Zamyšlení nad společným stolováním a jak ho provést

2. března 2014 v 16:01 |  Půlnoc nad knihami

Tedy konkrétně jak? Čím začít? Co je do začátku nezbytné?

Objekt vhodný k uskutečnění normálního domova pro potřebné anebo stárnoucí slabé, pro příbuzné a přátele, známé i neznámé, v němž každý by měl pro sebe, podle svých možností, jakoukoliv svoji jistou střechu nad hlavou tak, aby člověka exekutor nevyhnal na chodník, svůj jistý domov v důstojných podmínkách ke zdravému životu v radosti. A v tom domě jeden společný stůl k pravidelnému společnému setkávání.

"Zábava při víně když se správně provádí, směřuje k výchově." A i o tom, ale nejen o tom je společné stolování. Znovu opakuji, "Pravidla řádu Společného stolování neznevažují řád rodiny, ale spravují soukromý život k prospěchu společenství veřejného i rodinného tak, aby potřený člověk nezůstal v těžkých situacích bez pomoci opuštěný a sám.

Tímto vhodným objektem by mohlo být několik samostatných bytů v jednom domě, nebo několik domů, případně i jedna celá vesnice nebo její část obyvatel, mající zájem o společný stůl, který se může nacházet na základu společné dohody kdekoliv. U někoho v jednom pokoji, v pohostinství anebo v létě třeba venku na zahradě. A počet domů, bytových jednotek či samostatných pokojů a míst kolem společného stolu je dán počtem potřebných nejbližších a bližních v našem okolí. Ale kde ho vzít? To je otázka k sáhodlouhé diskuzi a výprava k odbočení od věcí osobních k veřejným, od kterých se odvíjí životní podmínky člověka i země. Svět je v pohybu, změny jsou nevyhnutelné. Příčinou veškeré lidské bídy a nespravedlnosti je rozdíl mezi právem a morálkou. Je třeba v pravdě uzákonit dokonalou spravedlnost, poskytující všechna dobra, dobro totiž od morálky oddělit nelze.

Žít a tvořit zákony bez etických pravidel, to jsou pořád dokola různé cesty do pekel, přestože každá politická strana vlevo, vpravo i uprostřed, všechna náboženství, všechny církve, tedy bez výjimky úplně každé lidské společenství, stojí na nějakých zásadách, kterým se věřilo, že napraví svět. Pro někoho oprávněně je komunista zločincem stejným jako fašista, jak jsem zaznamenala v diskuzi, "který by měl viset, ale až si na tu oprátku vydělá". Já jsem se o zločinech komunistů dozvěděla až po roce 89, ale zločinečtější mi připadají kapitalisté. V tomto je dohoda nemožná. Někdo v katolické církvi vidí hon na čarodějnice, někdo Matku Terezu.

A o tom je podstata všech politických, náboženských, psychologických, filozofických a nevím jakých ještě protichůdných názorů a sporů, že logika jednoho stojí proti logice druhého. O tom je i válka na Ukrajině, protože ve společnosti jaká je, žijí jak zločinci, tak i spravedliví lidé, a neexistuje jediné společenství bez poskvrnky, neexistuje jediná pro všechny spravedlivá ideologie a zločinci mají zelenou. Příčinou všech nesmiřitelných sporů a útoků mezi lidmi je boj o moc a propaganda mocných za účelem osobního prospěchu.

Kolik krve ještě vyteče, kolik lidí si ještě ublíží a poraní se, než pochopí tu jednu jedinou tak jednoduchou prostou pravdu: přijímat každého člověka takového, jaký je, milovat bližního stejně jako sebe, doma v rodině, i venku, v politice a různých společenstvích. Každá ideologie vznikla na obranu proti něčemu, v každém je touha po nějaké spravedlnosti a nejprve je nutné tu spravedlnost v pravdě pojmenovat, uzákonit a potom trestat porušení zákonů a vypisovat referendum, když zákon přestoupí vládní představitelé.

Nikomu nelze poručit, co si má myslet a co má dělat, čím má být, ale špatné skutky je nutné trestat spravedlivými zákony a potom ať si je komunista komunistou, fašista fašistou, katolík katolíkem, protestant protestantem, muslim muslimem, a satanista třeba satanistou, s vědomím, že porušení zákonů se trestá. Totiž tím, že např. fašisty a satanisty postavíme, byť právem, mimo slušnou společnost, nezmizí ze světa fašismus a satanismus a další. A jiní zas budou usilovat o zákaz komunistů, kapitalistů, katolíků. Ale znovu říkám, zákaz to nevyřeší. Naopak, zákazem odpor zesílí. A pak těmto zakázaným může dobře posloužit i přímá demokracie anebo násilná revoluce, občanská válka a máme je zase ve vládě. Proto je třeba dopřát svobodně každému být tím, čím se cítí být, vyslechnout jeho důvody a pochopit, proč je člověk tím, čím je, a vysvětlit těm zlým a nespravedlivým, že tak ne a proč ne a je třeba dát slovo všem, kdo by chtěl a měl co říct, a domluvit se všichni představitelé všech názorů a ideologií společně a uzákonit jen to, co je v pravdě spravedlivé a co vede k důstojnému životu pro všechny lidi tak, aby všichni měli dost na základní potřeby nutné k životu.

V tom pralese rozdílů, které nás staví jedny proti druhým a všechny proti všem, se angažují jak mocichtiví prospěcháři, tak i lidé těch nejlepších a nejčistších úmyslů. A tito zcela jistě mají zájem prosadit a uzákonit to, co je prospěšné a zrušit to, co škodí, proto je třeba každému dopřát svobodu být tím, čím se cítí být, a slyšet a pochopit představitele všech těch iniciativ a spolků, všech těch různorodých názorových proudů, aby místo defenestrací a revolucí, předložili své představy o morálce, ke slušnému životu nutné pro všechny.

Křesťané za všechny křesťany by jistě předložili: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe."

Ostatní by předložili svoje představy o morálce a na tom by se společně domluvili a sjednotili a předložili v referendu k doplnění a odsouhlasení občanům všem. A od tohoto jednotného etického základu by se pak odvíjely všechny ostatní společensky nutné předpisy, zákony a paragrafy.

A právě velice dobrým řešením do začátku se zdá být základní nepodmíněný příjem. Toto by mohlo ušetřit naši malou vytunelovanou zem od nedemokratického násilného řešení problémů, od bolestné očisty, která by odstranila největší nenapravitelné provinilce a škůdce.

Postupný vývojem pomocí spravedlivých zákonů pak je možné dojít až sem: "Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek." (2. Korintským 8:15)


"Bůh nás chraň od vůdců lidu "majících za sebou příliš poslušný dav, když se nezdrží občanské krve, a na základě křivých obviněni, jak to tak rádi dělávají, pohání občany na soud a poskvrní se vraždou, utráceje život lidský, bezbožným jazykem i ústy okoušeje příbuzné krve, a vyhání ze země, zabíjí a slibně naráží na vymazání dluhů a rozdělení půdy: takovému člověku nastává potom nutnost a osud, aby buď zahynul nikou nepřátel, nebo aby byl tyranem a stal se z člověka vlkem."

"Všem těm, kdo pro nedostatek obživy projevují, že jsou připraveni pohotově následovat vůdce v útoku nemajetných na statky majetných, těm jakožto vnitřní chorobě obce ukládá takzvaný "odchod do osady" a tak je pod pěkným jménem co možná nejvlídněji pošle pryč. Tedy každý, kdo dává zákony, musí toto na začátku tak nebo onak udělat."

"Štěstím pak je uniknout strašnému a nebezpečnému sváru stran dělení půdy a rušení dluhů. … zbývá, abychom tak řekli jedině malý, opatrný přechod, pomalu postupující v dlouhém čase, a to tento: aby byli pokaždé pohotově správci, kteří by sami měli hojnost půdy a kteří by měli také hojnost svých dlužníků a byli ochotni slušně se nějakým způsobem dělit s těmi z nich, kteří jsou v nesnázích, a to tak, že by jedno odpouštěli, jiné rozdělovali, držíce se jakýmsi způsobem umírněnosti a pokládajíce za chudobu nikoli zmenšování majetku, nýbrž zvětšování nenasytnosti. To je totiž nejdůležitější začátek záchrany a na tom jako na pevném základě je možné později budovat kterýkoli občanský řád příhodný pro takové poměry, pakli však je ten přechod vadný, pro žádnou obec by nebyla další politická činnost snadná." (Platon)

Život obsahuje příliš mnoho složitých souvislostí, které nás odloučili od Boha a pro které už nejsme schopni rozeznat dobro od zla, stalo se nám nutností sloužit zlu, máme-li hmotně přežít. Dalo by se říct, že co je nutné, je dobré, tento výrok stejně jako ostatní je ale platný pouze v pravdě. Ale když sloužit zlu je nutné, neznamená to, že to je dobré. Po ovoci vidíme a rozeznat Boží požehnání od dopuštění, to už tak těžké není. Požehnáním je zdraví.

Je psáno: "Zajisti své dílo venku, starej se o ně na svém poli a potom si postavíš i dům." (Přísloví 24:27)

Tak ještě exkurzi do svědomí ve svých osobních vztazích v Duchu pravdy jsem si udělala. Běžné totiž je zamilovat se a spálit mosty dřívějších vztahů a jít dál za novou láskou. Citová nestálost je příčinou všech problémů osobních i veřejných. Děti jsou obrazem rodičů, každá generace nevychovanost rodičů převyšuje a od citově strádajících dětí pak nedostatkem lásky trpí rodiče ve stáří.

Pro vdané a ženaté věřící je povinností novou lásku si zakázat. Žijeme-li ale v uzavřeném manželství a potkáme přítele, kterého si vážíme, máme ho rádi, ve světě jaký je, máme pak starosti nespojovat špatné svědomí s duchem pravdy. Ale proč? Kázeň přece nevylučuje přátelství, úctu, porozumění a lásku, milovat podle přikázání lásky neznamená lásku ubíjet, ale očistit. Podvádět nesmím, ale kamarádit smím. A pohladit, obejmout, políbit bratrským políbením, to není podvod. I Ježíš, který nám dal přikázání lásky milovat bližní stejně jako sebe, měl svého nejmilejšího učedníka. Když přikázání lásky je přikázáním největším, tak by byl přece hřích ubít zákazem vztah, který nám Bůh dal.

Když jsem uvěřila, cítila jsem proto potřebu srovnat si vztahy podle přikázání, ale měla jsem v tom chaos. Vrátit se do prvního manželství už nešlo, byl tady syn z druhého současného manželství. A poprvé jsem se rozvedla ještě jako nevěřící a nebyli jsme sezdáni v kostele, protože on byl před tím jednou už ženatý, a druhá svatba také byla jen na úřadu, protože jsem byla rozvedená zas já. Tedy bez církevního sňatku jsem vlastně volná? Nevím, ale podruhé jsem se už raději nerozvedla, protože je psáno v NZ že člověk má zůstat tak jak je, na tom místě, na kterém uvěřil. A poznala jsem, co dokáže modlitba pokoje podle přikázání, aniž by manžel tušil, že se za něho modlím. A i když máme rozdílné názory, i když nacházíme společnou řeč jen ve věcech každodenní potřeby, přesto Bůh miluje každého člověka, a stejně jako mne, miluje i mého manžela. A čím jsme starší, tím více si vážíme každého dne a jsme vzájemně tolerantnější, mírnější a tišší. A i když třeba ani nemluvíme, dýcháme s vědomím, že tady člověk není sám. A to jsou chvíle, na které moje sestra, vdova, vzpomíná se slzami v očích.

A přemýšlela jsem o toleranci. O tom, kdy je lepší mlčet než mluvit. Ve spisech apoštolských otců mne kdysi uchvátila moudrá věta: "Špatné svědomí nesmíš nikdy spojovat s duchem pravdy." Vzala jsem si z ní pro sebe, že je třeba v pravdě žít a příležitostně pravdu vyslovit ale nevnucovat a respektovat svobodné rozhodnutí všech bližních, se kterými jsem v kontaktu.

Jak ale z jednotlivců udělat spolek? Velikým problémem totiž je, že spousta lidí neví, jak se chovat ke druhému, jak se s druhými bavit, prostě neumíme komunikovat. Jsme generace lidí, kteří nekomunikují s okolím, neumíme se zapojit mezi ostatní. Podat si ruku, představit se, přirozeně začít nenucený rozhovor.

Rodiče mají vlastní starosti a postrádají trpělivost poslouchat ty malé dětské. A nejen upovídané dítě ale i odlišný názor partnera je pro nás mnohdy neúnosná zátěž na nervovou soustavu. Žijeme sobecky izolovaně, každý se svým počítačem, televizí, svými zájmy, svými myšlenkami, ve svém pokoji. A děti když vyrostou a chceme si s nimi povyprávět, tak nejeví zájem. Jako rodiče neslyšely jejich dětské starosti, tak děti nemají zájem o problémy rodičů, nemají na ně náladu ani trpělivost, mají svoje zájmy, svoje starosti i radosti, svoje lásky, svoje touhy, své přátele, se kterými jim ale nastanou tytéž komunikační problémy.

Schopnost naslouchat nám chybí, neznáme se, nerozumíme si navzájem, protože i když žijeme vedle sebe, zabýváme se jen sami sebou. Neumíme přistupovat jeden k druhému se zájmem vyslechnout toho druhého, s upřímnou snahou poznat, pochopit ho. Skáčeme si do řeči, nenecháme druhého vypovědět, co má na srdci, a on pak když se nevypovídá, není schopen věnovat pozornost tomu, co říkáme.

"Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. …Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. (1. Timoteovi 5:3-8)

"Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.' Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. (Efezským 6:1-4)

Z přednášky jednoho lékaře vím, že špatná matka (ne ve smyslu týrání, ale zanedbávání) je lepší, než dobré jesle. Malé děti než si zvyknou, tak tam první týden propláčou, a k tomu časné ranní probouzení a vstávání, to je může tak poškodit, že z toho mají celoživotní nervové problémy, a také organismus školáka už je odolnější proti infekčním nemocem, než ten malý předškolní.

A domov důchodců? Ti, kteří jsou soběstační, tak snad, ale u ležících, to není domov, ale koncentrační tábor. A to jsem tam ty podmínky poznala krátce po revoluci, kdy přece jen nemocní byli ještě pacienti. Dnes už jsou v domovech důchodců i na LDN pouze klienti, kteří si kupují služby, nic víc a nic míň. A nepřála bych ten pobyt tam ani největšímu nepříteli.

Píši toto nerada jde ale o lidsky neúnosnou realitu, na kterou když nebudeme poukazovat, zůstane beze změny. Do domova důchodců když přijdete na návštěvu, a zvláště u těch ještě soběstačných, tak zdánlivě na první pohled před návštěvami je všechno je v pořádku, od hygieny až po kulturního vyžití. I u těch ležících, pracovní režim má pevný řád, přesně stejně jako v LDN a ta náročná práce se musí pochopitelně stihnout, od úklidu až po hygienu včas. Takovým tempem, že i nádobí je včas sesbírané a umyté, a to tak, že když ještě nedojedli, utrhne se jim talíř od pusy, na nikoho není čas čekat.

Pleny dostával ten konkrétní domov důchodců jako humanitární dar, ale obyvatelům domova je prodávali. A ti aby nemuseli tak moc platit, sušili je a používali na noc i víckrát a pokoje byly zamořené močovými výpary. A koupání, to byl horor, jakým způsobem z nich holky trhaly šaty, a oni se za tu nahotu styděli a zacházelo se s nimi jako na běžícím pásu na jatkách.

Ležící dostávají ovoce, které nezvládnou oloupat a sníst, potřebují nakrmit, a ovoce těchto nemohoucích končí mnohdy na sesterně a je to lepší řešení než aby končilo v odpadkovém koši, protože obsluhující personál stihne jen to nejnutnější a na individuální péči není kdy. Za tu nelidskou dřinu si to holky možná zaslouží, ale ti nemocní si za služby platí.

Otřesné je, že když ležící nemocný, který i když udrží moč i stolici, ale sám se nezvedne, potřeboval by pomoc, tak je zabalený a musí to dělat pod sebe a jsou přebalováni třikrát denně. Nepohybliví pacienti mají pak nárok na antidekubitní matrace jako prevenci, ale dostávají je, až už mají bolestivě proležené hnisavé díry v těle.

A nejotřesnější na tom všem je, jak v těch ústavních zařízeních za plentou opuštění křičí v nelidských bolestech umírající zákazníci, kteří si nepřiplatili nadstandard, proto nedostávají utišující léky proti bolestem. Teprve až ten křik utichne, přijde sestra. A jak podle lékařských pravidel, mrtvý by se měl nechat dvě hodiny vychladnout, tak i podle víry, že než duše odejde z těla, mrtvý i když už nekomunikuje, přesto ještě může vnímat, ale okamžitě je přivolaný doktor, konstatuje smrt a mrtvola ještě teplá putuje do mrazáku márnice.

Oproti tomu alespoň posláním hospice je: 1) Nemocný nebude trpět nesnesitelnou bolestí 2) V každé situaci bude respektována lidská důstojnost nemocného 3) V posledních chvílích života nezůstane osamocen.

A pochybuji, že jinde za hranicemi mají více peněz na zaplacení většího počtu sester.

"Například britská Národní zdravotní služba používá systém hodnocení pacientů podle "kvalitativně upravených let života" (Quality-Adjusted Life- Years, QALY), které může mít pacient ještě před sebou. Každý pacient je číselně ohodnocen, a podle výsledku pak má nebo nemá nárok na léčení. V rámci systému QALY mají mladší pacienti zpravidla přednost před staršími, takže dostupnost lékařské péče pro osoby vyššího věku prudce klesá. Platí to pro choroby ohrožující život i pro jiné nemoci. Například pacienti nad 65 let trpící depresí nemají šanci na léčení, aniž by měli jakoukoli možnost toto rozhodnutí ovlivnit.

Systémy typu QALY jsou sice z povrchního pohledu zdánlivě racionální, avšak ve skutečnosti jde jen o "lístkové" hospodářství, které zhoršuje dostupnost lékařské péče. Pod maskou odborné lékařské terminologie se totiž skrývá tvrdá skutečnost, že neperspektivní pacienti se nechávají umírat, i když je účinná léčba k dispozici. To je sice finančně úsporný, avšak nehumánní a eticky nepřijatelný přístup."

Předpokladem perspektivy je správná alternativa. Jedinou správná alternativa všech cest je tam, kde je víc lásky, dojít dokonalosti v lásce, tady je celý život čemu se učit. Posláním společného stolování, o kterém je psáno i v evangeliu, je absolutní vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí.

"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. … Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska."

"Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." (Římanům 12:21)





"Navzdory utrpení a nástrahám života, vyprázdnit v kráse celý svůj pohár, komu se to podaří? Umění žít je nejvznešenější a nejvzácnější ze všech umění." (Volně inspirováno C. G. Jungem)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama