Jung a Freud

20. března 2014 v 14:00 |  Píseň novou

Četba Freudova Výkladu snů mně ukázala, že zde působil mechanismus potlačení a že fakta, která jsem pozoroval, se shodují s jeho teorií. Mohl jsem jen potvrdit jeho vývody. Jinak tomu bylo, pokud jde o obsah potlačení. V tom jsem Freudovi za pravdu dát nemohl. Za příčinu potlačení považoval sexuální trauma, a to mě neuspokojovalo. Ze své praxe jsem znal četné případy neuróz, u nichž sexualita hrála roli jen podřadnou a v popředí byly jiné faktory, například problém sociálního přizpůsobení, problém útisku tragickými životními okolnostmi, problém prestižních nároků atd. Později jsem Freudovi takové případy předložil, avšak Freud jako příčinu neuznával jiné faktory než sexualitu. To bylo pro mě velmi neuspokojivé.

Zpočátku pro mě nebylo snadné najít pro Freuda ve svém životě správné místo nebo zaujmout k Freudovi správný postoj. Když jsem se seznámil s jeho dílem, byla přede mnou akademická dráha a dokončoval jsem práci, která měla přispět k mému univerzitnímu postupu. Freud však byl v akademickém světě té doby vysloveně persona non grata, a vztah vůči němu byl proto na škodu každé vědecké pověsti. "Významní lidé" se o něm zmiňovali nanejvýš tajně a na kongresech se o něm diskutovalo jen v kuloárech, nikdy v plénu. Tak mi nebylo nikterak příjemné, že jsem musel konstatovat, že se mé asociační pokusy shodují s teoriemi Freudovými.

Poprvé jsem za něj lámal kopí, když na jednom kongresu v Mnichově referoval o nutkavých neurózách, jeho jméno však bylo úmyslně zamlčeno. V souvislosti s tím jsem v r.1906 napsal pro Munchner Medizinische Wochenschrift článek o Freudově učení o neurózách, které přineslo tolik významného k pochopení nutkavých neuróz. ... Die Hysterielehre Freuds, eine Erwiderung auf die Aschaffenburgsche Kritik, GW IV, 1969. ... Po tomto článku mně dva němečtí profesoři napsali varovné dopisy: jestli zůstanu na Freudově straně a budu pokračovat v jeho obhajobě, je prý má akademická budoucnost ohrožena. Odpověděl jsem: "Je-li pravda to, co Freud říká, pak jsem při něm. Kašlu na kariéru, jestli předpokládá, že člověk oklešťuje bádání a zamlčuje pravdu." A zastával jsem se Freuda a jeho myšlenek nadále. Jen jsem na základě vlastních zkušeností nebyl stále ještě s to připustit, že by všechny neurózy způsobilo sexuální potlačení nebo sexuální traumata. U některých případů to odpovídalo skutečnosti, u jiných však ne. Bud' jak buď, rozpracoval Freud novou cestu bádání a tehdejší nevole vůči němu se mi zdála absurdní.

Pro myšlenky vyjádřené v práci Die Psychologie der Dementia praecox jsem nenašel příliš porozumění a kolegové se mi vysmáli. Touto prací jsem se však dostal k Freudovi. Pozval mě k sobě a v únoru 1907 se ve Vídni konalo naše první setkání. Sešli jsme se v jednu hodinu po poledni a hovořili takřka bez přestávky třináct hodin. Freud byl první skutečně významný muž, s nímž jsem se setkal. Neměl jsem tehdy zkušenost s nikým, kdo by se s ním mohl měřit. V jeho postoji nebylo nic triviálního. Zjistil jsem, že je mimořádně inteligentní, důvtipný a v každém ohledu pozoruhodný. A přece zůstávaly mé první dojmy z něho nejasné, zčásti i nepochopené. To, co mi říkal o své sexuální teorii, na mě zapůsobilo. Přesto nebyla jeho slova s to odstranit mé výhrady a pochybnosti. Přednesl jsem je nejednou, avšak pokaždé namítl, že nemám zkušenosti. Freud měl pravdu: tehdy jsem dostatek zkušeností ještě neměl, abych odůvodnil své námitky. Viděl jsem, že jeho sexuální teorie byla pro něj nesmírně významná ve smyslu osobním i filozofickém. To ve mně vyvolalo příznivý dojem, avšak nebyl jsem s to si ujasnit, nakolik toto pozitivní hodnocení u něho souviselo se subjektivními předpoklady a nakolik s průkaznými zkušenostmi.

Značně problematický se mi zdál především Freudův postoj k duchu. Kdekoliv se u nějakého člověka nebo uměleckého díla projevil výraz duchovnosti, podezříval ji a naznačoval, že jde o "potlačenou sexualitu". Co se nedalo interpretovat bezprostředně jako sexualita, označil jako "psychosexualitu". Namítal jsem, že dovést jeho hypotézu logicky do konce by znamenalo dospět ke zničujícímu soudu o kultuře. Kultura by se jevila jako pouhá fraška, jako morbidní výsledek potlačené sexuality. "Ano," potvrdil, "tak to je. Je to osudová kletba, vůči níž jsme bezmocní."

Nebyl jsem nikterak ochoten dát mu za pravdu nebo se s tím spokojit. Avšak cítil jsem, že jsem diskusi ještě nedorostl.

Při našem prvním setkání pro mě nabylo významu ještě něco jiného. Týká se to věcí, které jsem ovšem byl schopen promyslet a pochopit, teprve až naše přátelství skončilo. Bylo zjevné, že sexuální teorie leží Freudovi na srdci neobvykle vážně. Když o tom mluvil, zněl jeho tón naléhavě, téměř tísnivě a jeho kritický a skeptický způsob nebyl už vůbec postřehnutelný. Jeho obličej přitom oživil jakýsi zvláštní pohnutý výraz, jehož příčinu jsem nebyl s to poznat. To na mě zapůsobilo silným dojmem: sexualita pro něj znamenala numinosum. Můj dojem byl potvrzen rozhovorem, který se konal asi o tři roky později (1910) opět ve Vídni. Vzpomínám si ještě živě, jak mi Freud říkal:

"Můj milý Jungu, slibte mi, že se nikdy nezřeknete sexuální teorie. To je ze všeho nejdůležitější. Podívejte se, musíme z toho udělat dogma, neotřesitelnou baštu." To mně říkal pln vášně a tónem, jako když otec říká: "A slib mi jen, můj milý synu: chod každou neděli do kostela!" Poněkud udiven jsem se ho zeptal: "Baštu - a proti čemu?" Načež odpověděl: "Proti přívalu černého bahna -" zde na okamžik zaváhal a dodal: "- okultismu."

Především mě vyděsila "bašta" a "dogma". Neboť dogma, tj. vyznání, o němž nelze diskutovat, vyslovuje přece člověk jen tehdy, chce-li jednou provždy potlačit pochybnost. To však nemá už nic společného s vědeckým úsudkem, nýbrž jenom s osobním mocenským pudem.

Byl to náraz, který zasáhl životní jádro našeho přátelství. Věděl jsem, že bych se s tím nikdy nemohl smířit. Zdálo se, že Freud pod "okultismem" rozumí skoro všechno, co dovedly o duši vypovídat filozofie a náboženství včetně parapsychologie, která v oněch dnech vznikala. Pro mě byla sexuální teorie právě tak "okultní", tj. nedokázanou, pouze možnou hypotézou jako mnohá jiná spekulativní pojetí. Vědecká pravda byla pro mě hypotézou, která uspokojuje v tu chvíli, avšak nikoli článkem víry pro všechny časy.

Aniž jsem to tehdy správně chápal, pozoroval jsem u Freuda invazi nevědomých náboženských faktorů. Zřejmě mě chtěl získat ke společné obraně proti hrozícím nevědomým obsahům.

Mnohem později, když jsem přemýšlel o Freudově charakteru, především jsem se zabýval Freudovým charakterovým rysem - zahořklostí. Byla mně nápadná již při našem prvním setkání. Dlouho mně zůstávala nepochopitelná, dokud jsem ji nebyl s to vidět v souvislosti s jeho postojem k sexualitě.

Pro Freuda sice sexualita znamenala numinosum, avšak v jeho terminologii a teorii se projevuje výlučně jako biologická funkce. Jen pohnutí, s jakým o ní hovořil, umožňovalo usuzovat na to, že v něm zaznívá ještě něco hlubšího. Koneckonců chtěl učit - tak se mi to alespoň zdálo - že pozorována zevnitř, zahrnuje sexualita i duchovnost nebo obsahuje smysl. Jeho konkretistická terminologie však byla příliš těsná, aby tuto myšlenku vyjádřila. Tak jsem z něho měl dojem, že v podstatě vzato pracuje proti svému vlastnímu cíli a proti sobě samému. A neexistuje žádná horší zahořklost než zahořklost člověka, který je svým vlastním nejhorším nepřítelem. Podle svého vlastního výroku se cítil ohrožen "přívalem černého bahna", on, který se pokoušel přede všemi hlubinami proniknout hlubiny černé. Freud se sám sebe nikdy neptal, proč musel stále hovořit o sexu, proč ho tato myšlenka tak zaujala. Nikdy si neuvědomil to, že se v "monotonii výkladu" projevoval únik před sebou samým nebo před onou druhou stránkou v sobě, která by se snad dala označit jako "mystická". Bez uznání této stránky nemohl ovšem dosáhnout shody se sebou samým. Byl slepý vůči paradoxii a dvojznačnosti obsahů nevědomí a nevěděl, že vše, co se z nevědomí vynoří, má nějaké nahoře a dole, nějaké uvnitř a vně. Hovoří-li člověk o vnějšku - a to Freud dělal - pak bere v úvahu jen jednu polovinu a z nevědomí se logicky rodí opačný účinek. Proti této Freudově jednostrannosti se nedalo nic dělat. Snad by mu byla mohla otevřít oči vlastní vnitřní zkušenost; avšak jeho intelekt by i ji možná zredukoval na "pouhou sexualitu" nebo "psychosexualitu". Propadl navždy jednomu aspektu, a právě proto v něm vidím tragickou postavu; neboť to byl velký muž, a co ještě víc - člověk něčím uchvácený.



Po onom druhém rozhovoru ve Vídni jsem pochopil též mocenskou hypotézu Alfreda Adlera, které jsem až do té doby nevěnoval dostatečnou pozornost: Adler - jako mnoho synů - se od "otce" nenaučil to, co otec říkal, nýbrž to, co dělal.

Problém lásky nebo erótu a moci pak zatížil mou mysl jako nesmírně těžký kámen.

Jak mně sám Freud řekl, nikdy nečetl Nietzscheho. Nyní jsem viděl jeho psychologii jako šachový tah dějin ducha, který kompenzoval Nietzscheho zbožštění principu moci. Problém zřejmě nezněl "Freud versus Adler", nýbrž "Freud versus Nietzsche". Zdálo se mi, že znamená mnohem víc než vnitřní spor v psychopatologii.

Svitla mi myšlenka, že erós a mocenský pud jsou jako rozdvojení bratři a synové jednoho otce, jedné motivující duševní síly, kteří se - jako pozitivní a negativní elektrický náboj - projevují ve zkušenosti v protikladné formě: jeden jako patiens - trpící, erós, druhý jako agens - činný, mocenský pud a vice versa. Erós požaduje mocenský pud právě tak silně, jako mocenský pud požaduje erós. Kde je jeden pud bez druhého? Člověk na jedné straně pudu podléhá, na straně druhé se ho pokouší přemoci. Freud ukazuje, jak objekt pudu podléhá, a Adler zase, jak člověk pudu využívá, aby objekt znásilnil.

Nietzsche, který se vydal svému osudu a podlehl mu, si musel vytvořit "nadčlověka". Freud - tak jsem usuzoval - musí být pod tak silným dojmem moci erótu, že ho chce povznést jako náboženské numen dokonce na dogma - aere perennius. Není žádné tajemství, že Zarathuštra je zvěstovatelem jakéhosi evangelia a Freud ve svém záměru kanonizovat poučky soutěží dokonce s církví. Nedělal to ovšem příliš hlasitě, zato mě však podezříval z úmyslu, že chci být považován za proroka. Vznáší tragický nárok, a zároveň ho stírá. Tak si člověk většinou počíná s numinozitami a je to správné, neboť v jednom ohledu jsou pravdivé, v druhém ohledu nepravdivé. Numinózní zážitek současně povyšuje a ponižuje.

Kdyby Freud vzal poněkud více v úvahu psychologickou pravdu, že sexualita je numinózní - že je to bůh i ďábel, pak nezůstal vězet v úžině biologického pojmu. A Nietzsche by se svým přeháněním patrně nepřepadl přes okraj světa, kdyby se byl více držel základů lidské existence.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama