváš se větším právě skrze obřad, jemuž jsi podřízen. Když je dítě smutné, neboť vidí, jak si ostatní hrají, bude především chtít, aby i jemu určili pravidla hry, protože pouze v nich se může uskutečnit.


Smutný je člověk, když slyší vyzvánět zvon, jehož výzva se ho netýká. Jsi smutný, když zazpívá polnice a tvou povinností není vstát. A hledíš, jak šťastný je člověk, který řekne: "Slyšel jsem voláni, jež bylo pro mne, a vstávám." Pro ty druhé však nezpívá zvon ani polnice a zůstanou smutní. Svoboda je pro ně pouze svobodou nebytí.


Vím dobře, že lékem je zpěv a ne nějaké výklady. Miluješ proto, že miluješ. Pro lásku není důvod. Není léku, kromě tvorby. Jednoty pro ně dosáhneš jedině v jejich srdcích. A hlubokým důvodem k jednání jim bude právě ten zpěv. Zítra se z něho samozřejmě stane důvod, příčina, pohnutka a článek víry. Logikové se budou sklánět nad sochou, aby vypočítali důvody, proč je krásná. A protože bude skutečně krásná, jak by se mohli mýlit. Tu krásu však poznali jinými cestami než cestou logiky. (Citadela)