Srpen 2014

Novena odevzdanosti

29. srpna 2014 v 11:27 Píseň novou



Inspirativní novéna, setkávám se však s tím, že nesprávná formulace některých slov svádí s cesty. Např.:


"Bude-li tvé konání vycházet z mé Lásky a ne z tvé aktivity"

Anebo:

"Odevzdat se mi neznamená namáhat se"


Nelze totiž odevzdat se slepě do Boží vůle, nedělat nic a očekávat zázrak. Ano zázraky se dějí, povinností však věřícího člověka je, v pravdě a lásce Boží pro Kristův pokoj, který je cílem našeho povolání, udělat, co je nutné, tedy všechno to, co udělat můžeme, s vědomím, že když povinnosti úmyslně nezanedbáme, Bůh za nás jedná tam, kam už naše schopnosti a možnosti nesahají, odpovědně a svědomitě udělat to, co je v našich lidských možnostech, každý z nás tam kde právě jsme, ať v rodině či v nejbližším okolí. Své povinnosti plnit a přistupovat k nim zodpovědně, to musí každý. A teprve potom, poznáme tu velikou sílu a moc, ten nevyčerpatelný potenciál mocných schopností a možností, které nám Bůh dal.


"Ať žije spravedlnost a právo." Ano, ať žije! Nemůže ale žít spravedlnost a právo samostatně oddělené od nás. Náše porušená přikázání lásky za nás Bůh řešit nebude, budeme za ně jen trpět. A nepomůže ani pomstychtivě očekávat a svolávat Boží mlýny, místo společného úsilí a spolupráce se všemi lidmi dobré vůle.


"Nechtějte sami odplácet, … já odplatím"

pouze v tomto případě je nutné nedělat nic, jen pojmenovat hřích, pokojně vysvětlit a odevzdat zlo do Boží lásky, ale nepřikazovat, nenutit, neodsoudit, nezavrhnout, jen odpustit. Svobodně se rozhodovat za sebe, má povinnost i právo každý sám.

Místo pomstychtivé odplaty odpuštění, a nic víc, žádná jiná aktivita.

(nezaměňovat však toto odpuštění v proviněních, jako např. zlým slovem, zradou a jiným ublížením a poraněním, v osobním kontaktu a soužití s bližními, za zločinné porušení zákona a spolupachatelství zamlčením zločinu)

"Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme."



Odpustit. Ale jak?


Jak odpustit třeba politikům, kteří produkují zákonným způsobem kriminalitu? Mnoho lidí po celém světě dnes žije v nelidských podmínkách, penále a exekuce na minimální platy běžných zaměstnanců, na invalidní důchody, a na jejich střechy nad hlavou, jsou předpokládaným zdrojem zisku, vytvořit co nejvíce dlužníků je záměrem. Těm, co unesou bezvýchodnost exekutorských pastí lichvářské státní moci a neskočí pod vlak, postavíme v zimě stany a uvaříme jim čaj nebo horkou polívku. "Jsme přece dobří, umíme si pomáhat".


Jak odpustit exekutorským příživníkům a jiným přisluhovačům obohacujících se bezostyšně na těch nejslabších, chudých a nemocných? Neznamenalo by, toto odpustit, se zlem souhlasit? Existuje nějaká hranice mezi pokorou a zbabělostí?


Ano. Existuje. Odpuštění není zbabělost ale statečnost a mocná síla lásky Boží.



Dívat se do dálky z celého srdce láskou a vidět hříšníky takové, jací budou, až uvěří, pochopí a obrátí se ke Bohu živému, tak, jako Ježíš, když na kříži odpustil svým vrahům, to je ta nejmocnější zbraň a jediná jistota vítězství. Vítězství dobra nad zlem, lásky nad nenávistí, odpuštění nad nesmiřitelností, zdravého rozumu nad šílenstvím přemoudřelých.


Kdo svolává a očekává pomstychtivé Boží mlýny, toho semelou. Přát druhému Boží trest je zločin. Odsoudit a zavrhnout člověka je dáno jen Bohu, před Bohem však všichni máme až do posledního okamžiku života šanci uvěřit, litovat zlého a obrátit se.


Náboženský fanatismus a mocichtivá touha bývá příčinou krveprolévání, světu vládne hereticko-fanatická spravedlnost vyšší, než ta Boží. Takový "spravedlivý" fanatik se pak bez Boha v rukou zlého stává stejně ničemným, nebo ještě ničemnějším, jako zlo, proti kterému bojuje stejným, anebo ještě větším zlem.


Věřící v pravdě Boha živého mají však v srdci lásku, která nepřišla hříšníky zahubit, ale zachránit. Proto Ježíši když mu zlořečili, NEZLOŘEČIL, trpěl a nehrozil, odevzdával tomu, který spravedlivě soudí. A neodevzdával hříšníky plný nenávisti a touhy po pomstě, ale s láskou v srdci, s touhou po jejich spáse prosil: "Otče, odpusť jim." Protože v moci zlého nerozeznají dobré od špatného, když jim neodpustíme.

Milovat láskou Boží znamená přát druhému to, co si přejeme pro sebe. Přejeme si sami sobě život věčný? Anebo věčné trápení? Co si přejeme pro sebe, to můžeme a máme, v moci Boží, podle Ježíšova příkladu umožnit všem.








Křesťanství a buddhismus

29. srpna 2014 v 10:19 Píseň novou





Je pro mne milým překvapením, že k tomu, o čem Mooji mluví, možná i proto, že jeho původ a kořeny jsou křesťanské, vlastní cestou dlouhá léta přicházím a praktikuji na sobě s pomocí Ježíše Krista. Je v tom totiž veliká úleva, odložit večer všechny problémy a starosti a pokojně spát. Zdravý, bezstarostný spánek je základem zdravého těla. A donedávna jsem povrchně nacházela v těch dvou cestách, v křesťanství a buddhismu, rozdíl pouze v terminologii. Život mne ale právě poučil, že ta rozdílná terminologie dává přece jen i jiný smysl. V jednom videu říká Mooji:


"Necítím, že by byl vesmír pomstychtivý, myslím, že je napravující. Nabízí Ti nespočet příležitostí, jak pokročit na vyšší půdu. Pokud zde zdá se být trest, tak i to je milost, kterou v tom čase neoceňujeme."


Vesmír není a nemůže být ani pomstychtivý, ani napravující. Vesmír je chlad anebo žár. Ale Bůh je Všemohoucí Láska, založená na osobním důvěrném vztahu.


Ovládat sebe a své myšlení a netrápit a neznepokojovat se zbytečně, pokud jde o vlastní bolesti a trápení, po dlouhých létech cvičení relativně úspěšně ovládám. Narazila jsem ale tvrdě, když jsem se pokoušela stejným způsobem odložit do Božích rukou starost o člověka, kterého mám ráda.


A pokoušela jsem se starost o mně milého člověka odevzdat stejně, jako odevzdávám svoje starosti, do Boží lásky. A pochopila jsem, proč se muselo stát, co se stalo. A poděkovala jsem za toto bolestné ponaučení a varování. Ale odevzdat to nešlo vůbec tak hladce, jako když odevzdávám sebe a svoje problémy a připadalo mi to jako moje selhání všeho, co jsem o tomto kdy prohlašovala. Kristův pokoj jsem sice vnímala téměř hmatatelný, to ano, ale bolest duše nad bolestí toho druhého byla vytrvalá. A zkoumala jsem, co dělám špatně, proč to tak bolí, kde dělám chybu a pak mi došlo, že starosti odložit lze, ne však lásku. I Ježíšovi vstoupily slzy do očí, když viděl Marii plakat o Lazara, kterého pak vzkřísil.


A to je ten rozdíl mezi buddhismem a křesťanstvím, ten osobní láskyplný vztah. Zásadní rozdíly pak ještě tyto: Náboženství učící o nirváně je náboženstvím klidu, křesťanství je náboženstvím snahy. Co je život? Buddhista praví: "Sen". Křesťan odpoví: "Úkol".


Buddhismus je náboženství starší, než křesťanství a je to náboženství na nižším vývojovém stupni, totiž hledání, najítí a ovládání sebe, to je cvičení s křesťanstvím obdobné, ale s tím rozdílem, že křesťan hledá sebe v Bohu. Návrat jen k sobě samému by bylo ortodoxním uhýbáním v čase. Kristus i Buddha, oba chtěli osvobodit od zla. Cílem buddhistické etiky je duševní netečnost vůči všemu a vůči všem a tím se dosahuje vykoupení z bolesti. Buddha viděl kořeny zla v tom, že člověk ztratil sebe, své nejvnitřnější já. A Kristus v tom, že člověk ztratil sebe v Bohu. První příkaz Buddhův: "Hledejte sami sebe." První napomenutí Kristovo: "Hledejte nejprve Boží království, a jeho spravedlnost."


Buddhismus nezná osobního Boha, člověk se vykoupí sám a nechává otázku nesmrtelnosti nezodpovězenou, nezná hřích, učí bolest překonávat sebe spasením. Buddhismus je praktickou filosofií o bolesti a o vykoupení z utrpení. A tím stavem, v němž všechen bol utichne, tedy vyhasnutí všech žádostí je duševní netečnost-nirvána. Nirvána není ani vědomí ani smrt, jen konec žádostivosti po jakémkoli bytí a tím i konec znovuzrození.


Poslední napomenutí Buddhovo těsně před smrtí, které zanechal učedníkům: "Každý tvor je pomíjející a zápasí bez ustání."


Vypráví se příběh o mladé matce, které zemřelo dítě, a kdosi ji poslal k Buddhovi pro lék. A matka s dítětem v náručí hledala Buddhu a cestou poznala, že v každém domě někdo zemřel a že je více mrtvých, než živých a že i její dítě je mrtvé. A Buddha ji zasvětil v moudrost poznání, že vše pomíjí, že smrt je cílem všech věcí a jako strhující proud uchvacuje v oceánu minulosti všechny bytosti. A že vejíti do nirvány je tím nejvyšším, čeho může dosáhnout ten, kdo dospěl k poznání. To byla jeho útěcha.


Evangelium Janovo vypráví o dvou sestrách, Marii a Martě, kterým zemřel bratr Lazar. A Ježíš stojící u hrobu sdílí to hoře, které uzavírá hrob. Ale promluvil slova vítěze nad smrtí: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ." A na důkaz svých slov zvolal: "Lazare, pojď ven!" A Lazar vstal a vyšel z hrobu.


Křesťané nevěří v reinkarnaci, nýbrž ve vzkříšení. V Kristu se už nemusíme vracet, přicházíme k Bohu jako osobní bytosti.


Pojetí reinkarnace hlásané na Západě odporuje i samotné východní tradici, odkud myšlenka reinkarnace pochází. Buddhismus sám chápe reinkarnaci jako prokletí. Snahou je spočinout v nirváně, což je neosobní rozplynutí se v univerzu. Pouze ti, kteří nedokážou udělat rozhodující krok, se musí vydat cestou reinkarnace. Buddhismus nehlásá osobní reinkarnaci, ale karmu.


Bůh miluje všechny lidi stejně, nikomu nestraní a tak i my máme prokazovat dobrodiní a přát dobro a ne zlo, bez výjimky všem bližním, i nepřátelům, bližním je přece každý, kdo se k nám přiblíží. Ale i Ježíš měl svého nejmilejšího učedníka, který mu byl bližší například než ti, co ho křižovali, ale přesto jim odpustil. A tak při každém z nás, někdo nám stojí blíž a někdo dál. Chovat lásky a úcty plné city stejně k člověku spolehlivému, věrnému, jako k proradnému, citově nestálému anebo pomstychtivému, pomlouvačnému a zlému, to prostě nelze. S takovými z lásky k Bohu soucit a odpuštění, protože neznáme příčiny toho, proč jednají, jak jednají, do duše druhého člověka vidí jen Bůh a ten nás všechny vidí takové, jací budeme, až se k němu obrátíme. Proto povinností každého křesťana, je milovat i nepřátele.








Lidé by neměli umírat jako zvířata.

27. srpna 2014 v 11:56 Píseň novou





A nejen v Praze. Všude je to obdobné a chyba zdaleka není jen v sestrách, není totiž v jejich silách ani moci toto změnit, je to tak, jak říká ten reportér. "Práce v léčebně i v domovech důchodců u ležících nepohyblivých lidí je velmi tvrdá. A mizerně placená. Sester je zoufale málo, protože to nikdo dělat nechce. Některé svou práci dělají naprosto poctivě, zatímco jiné ji neslýchaným způsobem zanedbávají."


A nevěřím, že by se našel politik, který by se k tomu po desítkách let konečně postavil čelem a nenechal lidi umírat jako zvířata, protože ani jinde za hranicemi to není moc jiné, nikde nedají více peněz na zaplacení většího počtu sester k umírajícím.


"Například britská Národní zdravotní služba používá systém hodnocení pacientů podle "kvalitativně upravených let života" (Quality-Adjusted Life- Years, QALY), které může mít pacient ještě před sebou. Každý pacient je číselně ohodnocen, a podle výsledku pak má nebo nemá nárok na léčení. V rámci systému QALY mají mladší pacienti zpravidla přednost před staršími, takže dostupnost lékařské péče pro osoby vyššího věku prudce klesá. Platí to pro choroby ohrožující život i pro jiné nemoci. Například pacienti nad 65 let trpící depresí nemají šanci na léčení, aniž by měli jakoukoli možnost toto rozhodnutí ovlivnit.


Systémy typu QALY jsou sice z povrchního pohledu zdánlivě racionální, avšak ve skutečnosti jde jen o "lístkové" hospodářství, které zhoršuje dostupnost lékařské péče. Pod maskou odborné lékařské terminologie se totiž skrývá tvrdá skutečnost, že neperspektivní pacienti se nechávají umírat, i když je účinná léčba k dispozici. Sice nehumánní a eticky nepřijatelný přístup avšak velice finančně úsporný."


Otřesné je, že když ležící nemocný, který udrží moč i stolici, ale sám se nezvedne, potřeboval by pomoc, je zabalený a musí to dělat pod sebe, a jsou přebalováni jen třikrát denně. Tito nepohybliví pacienti MAJÍ NÁROK NA ANTIDEKUBITNÍ MATRACE JAKO PREVENCI, ale dostávají je, až už mají bolestivě proležené hluboké hnisavé díry v těle, uhnívají za živa!


A nejotřesnější na tom všem je, jak v těch ústavních zařízeních za plentou opuštění křičí v nelidských bolestech ti už umírající zákazníci, kteří si nepřiplatili nadstandard, proto NEDOSTÁVAJÍ UTIŠUJÍCÍ LÉKY PROTI BOLESTEM. Teprve až ten křik utichne, přijde sestra. A jak podle lékařských pravidel, mrtvý by se měl nechat dvě hodiny vychladnout, tak i podle víry, že než duše odejde z těla, mrtvý i když už nekomunikuje, přesto ještě může vnímat, ale okamžitě je přivolaný doktor, konstatuje smrt a mrtvola ještě teplá putuje do mrazáku márnice.


Může se někdo divit vraždícím sestrám, o kterých občas média informují, že v podmínkách a prostředí, ve kterém pracují, člověku hrábne v hlavě u ležících nepohyblivých pacientů v domovech důchodců a na LDN, kde pracovní režim pochopitelně musí mít pevný řád, protože ta náročná práce se musí stíhat včas, od úklidu až po hygienu takovým tempem, že i nádobí je včas sesbírané a umyté, a to tak, že když ještě nedojedli, utrhne se jim talíř od pusy, na nikoho není čas čekat.


Oproti tomu alespoň posláním hospice je:

1) Nemocný nebude trpět nesnesitelnou bolestí

2) V každé situaci bude respektována lidská důstojnost nemocného

3) V posledních chvílích života nezůstane osamocen.


Ale proč to nechat dojít až sem?

Při zamyšlení nad vlastním podzimem života nabízí se otázka: Když dementní, když přebalovat, tak proč jíst? A o tom je i tolik diskutovaný problém "důstojného odchodu" z tohoto světa - eutanazie. Každá vražda je zločin, i sebe-vražda je vražda. A eutanazie je jen zdánlivým klamným vysvobozením, protože smrtí život nekončí. Toto tělesné utrpení je předobrazem věčného utrpení zavržené duše tam, kde červ neumírá a oheň nehasne.


Kdo žije s Bohem v jednotě, kdo zachovává přikázání lásky, je v bezpečí. Stáří není nemoc, stáří je moudrost. Neomylností Božího záměru je neporušenost, tedy neporušená harmonie zdravého těla i ducha. A předpokladem k tomu jsou neporušené mezilidské vztahy. V neporušené jednotě ducha nikdo neřekne "nemocný jsem".


Může snad věřící pochybovat o Slově Božím? Není možné věřit, že Všemohoucí Bůh je nekonečné milosrdenství a láska a zároveň pochybovat o pravdivosti Jeho slov. "Kdo pochybuje, ať si nemyslí, že od Pána něco dostane." (Jakub. 1, 6-8) "Dobrořeč má duše Hospodinu, který uzdravuje všechny nemoci tvé."(Žalm 103) "… neboť vzejde slunce spravedlnosti a zdraví bude na paprscích jeho." (Mal. 4) "… odejmu nemoc z prostředku tvého.""… odstoupily od nich nemoci a duchové nečistí vycházeli." (Sk. 19, 12) Vůbec totiž není pravda, že víra v Boha není pojistkou proti ranám osudu. Byli jsme stvořeni ke svobodě a pravá svoboda, to je život v bezpečí pod ochranou Všemohoucího v Království Božím, které je mezi námi už tady na zemi, a když není, je třeba ho uskutečnit a vůbec není pravda, že víra v Boha není pojistkou proti zlému osudu. Kdo správně rozumí, toho moudrost Boží chrání. Stačí jen změnit myšlení a chování. Všechno je nám totiž dovoleno, ale ne všechno prospívá.


Když ale realita je v rozporu s Božím Slovem, kde je pravda a kde je lež? Může Bůh lhát, anebo my děláme z Boha lháře špatným způsobem života? Poslouchat Boha neznamená změnit toho druhého ale sebe. Jenže začít u sebe? "Proč já? Když ti druzí jsou přece horší." A příčinou toho je cesta ke svobodě tak dlouhá a bolestivě těžká.


Bohu je možné věřit a z lásky k Němu plnit jeho vůli, nebo o Něm pochybovat, tedy nevěřit. Víra je osobní živý vztah lásky. A šanci uvěřit Bohu, obrátit se a litovat špatných slov a skutků máme úplně všichni až do posledního dne.


Boží vůle není, abychom trpěli. Boží Slovo je pravda, a Ježíš je cesta, pravda a život Všechny mystické prožitky neočištěné přikázáním lásky, vyvolané ať meditacemi či působením drog, jsou magickou přípravou pro řetěz temnoty při druhém příchodu Krista na konci věků. Nerozumnému člověku je nebezpečné modlit se. A prožíváme, jak je psáno, satanem oklamaný člověk, spoutaný řetězem temnoty, nerozezná dobré od špatného, prožije život ve lži a utrpení posledních dnů je pak opravdu zrůdně nelidské.


"Ti, kdo slibovali, že zaženou z nemocné duše hrůzy a zmatky, sami onemocněli směšnou úzkostí. …Neřest se totiž sama usvědčuje ze zbabělosti; tuší vždy něco zlého, protože má zlé svědomí. Neboť strach neznamená nic jiného, než vzdát se podpory rozumného uvažování. Čím je v nitru člověka vyhlídka na pomoc menší, tím více si uvědomuje, že nezná příčinu, která působí trápení. Ti pak, kteří té vskutku bezmocné noci, jež vystoupila z hlubin podsvětí, spali obvyklým spánkem, byli buď štváni strašidelnými přízraky, nebo ochromeni ochabnutím duše, neboť na ně padla náhlá a nečekaná úzkost,… Všichni byli svázáni jedním řetězem temnoty. … Jinak všechen svět byl ozářen jasným světlem (v duchovním smyslu jasným světlem je život věčný) a práce v něm nerušeně pokračovaly. (Kniha moudrosti 17)


"Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to člověk rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení a bohatý ať myslí na své ponížení - vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své. Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí." (List Jakubův 1)











Polévka bezdomovcům

23. srpna 2014 v 16:05 Píseň novou

Ano, dobré skutky. To je ono. To jsou ty stupínky do nebe. Polívku ve středu. Ale co ve čtvrtek? A v úterý? A v pátek a v sobotu a v neděli a v pondělí?


A co když bude pršet? Koupíme jim deštník? A až bude padat sníh, tak třeba rukavice nebo čepici. Pane Bože, my jsme tak milosrdní a dobří. Za co pořád trpíme, když děláme samé dobré skutky? Za co všechny ty nemoci a války a přírodní katastrofy na nás?

Řešíme Izrael a Palestinu a Ukrajinu a neumíme si uklidit doma. Chudoba není otázkou charity, ale otázkou spravedlivého rozdělení majetku, otázkou ekonomického systému PRAVIDEL. Volám marně po spravedlivých zákonech, postihujících místo obětí zločince.


Nutné ale je vycházet z reality a ta v současné době je, jaká je, spravedlnost pro nemajetné neexistuje, od státu čekat pomoc nelze a nutné je důstojně přežít a zvítězit.



Dost bylo loupeží a násilí na chudých, slabých, podvedených, starých a nemocných, na kterých zcela legálně zločinným způsobem se obohacují a které beztrestně obírají o všechno zákonem chránění příživníci. Největším zločincem je státní moc, která netvoří zákony pro lidi ale proti lidem. Vysoké úroky, penále a exekuce na minimální platy běžných zaměstnanců, na invalidní důchody, a na jejich střechy nad hlavou, jsou předpokládaným zdrojem zisku, proto vytvořit co nejvíce dlužníků je záměrem. Těm, co unesou bezvýchodnost exekutorských pasti a neskočí pod vlak, postavíme v zimě zase stany a uvaříme jim čaj nebo horkou polívku. "Jsme přece dobří, umíme si pomáhat."



K tomu už nejde donekonečna mlčet, sledovat rozpínavé mocichtivé válečné ohně na záchranu krachující západní ekonomiky, které už planou i nedaleko našich hranic, tím zákeřnější a nebezpečnější, že zotročují lstivě, pod rouškou demokracie a svobody a táhnout z bídy nemorální nadbytky zákonem chráněných zločinců, příživníků exekutorských a lichvářských, kteří zcela bezostyšně legálně zločinným způsobem líčí pasti a číhají, koho by ožebračili a beztrestně obrali úplně o všechno.



Kdo porušuje lidská práva a krutě zachází s člověkem, je fašista. Svoboda a demokracie, to je spravedlivá rovnost před zákonem a stejné šance pro všechny. Kde není rovnost, tam není svoboda, a kde není svoboda, tam není morálka.



Zvonili jsme v roce 89 pro svobodu a byl to jeden velký podvod. Autor knížky "Diktatura a demokracie", britský profesor středoevropských dějin H. W. Steed srovnává v té knížce principy diktatury a demokracie na základu Hitlerova "Mein Kampfu" a Masarykovy "Světové revoluce" a z jeho úvahy vítězně nevychází kapitalismus ale demokracie. A napsal: "Nedá se očekávat, že by některý národ ponechal blahobyt svých občanů milosti cizích výrobců a obchodníků." To, co se s námi stalo, nebyla revoluce ale okupace a podvodem jsme přišli o právo na důstojný život. Nemáme žádné domácí ekonomické a zemědělské zdroje, továrny skoupily nadnárodní firmy a nechaly zkrachovat, stali jsme se zcela závislí na výrobě zahraničních produktů. Stali jsme se nesoběstačnou tržnicí pro odbyt cizích výrobků a zemědělských produktů a dělají si s námi teď, co se jim zlíbí.



Poukazovat jen a křičet a nadávat a manifestovat je málo, to nestačí. Je třeba jednat. Každý podle svých schopností a možností udělat všechno, co udělat může.



Vytvářet přítomnost znamená umožnit budoucnost. Zachrání nás spolupráce.



Kdo má vědomosti, vzdělání a schopnosti a morální předpoklady vládnout, ten má povinnost sjednotit se s jemu podobnými lidmi dobré vůle a jít do toho. Povinností člověka je, tam kde je, sloužit tím co umí, nejen k vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu ostatním.



"Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den. Naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu na celý život."



Každý z nás na svém místě, ať v rodině či v nejbližším okolí, vidíme něco, co je špatně, co není v pořádku. A tady je nutné začít z vlastních schopností a sil. Pomáhat ale je možné jen tomu, kdo si chce nechat pomoci. Své povinnosti plnit a přistupovat k nim zodpovědně, to musí každý.



Mne osobně tíží osudy důchodců ohrožených bezdomovectvím, když jeden z manželů zemře, z jednoho důchodu pak nelze pokrýt náklady a nemají děti anebo mají děti nevychované, a proto zůstali opuštěni. Výchovu teď už řešit je samozřejmě pozdě. Vztahy se budují postupně celý život, za chyby se platí a život každého poučí.

Ideální by bylo společné stolování, toto ale uskutečnit už Platon věděl, že není snadné a problémy s lidskou svárlivostí zakusil u společného stolu i Ježíš. Předpokládá to totiž společenství lidí, sjednocených Boží láskou, bez které žádné společenství neobstojí a rozpadne se skrze závist, nesnášenlivost a pomluvy.




Tedy konkrétně jak? Např. tak, že dva potřební mohou pod jednou střechou společně platit nájem, za přesně stanovených podmínek tak, aby každý měl svoje soukromí. Anebo jeden opuštěný má jistou střechu nad hlavou, ale po zdravotní stránce začíná být nesoběstačný. Jiný opuštěný je ještě při síle, schopný obsloužit sebe i nemocného ale hrozí mu, že z nízkého důchodu nebude mít dost na základní potřeby a skončil by na chodníku, a dohoda může být o tom, že ten zdravý bude pečovat o nemocného a vykonávat domácí práce a tím si odpracuje nájem. Samozřejmě všechno právním způsobem, na základě pravidel podle vzájemné dohody, podložené písemnou smlouvou, s podpisem notáře, aby tady nedocházelo k vypočítavým manipulacím a zneužívání opuštěných, nemocných a slabých.



"V obci, která je ústavou správně zařízena tak, aby byla prosta největší choroby, nazývající se rozklad nebo rozbroj, nesmí být mezi lidmi ani těžká chudoba, ani zase přílišné bohatství. Proto je třeba, aby zákonodárce stanovil mez jednoho i druhého. A aby občané dostávali pocty a úřady měrou sice podle svých schopností nestejnou, ale v náležitém poměru. Politování hoden není každý, kdo hladoví nebo něco takového trpí, nýbrž ten, kdo žije rozumně nebo se vyznačuje nějakou dobrostí nebo její částí a přitom má údělem nějaký neblahý stav, proto by bylo s podivem, kdyby takový člověk v ústavě a obci jen prostředně uspořádané byl docela bez pomoci, takže upadl do svrchované nouze. Proto může dát zákonodárce bez obav asi takový zákon: Nikdo se nám v obci nestávej žebrákem, a jestliže se někdo bude pokoušet dělat něco takového, sbíraje si nekonečnými prosbami na živobytí, vyžeňte ho, aby byla země úplně čistá od takového tvora. Neboť špatného je vždy třeba trestat, aby se polepšil, avšak nešťastného ne, z toho totiž není prospěch. Zákony jsou jedině tehdy správné, když dělají ty, kteří je užívají, šťastné. Poskytují totiž všechna dobra."