O vzniku osobnosti

12. dubna 2014 v 17:26 | C. G. Jung |  Píseň novou

Nejvzdálenější cíl a nejsilnější přání každého spočívá v rozvinutí celosti lidské bytosti, kterou označujeme jako osobnost. "Výchova k osobnosti" se dnes stala výchovným ideálem v protikladu ke standardizovanému kolektivnímu či normálnímu člověku, kterého si žádá všeobecná masovost. Děje se tak za správného poznání historické skutečnosti, že velké, osvobozující činy světových dějin vyšly od vůdčích osobností, a nikdy z odjakživa druhotné, těžkopádné masy, která i k nejmenšímu pohybu vždycky potřebuje demagoga.

Kdo chce vychovávat, budiž sám vychován. Na dítěti však nemohu korigovat chybu, které se sám dopouštím. Neustále se mluví o tom, že z dítěte se musí vychovat osobnost. Kdo však vychovává k osobnosti? V prvé řadě jsou to obvyklí nekompetentní rodiče. Kdo by také kdy pomýšlel na vymýšlení metod, jak by se těmto rodičům mohla vštípit "osobnost"? Proto se přirozeně očekává víc od pedagoga. Od průměrného vychovatele se však naprosto nedá očekávat nic víc než od průměrných rodičů.

K osobnosti nemůže vychovat nikdo, kdo ji sám nemá. Osobnost je nejvyšší uskutečnění vrozené svéráznosti určité živé bytosti. Osobnost je činem největší životní odvahy.

Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme; a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co začalo ráno. Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť ideály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem. Jako se dítě musí vyvinout, aby mohlo být vychováváno, musí se také osobnost nejdřív rozvinout, než se může podrobit výchově. A tady už začíná nebezpečí. Máme co činit s čímsi nedozírným, nevíme, jak a kam se vznikající osobnost bude vyvíjet. Přimlouvat se za rozvoj osobnosti tedy už samo o sobě znamená skoro odvážlivost. Lidský duch je však plný zvláštních protikladů. Velebíme "posvátné mateřství" a ani nás nenapadne, abychom je činili zodpovědným za všechna lidská monstra, jako jsou nebezpeční zločinci, nebezpeční duševně choří, epileptici, idioti a mrzáci všeho druhu, kteří přece také byli zrozeni. Zmocňují se nás však velice těžké pochybnosti, když máme lidské osobnosti dopřát svobodný vývoj. "Pak by přece bylo možné všechno,".


Vývoj osobnosti není poslušen žádného přání, žádného rozkazu, žádného rozumu, poslouchá jen nutnost; potřebuje motivující tlak vnitřního nebo vnějšího osudu. Každý jiný vývoj by byl právě individualismem. Proto také výtka individualismu znamená všeobecnou potupu, když je vznášena proti přirozenému vývoji osobnosti. Vývoj osobnosti ze zárodečných vloh k plnému uvědomění je charismatem a zároveň prokletím: jeho prvním důsledkem je vědomé a nevyhnutelné oddělení individua z nerozlišenosti a nevědomosti stáda. Je to osamocení a pro ně neexistuje žádné útěšnější slovo. Z osamocení nikoho nevysvobodí ani sebeúspěšnější přizpůsobení ani sebehladší vpravení do existujícího prostředí, ani rodina, ani společnost a ani postavení. Vývoj osobnosti znamená takové štěstí, že ho můžeme zaplatit jen draze. Ten, kdo o rozvoji osobnosti mluví nejvíc, myslí nejméně na následky, které už samy o sobě slabší duchy poděsí.

Osobnost se totiž nikdy nemůže rozvinout, aniž si člověk vědomě a s vědomým mravním rozhodnutím zvolí vlastní cestu. Pro svou cestu se však člověk může mravně rozhodnout jen tehdy, když ji považuje za to nejlepší.

Jinými cestami jsou konvence mravní, sociální, politické, filozofické a náboženské povahy. Skutečnost, že konvence pořád svým způsobem kvetou, dokazuje, že drtivá většina lidí nevolí vlastní cestu, nýbrž konvenci, a v důsledku toho nerozvíjí sebe, nýbrž nějakou metodu, a tím collectivum na úkor své vlastní celosti. Počin osobnostního vývoje je ve skutečnosti nepopulární odvážlivost, nesympatické odbočení z široké ulice, poustevnické podivínství. Tak se to může zdát člověku nezasvěcenému. Proto není divu, že se do tohoto zvláštního dobrodružství od pradávna pouští jen málokdo. Kdyby však všichni, kdo se do tohoto dobrodružství pustí, byli do jednoho blázni, mohli bychom je jako idiotai, jako duchovní "soukromníky" pustit ze zorného pole zájmu. Poukaz na historické osobnosti dostatečně vysvětluje, proč je vývoj osobnosti ideálem a proč je námitka individualismu pohanou.

Čím je vlastně způsobeno, že někdo volí vlastní cestu, a tím jako z vrstvy mlhy vystupuje z nevědomé identity s masou? Nutnost to být nemůže, neboť nutnost doléhá na mnohé, a ti všichni se zachraňují v konvencích. Mravní rozhodnutí to být nemůže, neboť člověk se zpravidla rozhoduje pro konvenci. Co tedy tak neúprosně rozhoduje ve prospěch neobvyklého? Je to skutečnost, která se označuje jako povolání: iracionální faktor, který osudově pudí k emancipaci ze stáda a z cest, jež stádo vyšlapalo. Opravdová osobnost má vždycky vnitřní povolání. Toto poslání působí jako boží zákon, kterému se nelze zpronevěřit. Skutečnost, že mnozí na své vlastní cestě zahynou, pro člověka s posláním nic neznamená. Kdo má povolání, naslouchá hlasu nitra, je povolán. Mít povolání v prapůvodním smyslu znamená: být povolán nějakým hlasem.

Většinou je nemožné vysvětlit bližnímu, co se stalo, neboť pochopení je zazděno velice silnými předsudky "Něco takového neexistuje", nebo pokud to existuje, je to přirozeně "chorobné". Co je nepohodlné, to se neguje a člověk si nakonec myslí, jak je to všechno výborně zařízeno. Přitom zapomněl na jednu věc: že totiž psychično je jen svým nepatrným zlomkem totožné s vědomím a svou drtivou většinou je nevědomou skutečností, která zde leží nehybně a nepřístupně, tvrdá a těžká jako žula a každou chvíli, jakmile se neznámým zákonům zlíbí, se na nás může zřítit. Gigantické katastrofy, které nám hrozí, nejsou elementární události fyzického nebo biologického rázu, ale jsou to události psychické. V míře, která vzbuzuje hrůzu, nás ohrožují války a revoluce, jež jsou jen psychickými epidemiemi. Kdykoli může několik milionů lidí posednout nějaký blud, a máme tu novou světovou válku nebo zhoubnou revoluci. Psychično je velmocí, která mnohonásobně převyšuje všechny síly země. Osvícenství, které odbožštilo přírodu a lidské instituce, přehlédlo boha hrůzy, který přebývá v duši. Je-li bázeň boží někde na místě, je to tváří v tvář přesile psychična.

Ne nadarmo právě naše doba volá po osvobozující osobnosti, to znamená po někom, kdo se odlišuje od neodvratné síly kolektivity, a tím se osvobozuje alespoň duchovně, a zažehuje tak ostatním maják plný naděje, který zvěstuje, že se alespoň jednomu podařilo uniknout osudové identitě se skupinovou duší. Skupina totiž - vzhledem ke své nevědomosti - není schopna svobodného rozhodování, a proto se v ní psychično projevuje jako kauzálně vázaný proces, který dospěje do klidového stadia teprve s katastrofou. Lid vždycky touží po hrdinovi, po přemožiteli draka, když ho naplňuje nebezpečí psychické skutečnosti. Proto to volání po osobnosti.

Stát se osobností není absolutní výsadou geniálního člověka. Dokonce může být geniální, aniž má osobnost nebo aniž je osobností. Osobností se stane jen ten, kdo dokáže vědomě přitakat moci vnitřního poslání, které se mu staví na odpor. Ano, to, co se označuje jako "osobnost", je veliká a tajemná věc. Zdá se, že problém zasahuje do nadlidské oblasti - a ta se od nepaměti označovala jménem božím.

Jak je patrno, musel jsem se i já zmínit o hlasu nitra, o onom po-volání, a označit je jako mocné objektivní psychično. První slova dedikace "Zas, chvějné postavy, mě oblétáte" znamenají ve Faustovi něco víc než estetický efekt. Jistě, jen hlupák by mohl myslet na strašidla nebo přeludy, ale zdá se, že cosi podobného primitivnímu hlupákovi číhá všude pod povrchem rozumného denního vědomí. Proto věčné pochyby, zda zdánlivě objektivní psychično je skutečně objektivní, nebo zda to nakonec není klamná iluze. Avšak okamžitě vzniká otázka: představoval jsem si já něco takového záměrně, nebo se mi to samo představilo? Je to podobný problém jako problém neurotika, který trpí domnělým karcinomem. Ví a bylo mu stokrát řečeno, že je to klamná představa, a on se mě ustrašeně ptá: "Ano, ale jak to přijde, že si něco takového představuji? Já to přece nechci."

Neuróza je obrana proti objektivní vnitřní aktivitě duše nebo trochu draze zaplacený pokus uniknout vnitřnímu hlasu, a tím i poslání. Za neurotickým překroucením tkví vnitřní povolání, osud a vznik osobnosti, úplné uskutečnění životní vůle, která je individuu vrozená. Člověk, který necítí amor fati (lásku osudu), je neurotik: zanedbává sám sebe a nikdy nemůže říci jako Nietzsche: "Nikdy se muž nepovznáší výš, než když neví, kam ho jeho osud ještě zavede."

Kdyby šel neurotik sám se sebou na poušti a v osamění se zaposlouchal dovnitř, mohl by snad zaslechnout, co říká hlas nitra. Ale vzdělaný, kulturní člověk je zpravidla zcela neschopen vnímat hlas doktrinárně nezaručeny'. Primitivové jsou k tomu způsobilí v mnohem větší míře, přinejmenším medicinmani umějí - vždyť to dokonce patří k jejich profesionálnímu vybavení - hovořit s duchy, stromy a zvířaty.

Jako velká osobnost působí tak, že sociálně uvolňuje, osvobozuje, přetváří a léčí, tak i zrození vlastní osobnosti působí na individuum ozdravně. Je tomu tak, jako by si nějaký proud ztracený ve vedlejším rameni řeky zaneseném bahnem najednou našel své řečiště. Jako by byl odvalen kámen, který ležel na klíčícím semeni, a výhonek teď může začít svůj přirozený růst. Hlas nitra je hlasem plnějšího života, hlasem širšího, rozsáhlejšího vědomí. Proto v mytologickém smyslu dochází ke zrození hrdiny nebo symbolickému znovuzrození.

Bázeň, kterou většina přírodních lidí pociťuje před hlasem nitra, není tak dětinská, jak by se mohlo někomu zdát. V hlasu nitra je často nevyzpytatelně smícháno to nejnižší i to nejvyšší, to nejlepší a to nejhanebnější, nejpravdivější a nejlživější a to všechno otevírá dokořán propast chaosu, klamu a zoufalství. Jeví-li se nám jako obzvlášť zlý, pochází to hlavně ze staré pravdy, že dobré je vždycky nepřítelem lepšího. Dobro není bohužel dobré věčně, jinak by neexistovalo nic lepšího. Má-li přijít to lepší, musí dobro ustoupit. Ve světových dějinách jsou proto období (to naše by k nim asi patřilo), kdy dobro musí ustoupit, a proto se to, čemu je určeno stát se lepším, zprvu objevuje jako zlo. Problematika vnitřního hlasu je plná utajených pastí a nástrah. Je to nejnebezpečnější a nejkluzčí oblast, stejně nebezpečná a neschůdná jako sám život, pokud se zřekne zábradlí. Vznik osobnosti znamená odvahu a je tragické, že právě démon vnitřního hlasu znamená zároveň nejvyšší nebezpečí i jistou pomoc. Můžeme mít proto lidstvu a všem dobrotivým pastýřům stád a starostlivým otcům zástupu dětí za zlé, když budují ochranné zdi, vystavují působivé obrazy a když doporučují schůdné cesty, které se vinou kolem propastí? Vždyť ten, kdo objevuje novou cestu k vyšší jistotě, je nakonec také hrdina, vůdce a spasitel. Všechno by se mohlo přece nechat při starém, kdyby nová cesta bezpodmínečně nepožadovala své objevení a kdyby lidstvo nebylo stíháno všemi ranami egyptskými, dokud se nová cesta nenajde.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama