Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi!

3. března 2014 v 11:27 |  Půlnoc nad knihami

MATKA: Já už jsem dala dost, Richarde. Tebe … a našeho Ondru, Kornela, Jiřího, Petra … Víc už se ode mne nemůže žádat. Víš, mně přišlo příliš draho to, čemu se říká … hrdinství. Nejdřív ty a potom děti …

OTEC: Nech být, maminko, Ondra měl krásnou smrt. Krásnou … a čestnou. Čestnou, já vím. Vám připadá hrozně čestné za něco umřít, ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.

Ondra: My všichni, maminko, vedeme dál svůj boj. Za pravdu, za národ, za lidstvo. A ještě chceme, aby naše věc zvítězila. A ještě můžeme všechno prohrát -i po smrti.

MATKA: Ale já vám Toniho nedám, slyšíte?

KORNEL: Je to boj za vlast, maminko, to se musí. To je jeho povinnost.

MATKA rozhlíží se jako štvaná: Vy byste chtěli, aby taky padl, že? Přišli jste si pro něho, ne? Tak vy jste všichni proti mně! Všichni jste proti mně?

OTEC: Ale dušinko, to není proti tobě!

MATKA: Je! Vida, co jste toho na mne vytáhli! Čest! Svědomí! Přesvědčení! Povinnost! A to má být všecko? Víc už nevíte?

ONDRA: Co tím myslíš, mami?

MATKA: Vy jste mi zapomněli říct: Tomu ty nerozumíš, maminko. To je mužská záležitost.

OTEC: Máš pravdu, Dolores, je to mužská záležitost.

MATKA: Tak vidíte. A já jsem z ní udělala … svou ženskou záležitost. Svou mateřskou záležitost. My si asi nebudeme rozumět, Richarde. A vy, děti … a s vámi se taky už nedomluvím. Myslím, že bychom o tom … nemuseli dál mluvit.

JIŘÍ: Ale maminko -

MATKA: Nechte mne! A jděte mi odtud! Já už vás nechci vidět. Odvrátí se.

Mrtví se na sebe bezradně dívají.

Všichni se obracejí k STARĚMU PÁNOVI.

MATKA: Tatínku, poslal bys posledního syna do války?

STARÝ PÁN: Holčičko, my jsme byli takový starý svět - Vy jste jiní. Vy jste si na války a takové věci zvykli. Jeden mrtvý, tisíc, stotisíc mrtvých, co to pro vás je? Ale my, kdepak! Válka, to pro nás nebylo - jako báje, víš? Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.

MATKA: Ale kdyby byla, tatínku, kdyby byla ---? … Tatínku, poslal bys své dítě na smrt? ….

STARÝ PÁN: Já ani nevím, dceruško. Já bych chtěl, víš, abych byl v té válce taky něco platný … Jen ho nech jít, toho svého synka, je to tak v pořádku.

MATKA: Tatínku, tys Toniho nikdy ani neviděl! Jak můžeš tak mluvit?

STARÝ PÁN: Pravda, neviděl, ale je to můj rod. Šel by tam za nás. Takový starý, dobrý rod -

MATKA: Tatínku, Toni nepůjde!

OTEC: Nu tak, podívej se, dušinko. Pusť toho chlapce!

MATKA: Richarde, vždyť ty Toniho vůbec neznáš! Nikdys ho nedržel v náručí, nikdys ho nechoval na klíně - Kdybys věděl, jak byl droboučký, když se narodil, kdybys viděl ty jeho ručičky - Ty s ním nemůžeš tak cítit, ty bys nemohl tak mluvit, kdybys ho znal. Toni nemůže jít, Toni je na vojnu slabý. Ty ho znáš, Ondro, tys byl doktor a řekni - řekni tady, jak byl Toni vždycky slaboučký! Tak řekni, tak přece řekni, že Toni nemůže jít!

ONDRA krčí mlčky rameny.

MATKA: Ty nechceš mluvit? - Tak pověz ty, Jiří, tys byl nejhravější z dětí - Co jsi se Toniho natrápil, že si neumí a nechce hrát! Vždycky jsi říkal: Toni k ničemu není, Toni je holčička. Jen si vzpomeň, jak ses mu vysmíval! Copak může tak bojácný hoch na vojnu? Můžeš si to vůbec představit?

JIŘÍ krčí mlčky rameny.

MATKA: Ty také nechceš mluvit, viď? Tak řekni ty, Kornele, řekni ty, Petře, vy přece víte, jak je Toni … chorobně citlivý. Vždycky zbledl jako stěna, když vy dva jste se začali rvát, a dal se do pláče - Pamatujete se, jak jednou viděl týrat koně? Dostal skoro křeče a ještě po týdnech křičel ze spaní … Prosím tě, Kornele, co by si počal na vojně? Prosím tě, Petře, řekni aspoň ty - vy dva jste ho znali nejlíp!

KORNEL: Těžká věc, mami. Všichni budou muset jít.

MATKA: Vy nemáte Toniho rádi! Nikdo z vás!

OTEC: Ale máme, dušinko, máme ho opravdu rádi, jenže … chlapec se utrápí, když bude muset zůstat doma. My už kvůli němu …

MATKA: Tak ať se trápí, když je takový, když je to pro něho taková oběť, zůstat u matky … Ani ten Toni mne už nemá rád.

ONDRA: Má, maminko, nesmírně tě má rád. My všichni tě máme rádi, víš?

MATKA: Neříkej, Ondro, to mně neříkejte! Vy vůbec nevíte, co to je mít rád! Vy jste vždycky měli ještě něco jiného, něco bůhvíjak většího, než je láska. Ale já ne. Já nemám nic většího, Richarde. Já si neumím nic většího představit. Kdybyste věděli, co to je takové dítě - Richarde, kdybys viděl Toniho, když se narodil! Byl takový bezmocný …

JIŘÍ: Mami, Toni je už veliký.

MATKA: To se zdá vám, ale mně ne. Tak vidíš, že ničemu nerozumíte! Toni je přece dítě, které se mi narodilo plačící, dítě u mých prsou, dítě, které vedu za udumlanou ručičku - Kriste Pane, lidi, vy jste se zbláznili! Copak mohu takové dítě někam pustit?

KORNEL: Nás jsi také musela pustit, maminko.

MATKA: To není pravda! Nepustila! Ale vy, vy jste vždycky měli nějaký svůj svět, kam jsem já za vámi nemohla. Měli jste svůj svět, kde jste si hráli na velké. Copak si myslíte, že jste pro mne někdy byli velcí a dospělí? Vy? Myslíte, že jsem někdy ve vás viděla hrdiny? Ne, hoši, jen zabitá mláďata jsem ve vás viděla, jen malé hloupé děti, kterým se stalo neštěstí - I ty, Richarde, víš, co ty jsi pro mne byl? Muž, který spí po mém boku … slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj. A najednou mi někde daleko zabijí! Copak nechápete, jak je to nesmyslné? Jak já k tomu přijdu, Co mně je po nějaké vaší hloupé cizí Africe! A přece jsem za ni musela dát člověka, který byl můj -

OTEC: To už je tak dávno, miláčku!

MATKA: Není, Richarde. Pro mne ne. Pro mne to všechno je přítomnost. Nebo ty, Ondro, pro mne jsi pořád ten chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta, chodím s tebou po zahradě, ruku ns tvém rameni, jako bych se o tebe opírala - Nebo ty, Jiří, co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech - Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není … Nebo ty, Kornele -

KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti …

MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější, než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou - Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko. Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni. Já vím, vy máte zas něco za lubem, něco vašeho, něco velikého -

ONDRA: Nesmíš se zlobit, maminko, ale tentokrát jde opravdu o něco tak vážného -

MATKA: Já to nechci slyšet, Ondro. Jde-li o Toniho, já nechci nic slyšet. Vy máte své důvody a já mám taky své. Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím, co ještě -

OTEC: Svou službu, maminko.

MATKA: Ano, svou službu. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy - Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci.

STARÝ PÁN: Nesmíš se na ně tak zlobit, děvečko.

MATKA: Já se na ně nezlobím, tati. Já se zlobím na svět. Pořád posílají mé děti na smrt za něco velkého - A řekni, tatínku, je tím ten svět o něco lepší?

OTEC: Víš, když se tak na tebe dívám, ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.

MATKA: Ale za vás, člověče! Za vás a za nic jiného! Za svého muže, za svou rodinu, za děti - Co mně ženské kdy bylo po něčem jiném? Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!

PETR: Je ho škoda. Takhle nebude nikdy k ničemu.

MATKA: Ne, tak nesmíte mluvit. Vy mu křivdíte. Abys věděl, on sám se chtěl hlásit na vojnu! Sám s tím přišel a prosil -Toni za to nemůže. Já jsem ho nepustila. Já ho nepustím.

OTEC: A proč, Dolores?

MATKA: … Protože nechci být sama. Třeba je to ode mne sobecké, - - - ale já už mám jen Toniho, Richarde! Prosím vás, děti moje, prosím tě, tatínku, nechte mi ho! Vždyť bych už neměla proč být živa, neměla bych komu sloužit, neměla bych nic. Copak nemám žádné právo na život, který jsem zrodila? … Prosím vás, děti, udělejte to kvůli mně, kvůli své pošetilé utahané mámě a řekněte sami, že Toniho nemusím dát - tak to řekněte, copak neslyšíte?

PETR: Slyšíte?

OTEC zvedá hlavu: Co je? Obrací se k rozhlasu.

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Předvoj se blíží k řece. Dobrovolné čety vyhodily mosty do povětří a jsou připraveny hájit předmostí do posledního muže. Nepřítel musí být zdržen stůj co stůj. Dobrovolníci vám vzkazují: padneme, ale neustoupíme.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže do zbraně. Voláme všechny muže! Na nás už nezáleží. Už nebojujeme za sebe, ale za zem svých otců a dětí. Ve jménu mrtvých i budoucích, voláme do zbraně celý národ!

MATKA: Ne. Toni nepůjde. Já ti ho nedám!

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Velitelství severní armády hlásí další ústupové boje. Bojuje se o každou píď půdy, o každou mez, o každý domek. Lidé ze vsí odmítli opustit své domovy a hájí je se zbraní v ruce. Nepřítel je nucen každou vesnici i samotu srovnat se zemí. Ztráty na životech jsou neobyčejně těžké.

ONDRA: Chudáci, ti lidé tam -

OTEC: Nech být, dobré je to. Přece jen to zpomalí postup nepřítele.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, právě zachycujeme jiskrovou zprávu z lodi Gorgony. - Sečkejte u amplionů, nemohu to přečíst. Naše loď Gorgona ... Ach, bože! Hlas se zlomí. Odpusťte mi, já tam mám syna!

Pomlka. -

Slyšte, slyšte, slyšte! Naše cvičná loď Gorgona ... se čtyřmi sty námořními kadety na palubě... se pokusila prorazit nepřátelskou blokádu, aby se vrátila do svého přístavu. V pět hodin sedm minut... byla zasažena nepřátelským torpédem. Loď... se potápí. Vzdech. Kadeti na palubě Gorgony vzkazují... poslední pozdrav domů. Prosí, aby jim byla ... naposledy... zahrána naše hymna. - Můj synu! Můj chlapečku!

MATKA: Cože? Tak ty přece máš syna? Ty taky máš dítě?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo, přerušujeme vysílání zpráv. Halo, halo, halo! Voláme cvičnou loď Gorgonu! Voláme Gorgonu! - Halo! - Halo, slyšíte nás? - Kadeti na Gorgoně, pozor! Kadeti na palubě Gorgony, vlast vám posílá poslední pozdrav.

Z amplionu zní hymna.

Všichni mrtví se beze slova zvedají a stojí v pozoru.

MATKA: Čtyři sta chlapců! Copak se to smí, zabíjet takové hochy?

PETR: Prosím tě, mami, teď nemluv!

Všichni stojí jako zkamenělí. Hymna doznívá.

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo, halo! Cvičná loď Gorgona se už nehlásí.

KORNEL: Sbohem, kadeti! Pověsí pušku na stěnu.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže. Voláme národ do boje. Vlast volá své děti. Do zbraně! Do zbraně!

MATKA: Co, ty ještě křičíš? Ještě nemáš dost, ty matko? Ještě tam posíláš jiné?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Velitelství západního úseku hlásí: Bojujeme na celé frontě proti přesile. Boj na obou stranách nabývá nebývalé zuřivosti. Naši letci hlásí nástup nových nepřátelských divisí -

Bušenína dveře. HLAS TONIHO: Mami! Maminko!

MATKA otočí knoflíkem radia: Ticho!

Bušení na dveře.

HLAS TONIHO: Maminko, jsi tam?

MATKA: Ano, maličký. Dává znamení, aby někdo zhasil. Už jdu.

Tma, pausa.

MATKA odemyká dveře: Co tu chceš, Toni?

TONI: Ty jsi tady potmě?

MATKA: Rozsvěť.

TONI rozsvítí lustr kontaktem u dveří. Pokoj je prázdný, jen na stole zůstaly rozložené štábní mapy: Mami, s kým jsi to mluvila?

MATKA: S nikým, synáčku.

TONI: Ale já jsem tady slyšel takové hlasy -

MATKA: To bylo jen... tohle, chlapče. Otočí knoflíkem radia.

TONI: A nač tu máš ty mapy?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Hlavní stan hlásí: Při ranním náletu nepřátel bylo zničeno město Villamedia. O život přišlo přes osm set civilních osob, z toho většina žen a dětí. Náš starý hrad, pokladnice našich dějin, lehl popelem.

TONI: Slyšíš, mami?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Letecká puma zasáhla nemocnici, kde zahynulo šedesát nemocných. Město Villamedia hoří.

TONI: Maminko, prosím tě -

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.

MATKA: Co říkáš? D ě t i? Copak n ě k d o zabíjí d ě t i?

TONI hledá na mapě: Kde to je... kde to je ...

MATKA stoji jako zkamenělá: Děti! Malé, usmrkané děti!

Ticho.

MATKA strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem: Jdi! (Karel Čapek - Matka)




Jak rozdílně jiným člověkem je Čapkova matka, než matka Jaroslava Durycha:

"Uklidila matčin hrnec po kávě, setřela zástěrou se stolu rozlitou brindu, a zavírajíc troubu, zahlédla v okně starou, dobrácky uštěpačnou tvář své matky, jdoucí nakupovat do dědin. Matka se neohlédla, prázdná krosna na jejich zádech jakoby výbojně běžela za ní. Bude tedy do zítřka sirotkem. Matka se bude s dědinskými smlouvat o krejcar, spát na slámě v koutě, psi na ni budou dorážet a hledat její lýtka, která se nikdy netřesou, leda zlostí. … Ach, světničko! Co dělat! Je tu šero, tak příjemno v něm posedět o samotě, když matka odešla, když není slyšet hřmotného kroku, jejího hlasu ze dvora, …"

"VLČÍ MÁKU, vidím město orientální, je obklíčeno vysokou zdí. Slunce v plném květu na nebi i na zemi. Podél městských hradeb - viď, kosti vybělené sluncem svaté jsou? - jde dívka, ruce napřažené, obličej obrácený k nebi. Kam jdeš? Do Města. Ale tudy se nejde do Města. Pane, já nevidím. Bolí tě, že nevidíš? Pane, já nevím. Tedy jsi dosud nemilovala? Očima ne, pane. A jak se ti to stalo? Když jsem byla maličká, zírala jsem do ohně. A pamatuješ, jaké je nebe a jaká je země za krásného dne, anebo za jasné, čisté noci? Pane, já jsem byla maličká. Vidělas Smrt? Jen jsem ji slyšela. A nebojíš se jí? Neumru, když mě viděly Jeho oči. Čí oči? Třeba vaše, pane; já nevím, nevidím. V tom jsme si podobni. Tak? i vy, pane? Baže, dcero; vidím sice lilie polní, něhu dalekých obzorů, bílá města, širý úsměv moře, radostné strnutí palem, let orlů na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše se velmi podobá vidění tvému, a ve spaní jsme si zcela podobni…Nu, a jaký by tedy byl rozdíl podstatný? Já, doufám, věřím. Abyste více viděl? Abych mohl více milovati." (Jakub Deml)


Pomsta v rukách lidí nic nevyřeší. Přesto ale povinností člověka je každý čin klasifikovat. Nerozlišovat dobré od špatného by znamenalo schvalovat i působit zlé. No a k rozlišování by právě měly sloužit spravedlivé lidské zákony očištěné Božím přikázáním. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Za porušení zákonů pak spravedlivé soudy a tresty.

A odpuštění, pokud jde o oběti a zločince, o pozůstalé těch obětí, to je osobní věc svědomí každého jednoho. S tím se každý musí v sobě vyrovnat svým způsobem sám.

V případě všech masových vrahů, např. i Breivika, na základu těch obludných skutků zavrhnout vraha je nám přirozené, ale Boží Slovo jasně říká: "Mně patří pomsta, já odplatím." Za oběti odpouštět samozřejmě nemůžeme, ale posláním věřících je Kristův sebemenší nenávistí neporušený pokoj v duši, protože stejně jako Ježíš věděl, když prosil: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí", tak i my víme, že člověk v moci zlého nerozezná dobré od špatného, dokud se neobrátí ke Kristu, proto posláním věřících je upřímná modlitba: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Ale uvést tuto pravdu do života, to je problém, o kterém i věřící řeknou, že odpustit masovému vrahovi znamená schvalovat jeho vraždy. Na základu této teorie i Hitler by mohl dojít spásy? Jeho zločinnost je sice šílená, není však rouháním proti Duchu svatému. Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje a říká každému z nás: "Kdo jsi ty, že si troufáš přít se s Bohem"? A teď co s tím?

Do nedávna jsem měla pouze jen jediného Hitlera a jemu podobné v sobě odsouzené, nenapravitelně zavržené, beze slov proti všemu co říkám, ale kdykoli jsem vyslovila jeho jméno, dotkla se mého svědomí výčitka, bez myšlenky. Dotýkala se tiše ale silně, nepojmenovaným pocitem, že ten rozpor ve mně není v pořádku. A pak jsem v jedné internetové diskuzi otevřela Hitlerův obrázek o tom, jak se "uměl rozšoupnout" a chtěla jsem zareagovat vtipem, protože byl opilý na mol, v doprovodu dvou mladých nabízejících se žen s rozepnutými halenkami, očividně odevzdanými jeho choutkám. Ale podívala jsem se mu do tváře pod velikou vojenskou čepicí a ta tvář byla tak zhrouceně nešťastná, že jsem si vynadala, když mě to málem rozbrečelo. Odevzdala jsem ho Pánu Bohu s prosbou, ať se děje jak chce On a ne jak chci já a myšlenky se začaly odvíjet. Považuji za nutné ty myšlenky vyslovit.

Názory si vytváříme na základu poznaných věcí, které se buďto někde dočteme anebo vyplývají z osobních zkušeností. Říci ale o někom, že je nenapravitelný, znamená odsoudit ho k věčnému zatracení, a to se rovná vraždě, to nám Bůh nedovolil. A teď bych mohla opakovat znovu biblické citáty o tom, že kdo nenávidí je vrah, o tom, že máme milovat nepřátele atd. Citátů tohoto druhu je v Bibli hodně, ani jeden však, který by člověku dovolil odsoudit a zatratit hříšníka, s výjimkou těch hříšných, kteří se rouhají Duchu svatému, když říkají o jinak věřících, že mají nečistého Ducha.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama