Březen 2014

Tvým manželem ...

20. března 2014 v 17:02 Píseň novou

Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." Jan 4:15

"Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil …" (Izajáš 54:5)


"Jako laň

Dychtí po bystré vodě

Tak dychtí duše má po Tobě, Bože!

Po Bohu žízním.

Po živém Bohu.

Kdy se smím ukázat

Před Boží tváří?"


Pochopit Tvoji velikost

Lidským způsobem myšlení nelze.

Proto chci překročit hranici

Omezenou rozumem.

Toužím dosáhnout nedostupných výšin Tvé moudrosti srdcem,

tepajícím v rytmu Tvé lásky.




Jung a Freud

20. března 2014 v 14:00 Píseň novou

Četba Freudova Výkladu snů mně ukázala, že zde působil mechanismus potlačení a že fakta, která jsem pozoroval, se shodují s jeho teorií. Mohl jsem jen potvrdit jeho vývody. Jinak tomu bylo, pokud jde o obsah potlačení. V tom jsem Freudovi za pravdu dát nemohl. Za příčinu potlačení považoval sexuální trauma, a to mě neuspokojovalo. Ze své praxe jsem znal četné případy neuróz, u nichž sexualita hrála roli jen podřadnou a v popředí byly jiné faktory, například problém sociálního přizpůsobení, problém útisku tragickými životními okolnostmi, problém prestižních nároků atd. Později jsem Freudovi takové případy předložil, avšak Freud jako příčinu neuznával jiné faktory než sexualitu. To bylo pro mě velmi neuspokojivé.

Zpočátku pro mě nebylo snadné najít pro Freuda ve svém životě správné místo nebo zaujmout k Freudovi správný postoj. Když jsem se seznámil s jeho dílem, byla přede mnou akademická dráha a dokončoval jsem práci, která měla přispět k mému univerzitnímu postupu. Freud však byl v akademickém světě té doby vysloveně persona non grata, a vztah vůči němu byl proto na škodu každé vědecké pověsti. "Významní lidé" se o něm zmiňovali nanejvýš tajně a na kongresech se o něm diskutovalo jen v kuloárech, nikdy v plénu. Tak mi nebylo nikterak příjemné, že jsem musel konstatovat, že se mé asociační pokusy shodují s teoriemi Freudovými.

Poprvé jsem za něj lámal kopí, když na jednom kongresu v Mnichově referoval o nutkavých neurózách, jeho jméno však bylo úmyslně zamlčeno. V souvislosti s tím jsem v r.1906 napsal pro Munchner Medizinische Wochenschrift článek o Freudově učení o neurózách, které přineslo tolik významného k pochopení nutkavých neuróz. ... Die Hysterielehre Freuds, eine Erwiderung auf die Aschaffenburgsche Kritik, GW IV, 1969. ... Po tomto článku mně dva němečtí profesoři napsali varovné dopisy: jestli zůstanu na Freudově straně a budu pokračovat v jeho obhajobě, je prý má akademická budoucnost ohrožena. Odpověděl jsem: "Je-li pravda to, co Freud říká, pak jsem při něm. Kašlu na kariéru, jestli předpokládá, že člověk oklešťuje bádání a zamlčuje pravdu." A zastával jsem se Freuda a jeho myšlenek nadále. Jen jsem na základě vlastních zkušeností nebyl stále ještě s to připustit, že by všechny neurózy způsobilo sexuální potlačení nebo sexuální traumata. U některých případů to odpovídalo skutečnosti, u jiných však ne. Bud' jak buď, rozpracoval Freud novou cestu bádání a tehdejší nevole vůči němu se mi zdála absurdní.

Pro myšlenky vyjádřené v práci Die Psychologie der Dementia praecox jsem nenašel příliš porozumění a kolegové se mi vysmáli. Touto prací jsem se však dostal k Freudovi. Pozval mě k sobě a v únoru 1907 se ve Vídni konalo naše první setkání. Sešli jsme se v jednu hodinu po poledni a hovořili takřka bez přestávky třináct hodin. Freud byl první skutečně významný muž, s nímž jsem se setkal. Neměl jsem tehdy zkušenost s nikým, kdo by se s ním mohl měřit. V jeho postoji nebylo nic triviálního. Zjistil jsem, že je mimořádně inteligentní, důvtipný a v každém ohledu pozoruhodný. A přece zůstávaly mé první dojmy z něho nejasné, zčásti i nepochopené. To, co mi říkal o své sexuální teorii, na mě zapůsobilo. Přesto nebyla jeho slova s to odstranit mé výhrady a pochybnosti. Přednesl jsem je nejednou, avšak pokaždé namítl, že nemám zkušenosti. Freud měl pravdu: tehdy jsem dostatek zkušeností ještě neměl, abych odůvodnil své námitky. Viděl jsem, že jeho sexuální teorie byla pro něj nesmírně významná ve smyslu osobním i filozofickém. To ve mně vyvolalo příznivý dojem, avšak nebyl jsem s to si ujasnit, nakolik toto pozitivní hodnocení u něho souviselo se subjektivními předpoklady a nakolik s průkaznými zkušenostmi.

Značně problematický se mi zdál především Freudův postoj k duchu. Kdekoliv se u nějakého člověka nebo uměleckého díla projevil výraz duchovnosti, podezříval ji a naznačoval, že jde o "potlačenou sexualitu". Co se nedalo interpretovat bezprostředně jako sexualita, označil jako "psychosexualitu". Namítal jsem, že dovést jeho hypotézu logicky do konce by znamenalo dospět ke zničujícímu soudu o kultuře. Kultura by se jevila jako pouhá fraška, jako morbidní výsledek potlačené sexuality. "Ano," potvrdil, "tak to je. Je to osudová kletba, vůči níž jsme bezmocní."

Nebyl jsem nikterak ochoten dát mu za pravdu nebo se s tím spokojit. Avšak cítil jsem, že jsem diskusi ještě nedorostl.

Při našem prvním setkání pro mě nabylo významu ještě něco jiného. Týká se to věcí, které jsem ovšem byl schopen promyslet a pochopit, teprve až naše přátelství skončilo. Bylo zjevné, že sexuální teorie leží Freudovi na srdci neobvykle vážně. Když o tom mluvil, zněl jeho tón naléhavě, téměř tísnivě a jeho kritický a skeptický způsob nebyl už vůbec postřehnutelný. Jeho obličej přitom oživil jakýsi zvláštní pohnutý výraz, jehož příčinu jsem nebyl s to poznat. To na mě zapůsobilo silným dojmem: sexualita pro něj znamenala numinosum. Můj dojem byl potvrzen rozhovorem, který se konal asi o tři roky později (1910) opět ve Vídni. Vzpomínám si ještě živě, jak mi Freud říkal:

"Můj milý Jungu, slibte mi, že se nikdy nezřeknete sexuální teorie. To je ze všeho nejdůležitější. Podívejte se, musíme z toho udělat dogma, neotřesitelnou baštu." To mně říkal pln vášně a tónem, jako když otec říká: "A slib mi jen, můj milý synu: chod každou neděli do kostela!" Poněkud udiven jsem se ho zeptal: "Baštu - a proti čemu?" Načež odpověděl: "Proti přívalu černého bahna -" zde na okamžik zaváhal a dodal: "- okultismu."

Především mě vyděsila "bašta" a "dogma". Neboť dogma, tj. vyznání, o němž nelze diskutovat, vyslovuje přece člověk jen tehdy, chce-li jednou provždy potlačit pochybnost. To však nemá už nic společného s vědeckým úsudkem, nýbrž jenom s osobním mocenským pudem.

Byl to náraz, který zasáhl životní jádro našeho přátelství. Věděl jsem, že bych se s tím nikdy nemohl smířit. Zdálo se, že Freud pod "okultismem" rozumí skoro všechno, co dovedly o duši vypovídat filozofie a náboženství včetně parapsychologie, která v oněch dnech vznikala. Pro mě byla sexuální teorie právě tak "okultní", tj. nedokázanou, pouze možnou hypotézou jako mnohá jiná spekulativní pojetí. Vědecká pravda byla pro mě hypotézou, která uspokojuje v tu chvíli, avšak nikoli článkem víry pro všechny časy.

Aniž jsem to tehdy správně chápal, pozoroval jsem u Freuda invazi nevědomých náboženských faktorů. Zřejmě mě chtěl získat ke společné obraně proti hrozícím nevědomým obsahům.

Mnohem později, když jsem přemýšlel o Freudově charakteru, především jsem se zabýval Freudovým charakterovým rysem - zahořklostí. Byla mně nápadná již při našem prvním setkání. Dlouho mně zůstávala nepochopitelná, dokud jsem ji nebyl s to vidět v souvislosti s jeho postojem k sexualitě.

Pro Freuda sice sexualita znamenala numinosum, avšak v jeho terminologii a teorii se projevuje výlučně jako biologická funkce. Jen pohnutí, s jakým o ní hovořil, umožňovalo usuzovat na to, že v něm zaznívá ještě něco hlubšího. Koneckonců chtěl učit - tak se mi to alespoň zdálo - že pozorována zevnitř, zahrnuje sexualita i duchovnost nebo obsahuje smysl. Jeho konkretistická terminologie však byla příliš těsná, aby tuto myšlenku vyjádřila. Tak jsem z něho měl dojem, že v podstatě vzato pracuje proti svému vlastnímu cíli a proti sobě samému. A neexistuje žádná horší zahořklost než zahořklost člověka, který je svým vlastním nejhorším nepřítelem. Podle svého vlastního výroku se cítil ohrožen "přívalem černého bahna", on, který se pokoušel přede všemi hlubinami proniknout hlubiny černé. Freud se sám sebe nikdy neptal, proč musel stále hovořit o sexu, proč ho tato myšlenka tak zaujala. Nikdy si neuvědomil to, že se v "monotonii výkladu" projevoval únik před sebou samým nebo před onou druhou stránkou v sobě, která by se snad dala označit jako "mystická". Bez uznání této stránky nemohl ovšem dosáhnout shody se sebou samým. Byl slepý vůči paradoxii a dvojznačnosti obsahů nevědomí a nevěděl, že vše, co se z nevědomí vynoří, má nějaké nahoře a dole, nějaké uvnitř a vně. Hovoří-li člověk o vnějšku - a to Freud dělal - pak bere v úvahu jen jednu polovinu a z nevědomí se logicky rodí opačný účinek. Proti této Freudově jednostrannosti se nedalo nic dělat. Snad by mu byla mohla otevřít oči vlastní vnitřní zkušenost; avšak jeho intelekt by i ji možná zredukoval na "pouhou sexualitu" nebo "psychosexualitu". Propadl navždy jednomu aspektu, a právě proto v něm vidím tragickou postavu; neboť to byl velký muž, a co ještě víc - člověk něčím uchvácený.



Po onom druhém rozhovoru ve Vídni jsem pochopil též mocenskou hypotézu Alfreda Adlera, které jsem až do té doby nevěnoval dostatečnou pozornost: Adler - jako mnoho synů - se od "otce" nenaučil to, co otec říkal, nýbrž to, co dělal.

Problém lásky nebo erótu a moci pak zatížil mou mysl jako nesmírně těžký kámen.

Jak mně sám Freud řekl, nikdy nečetl Nietzscheho. Nyní jsem viděl jeho psychologii jako šachový tah dějin ducha, který kompenzoval Nietzscheho zbožštění principu moci. Problém zřejmě nezněl "Freud versus Adler", nýbrž "Freud versus Nietzsche". Zdálo se mi, že znamená mnohem víc než vnitřní spor v psychopatologii.

Svitla mi myšlenka, že erós a mocenský pud jsou jako rozdvojení bratři a synové jednoho otce, jedné motivující duševní síly, kteří se - jako pozitivní a negativní elektrický náboj - projevují ve zkušenosti v protikladné formě: jeden jako patiens - trpící, erós, druhý jako agens - činný, mocenský pud a vice versa. Erós požaduje mocenský pud právě tak silně, jako mocenský pud požaduje erós. Kde je jeden pud bez druhého? Člověk na jedné straně pudu podléhá, na straně druhé se ho pokouší přemoci. Freud ukazuje, jak objekt pudu podléhá, a Adler zase, jak člověk pudu využívá, aby objekt znásilnil.

Nietzsche, který se vydal svému osudu a podlehl mu, si musel vytvořit "nadčlověka". Freud - tak jsem usuzoval - musí být pod tak silným dojmem moci erótu, že ho chce povznést jako náboženské numen dokonce na dogma - aere perennius. Není žádné tajemství, že Zarathuštra je zvěstovatelem jakéhosi evangelia a Freud ve svém záměru kanonizovat poučky soutěží dokonce s církví. Nedělal to ovšem příliš hlasitě, zato mě však podezříval z úmyslu, že chci být považován za proroka. Vznáší tragický nárok, a zároveň ho stírá. Tak si člověk většinou počíná s numinozitami a je to správné, neboť v jednom ohledu jsou pravdivé, v druhém ohledu nepravdivé. Numinózní zážitek současně povyšuje a ponižuje.

Kdyby Freud vzal poněkud více v úvahu psychologickou pravdu, že sexualita je numinózní - že je to bůh i ďábel, pak nezůstal vězet v úžině biologického pojmu. A Nietzsche by se svým přeháněním patrně nepřepadl přes okraj světa, kdyby se byl více držel základů lidské existence.





Zvítězil svou pravicí

20. března 2014 v 13:38 Píseň novou

"Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! …Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu v shromáždění věrných!

Zpívejte Hospodinu píseň novou! Ať zní jeho chvála ze všech končin země." (Žalmy)

Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi!

3. března 2014 v 11:27 Půlnoc nad knihami

MATKA: Já už jsem dala dost, Richarde. Tebe … a našeho Ondru, Kornela, Jiřího, Petra … Víc už se ode mne nemůže žádat. Víš, mně přišlo příliš draho to, čemu se říká … hrdinství. Nejdřív ty a potom děti …

OTEC: Nech být, maminko, Ondra měl krásnou smrt. Krásnou … a čestnou. Čestnou, já vím. Vám připadá hrozně čestné za něco umřít, ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.

Ondra: My všichni, maminko, vedeme dál svůj boj. Za pravdu, za národ, za lidstvo. A ještě chceme, aby naše věc zvítězila. A ještě můžeme všechno prohrát -i po smrti.

MATKA: Ale já vám Toniho nedám, slyšíte?

KORNEL: Je to boj za vlast, maminko, to se musí. To je jeho povinnost.

MATKA rozhlíží se jako štvaná: Vy byste chtěli, aby taky padl, že? Přišli jste si pro něho, ne? Tak vy jste všichni proti mně! Všichni jste proti mně?

OTEC: Ale dušinko, to není proti tobě!

MATKA: Je! Vida, co jste toho na mne vytáhli! Čest! Svědomí! Přesvědčení! Povinnost! A to má být všecko? Víc už nevíte?

ONDRA: Co tím myslíš, mami?

MATKA: Vy jste mi zapomněli říct: Tomu ty nerozumíš, maminko. To je mužská záležitost.

OTEC: Máš pravdu, Dolores, je to mužská záležitost.

MATKA: Tak vidíte. A já jsem z ní udělala … svou ženskou záležitost. Svou mateřskou záležitost. My si asi nebudeme rozumět, Richarde. A vy, děti … a s vámi se taky už nedomluvím. Myslím, že bychom o tom … nemuseli dál mluvit.

JIŘÍ: Ale maminko -

MATKA: Nechte mne! A jděte mi odtud! Já už vás nechci vidět. Odvrátí se.

Mrtví se na sebe bezradně dívají.

Všichni se obracejí k STARĚMU PÁNOVI.

MATKA: Tatínku, poslal bys posledního syna do války?

STARÝ PÁN: Holčičko, my jsme byli takový starý svět - Vy jste jiní. Vy jste si na války a takové věci zvykli. Jeden mrtvý, tisíc, stotisíc mrtvých, co to pro vás je? Ale my, kdepak! Válka, to pro nás nebylo - jako báje, víš? Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.

MATKA: Ale kdyby byla, tatínku, kdyby byla ---? … Tatínku, poslal bys své dítě na smrt? ….

STARÝ PÁN: Já ani nevím, dceruško. Já bych chtěl, víš, abych byl v té válce taky něco platný … Jen ho nech jít, toho svého synka, je to tak v pořádku.

MATKA: Tatínku, tys Toniho nikdy ani neviděl! Jak můžeš tak mluvit?

STARÝ PÁN: Pravda, neviděl, ale je to můj rod. Šel by tam za nás. Takový starý, dobrý rod -

MATKA: Tatínku, Toni nepůjde!

OTEC: Nu tak, podívej se, dušinko. Pusť toho chlapce!

MATKA: Richarde, vždyť ty Toniho vůbec neznáš! Nikdys ho nedržel v náručí, nikdys ho nechoval na klíně - Kdybys věděl, jak byl droboučký, když se narodil, kdybys viděl ty jeho ručičky - Ty s ním nemůžeš tak cítit, ty bys nemohl tak mluvit, kdybys ho znal. Toni nemůže jít, Toni je na vojnu slabý. Ty ho znáš, Ondro, tys byl doktor a řekni - řekni tady, jak byl Toni vždycky slaboučký! Tak řekni, tak přece řekni, že Toni nemůže jít!

ONDRA krčí mlčky rameny.

MATKA: Ty nechceš mluvit? - Tak pověz ty, Jiří, tys byl nejhravější z dětí - Co jsi se Toniho natrápil, že si neumí a nechce hrát! Vždycky jsi říkal: Toni k ničemu není, Toni je holčička. Jen si vzpomeň, jak ses mu vysmíval! Copak může tak bojácný hoch na vojnu? Můžeš si to vůbec představit?

JIŘÍ krčí mlčky rameny.

MATKA: Ty také nechceš mluvit, viď? Tak řekni ty, Kornele, řekni ty, Petře, vy přece víte, jak je Toni … chorobně citlivý. Vždycky zbledl jako stěna, když vy dva jste se začali rvát, a dal se do pláče - Pamatujete se, jak jednou viděl týrat koně? Dostal skoro křeče a ještě po týdnech křičel ze spaní … Prosím tě, Kornele, co by si počal na vojně? Prosím tě, Petře, řekni aspoň ty - vy dva jste ho znali nejlíp!

KORNEL: Těžká věc, mami. Všichni budou muset jít.

MATKA: Vy nemáte Toniho rádi! Nikdo z vás!

OTEC: Ale máme, dušinko, máme ho opravdu rádi, jenže … chlapec se utrápí, když bude muset zůstat doma. My už kvůli němu …

MATKA: Tak ať se trápí, když je takový, když je to pro něho taková oběť, zůstat u matky … Ani ten Toni mne už nemá rád.

ONDRA: Má, maminko, nesmírně tě má rád. My všichni tě máme rádi, víš?

MATKA: Neříkej, Ondro, to mně neříkejte! Vy vůbec nevíte, co to je mít rád! Vy jste vždycky měli ještě něco jiného, něco bůhvíjak většího, než je láska. Ale já ne. Já nemám nic většího, Richarde. Já si neumím nic většího představit. Kdybyste věděli, co to je takové dítě - Richarde, kdybys viděl Toniho, když se narodil! Byl takový bezmocný …

JIŘÍ: Mami, Toni je už veliký.

MATKA: To se zdá vám, ale mně ne. Tak vidíš, že ničemu nerozumíte! Toni je přece dítě, které se mi narodilo plačící, dítě u mých prsou, dítě, které vedu za udumlanou ručičku - Kriste Pane, lidi, vy jste se zbláznili! Copak mohu takové dítě někam pustit?

KORNEL: Nás jsi také musela pustit, maminko.

MATKA: To není pravda! Nepustila! Ale vy, vy jste vždycky měli nějaký svůj svět, kam jsem já za vámi nemohla. Měli jste svůj svět, kde jste si hráli na velké. Copak si myslíte, že jste pro mne někdy byli velcí a dospělí? Vy? Myslíte, že jsem někdy ve vás viděla hrdiny? Ne, hoši, jen zabitá mláďata jsem ve vás viděla, jen malé hloupé děti, kterým se stalo neštěstí - I ty, Richarde, víš, co ty jsi pro mne byl? Muž, který spí po mém boku … slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj. A najednou mi někde daleko zabijí! Copak nechápete, jak je to nesmyslné? Jak já k tomu přijdu, Co mně je po nějaké vaší hloupé cizí Africe! A přece jsem za ni musela dát člověka, který byl můj -

OTEC: To už je tak dávno, miláčku!

MATKA: Není, Richarde. Pro mne ne. Pro mne to všechno je přítomnost. Nebo ty, Ondro, pro mne jsi pořád ten chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta, chodím s tebou po zahradě, ruku ns tvém rameni, jako bych se o tebe opírala - Nebo ty, Jiří, co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech - Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není … Nebo ty, Kornele -

KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti …

MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější, než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou - Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko. Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni. Já vím, vy máte zas něco za lubem, něco vašeho, něco velikého -

ONDRA: Nesmíš se zlobit, maminko, ale tentokrát jde opravdu o něco tak vážného -

MATKA: Já to nechci slyšet, Ondro. Jde-li o Toniho, já nechci nic slyšet. Vy máte své důvody a já mám taky své. Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím, co ještě -

OTEC: Svou službu, maminko.

MATKA: Ano, svou službu. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy - Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci.

STARÝ PÁN: Nesmíš se na ně tak zlobit, děvečko.

MATKA: Já se na ně nezlobím, tati. Já se zlobím na svět. Pořád posílají mé děti na smrt za něco velkého - A řekni, tatínku, je tím ten svět o něco lepší?

OTEC: Víš, když se tak na tebe dívám, ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.

MATKA: Ale za vás, člověče! Za vás a za nic jiného! Za svého muže, za svou rodinu, za děti - Co mně ženské kdy bylo po něčem jiném? Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!

PETR: Je ho škoda. Takhle nebude nikdy k ničemu.

MATKA: Ne, tak nesmíte mluvit. Vy mu křivdíte. Abys věděl, on sám se chtěl hlásit na vojnu! Sám s tím přišel a prosil -Toni za to nemůže. Já jsem ho nepustila. Já ho nepustím.

OTEC: A proč, Dolores?

MATKA: … Protože nechci být sama. Třeba je to ode mne sobecké, - - - ale já už mám jen Toniho, Richarde! Prosím vás, děti moje, prosím tě, tatínku, nechte mi ho! Vždyť bych už neměla proč být živa, neměla bych komu sloužit, neměla bych nic. Copak nemám žádné právo na život, který jsem zrodila? … Prosím vás, děti, udělejte to kvůli mně, kvůli své pošetilé utahané mámě a řekněte sami, že Toniho nemusím dát - tak to řekněte, copak neslyšíte?

PETR: Slyšíte?

OTEC zvedá hlavu: Co je? Obrací se k rozhlasu.

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Předvoj se blíží k řece. Dobrovolné čety vyhodily mosty do povětří a jsou připraveny hájit předmostí do posledního muže. Nepřítel musí být zdržen stůj co stůj. Dobrovolníci vám vzkazují: padneme, ale neustoupíme.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže do zbraně. Voláme všechny muže! Na nás už nezáleží. Už nebojujeme za sebe, ale za zem svých otců a dětí. Ve jménu mrtvých i budoucích, voláme do zbraně celý národ!

MATKA: Ne. Toni nepůjde. Já ti ho nedám!

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Velitelství severní armády hlásí další ústupové boje. Bojuje se o každou píď půdy, o každou mez, o každý domek. Lidé ze vsí odmítli opustit své domovy a hájí je se zbraní v ruce. Nepřítel je nucen každou vesnici i samotu srovnat se zemí. Ztráty na životech jsou neobyčejně těžké.

ONDRA: Chudáci, ti lidé tam -

OTEC: Nech být, dobré je to. Přece jen to zpomalí postup nepřítele.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, právě zachycujeme jiskrovou zprávu z lodi Gorgony. - Sečkejte u amplionů, nemohu to přečíst. Naše loď Gorgona ... Ach, bože! Hlas se zlomí. Odpusťte mi, já tam mám syna!

Pomlka. -

Slyšte, slyšte, slyšte! Naše cvičná loď Gorgona ... se čtyřmi sty námořními kadety na palubě... se pokusila prorazit nepřátelskou blokádu, aby se vrátila do svého přístavu. V pět hodin sedm minut... byla zasažena nepřátelským torpédem. Loď... se potápí. Vzdech. Kadeti na palubě Gorgony vzkazují... poslední pozdrav domů. Prosí, aby jim byla ... naposledy... zahrána naše hymna. - Můj synu! Můj chlapečku!

MATKA: Cože? Tak ty přece máš syna? Ty taky máš dítě?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo, přerušujeme vysílání zpráv. Halo, halo, halo! Voláme cvičnou loď Gorgonu! Voláme Gorgonu! - Halo! - Halo, slyšíte nás? - Kadeti na Gorgoně, pozor! Kadeti na palubě Gorgony, vlast vám posílá poslední pozdrav.

Z amplionu zní hymna.

Všichni mrtví se beze slova zvedají a stojí v pozoru.

MATKA: Čtyři sta chlapců! Copak se to smí, zabíjet takové hochy?

PETR: Prosím tě, mami, teď nemluv!

Všichni stojí jako zkamenělí. Hymna doznívá.

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo, halo! Cvičná loď Gorgona se už nehlásí.

KORNEL: Sbohem, kadeti! Pověsí pušku na stěnu.

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže. Voláme národ do boje. Vlast volá své děti. Do zbraně! Do zbraně!

MATKA: Co, ty ještě křičíš? Ještě nemáš dost, ty matko? Ještě tam posíláš jiné?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Velitelství západního úseku hlásí: Bojujeme na celé frontě proti přesile. Boj na obou stranách nabývá nebývalé zuřivosti. Naši letci hlásí nástup nových nepřátelských divisí -

Bušenína dveře. HLAS TONIHO: Mami! Maminko!

MATKA otočí knoflíkem radia: Ticho!

Bušení na dveře.

HLAS TONIHO: Maminko, jsi tam?

MATKA: Ano, maličký. Dává znamení, aby někdo zhasil. Už jdu.

Tma, pausa.

MATKA odemyká dveře: Co tu chceš, Toni?

TONI: Ty jsi tady potmě?

MATKA: Rozsvěť.

TONI rozsvítí lustr kontaktem u dveří. Pokoj je prázdný, jen na stole zůstaly rozložené štábní mapy: Mami, s kým jsi to mluvila?

MATKA: S nikým, synáčku.

TONI: Ale já jsem tady slyšel takové hlasy -

MATKA: To bylo jen... tohle, chlapče. Otočí knoflíkem radia.

TONI: A nač tu máš ty mapy?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Halo, halo! Hlavní stan hlásí: Při ranním náletu nepřátel bylo zničeno město Villamedia. O život přišlo přes osm set civilních osob, z toho většina žen a dětí. Náš starý hrad, pokladnice našich dějin, lehl popelem.

TONI: Slyšíš, mami?

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIONU: Letecká puma zasáhla nemocnici, kde zahynulo šedesát nemocných. Město Villamedia hoří.

TONI: Maminko, prosím tě -

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIONU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.

MATKA: Co říkáš? D ě t i? Copak n ě k d o zabíjí d ě t i?

TONI hledá na mapě: Kde to je... kde to je ...

MATKA stoji jako zkamenělá: Děti! Malé, usmrkané děti!

Ticho.

MATKA strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem: Jdi! (Karel Čapek - Matka)




Jak rozdílně jiným člověkem je Čapkova matka, než matka Jaroslava Durycha:

"Uklidila matčin hrnec po kávě, setřela zástěrou se stolu rozlitou brindu, a zavírajíc troubu, zahlédla v okně starou, dobrácky uštěpačnou tvář své matky, jdoucí nakupovat do dědin. Matka se neohlédla, prázdná krosna na jejich zádech jakoby výbojně běžela za ní. Bude tedy do zítřka sirotkem. Matka se bude s dědinskými smlouvat o krejcar, spát na slámě v koutě, psi na ni budou dorážet a hledat její lýtka, která se nikdy netřesou, leda zlostí. … Ach, světničko! Co dělat! Je tu šero, tak příjemno v něm posedět o samotě, když matka odešla, když není slyšet hřmotného kroku, jejího hlasu ze dvora, …"

"VLČÍ MÁKU, vidím město orientální, je obklíčeno vysokou zdí. Slunce v plném květu na nebi i na zemi. Podél městských hradeb - viď, kosti vybělené sluncem svaté jsou? - jde dívka, ruce napřažené, obličej obrácený k nebi. Kam jdeš? Do Města. Ale tudy se nejde do Města. Pane, já nevidím. Bolí tě, že nevidíš? Pane, já nevím. Tedy jsi dosud nemilovala? Očima ne, pane. A jak se ti to stalo? Když jsem byla maličká, zírala jsem do ohně. A pamatuješ, jaké je nebe a jaká je země za krásného dne, anebo za jasné, čisté noci? Pane, já jsem byla maličká. Vidělas Smrt? Jen jsem ji slyšela. A nebojíš se jí? Neumru, když mě viděly Jeho oči. Čí oči? Třeba vaše, pane; já nevím, nevidím. V tom jsme si podobni. Tak? i vy, pane? Baže, dcero; vidím sice lilie polní, něhu dalekých obzorů, bílá města, širý úsměv moře, radostné strnutí palem, let orlů na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše se velmi podobá vidění tvému, a ve spaní jsme si zcela podobni…Nu, a jaký by tedy byl rozdíl podstatný? Já, doufám, věřím. Abyste více viděl? Abych mohl více milovati." (Jakub Deml)


Pomsta v rukách lidí nic nevyřeší. Přesto ale povinností člověka je každý čin klasifikovat. Nerozlišovat dobré od špatného by znamenalo schvalovat i působit zlé. No a k rozlišování by právě měly sloužit spravedlivé lidské zákony očištěné Božím přikázáním. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Za porušení zákonů pak spravedlivé soudy a tresty.

A odpuštění, pokud jde o oběti a zločince, o pozůstalé těch obětí, to je osobní věc svědomí každého jednoho. S tím se každý musí v sobě vyrovnat svým způsobem sám.

V případě všech masových vrahů, např. i Breivika, na základu těch obludných skutků zavrhnout vraha je nám přirozené, ale Boží Slovo jasně říká: "Mně patří pomsta, já odplatím." Za oběti odpouštět samozřejmě nemůžeme, ale posláním věřících je Kristův sebemenší nenávistí neporušený pokoj v duši, protože stejně jako Ježíš věděl, když prosil: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí", tak i my víme, že člověk v moci zlého nerozezná dobré od špatného, dokud se neobrátí ke Kristu, proto posláním věřících je upřímná modlitba: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Ale uvést tuto pravdu do života, to je problém, o kterém i věřící řeknou, že odpustit masovému vrahovi znamená schvalovat jeho vraždy. Na základu této teorie i Hitler by mohl dojít spásy? Jeho zločinnost je sice šílená, není však rouháním proti Duchu svatému. Bůh nenávidí hřích, ale hříšníka miluje a říká každému z nás: "Kdo jsi ty, že si troufáš přít se s Bohem"? A teď co s tím?

Do nedávna jsem měla pouze jen jediného Hitlera a jemu podobné v sobě odsouzené, nenapravitelně zavržené, beze slov proti všemu co říkám, ale kdykoli jsem vyslovila jeho jméno, dotkla se mého svědomí výčitka, bez myšlenky. Dotýkala se tiše ale silně, nepojmenovaným pocitem, že ten rozpor ve mně není v pořádku. A pak jsem v jedné internetové diskuzi otevřela Hitlerův obrázek o tom, jak se "uměl rozšoupnout" a chtěla jsem zareagovat vtipem, protože byl opilý na mol, v doprovodu dvou mladých nabízejících se žen s rozepnutými halenkami, očividně odevzdanými jeho choutkám. Ale podívala jsem se mu do tváře pod velikou vojenskou čepicí a ta tvář byla tak zhrouceně nešťastná, že jsem si vynadala, když mě to málem rozbrečelo. Odevzdala jsem ho Pánu Bohu s prosbou, ať se děje jak chce On a ne jak chci já a myšlenky se začaly odvíjet. Považuji za nutné ty myšlenky vyslovit.

Názory si vytváříme na základu poznaných věcí, které se buďto někde dočteme anebo vyplývají z osobních zkušeností. Říci ale o někom, že je nenapravitelný, znamená odsoudit ho k věčnému zatracení, a to se rovná vraždě, to nám Bůh nedovolil. A teď bych mohla opakovat znovu biblické citáty o tom, že kdo nenávidí je vrah, o tom, že máme milovat nepřátele atd. Citátů tohoto druhu je v Bibli hodně, ani jeden však, který by člověku dovolil odsoudit a zatratit hříšníka, s výjimkou těch hříšných, kteří se rouhají Duchu svatému, když říkají o jinak věřících, že mají nečistého Ducha.


Zamyšlení nad společným stolováním a jak ho provést

2. března 2014 v 16:01 Půlnoc nad knihami

Tedy konkrétně jak? Čím začít? Co je do začátku nezbytné?

Objekt vhodný k uskutečnění normálního domova pro potřebné anebo stárnoucí slabé, pro příbuzné a přátele, známé i neznámé, v němž každý by měl pro sebe, podle svých možností, jakoukoliv svoji jistou střechu nad hlavou tak, aby člověka exekutor nevyhnal na chodník, svůj jistý domov v důstojných podmínkách ke zdravému životu v radosti. A v tom domě jeden společný stůl k pravidelnému společnému setkávání.

"Zábava při víně když se správně provádí, směřuje k výchově." A i o tom, ale nejen o tom je společné stolování. Znovu opakuji, "Pravidla řádu Společného stolování neznevažují řád rodiny, ale spravují soukromý život k prospěchu společenství veřejného i rodinného tak, aby potřený člověk nezůstal v těžkých situacích bez pomoci opuštěný a sám.

Tímto vhodným objektem by mohlo být několik samostatných bytů v jednom domě, nebo několik domů, případně i jedna celá vesnice nebo její část obyvatel, mající zájem o společný stůl, který se může nacházet na základu společné dohody kdekoliv. U někoho v jednom pokoji, v pohostinství anebo v létě třeba venku na zahradě. A počet domů, bytových jednotek či samostatných pokojů a míst kolem společného stolu je dán počtem potřebných nejbližších a bližních v našem okolí. Ale kde ho vzít? To je otázka k sáhodlouhé diskuzi a výprava k odbočení od věcí osobních k veřejným, od kterých se odvíjí životní podmínky člověka i země. Svět je v pohybu, změny jsou nevyhnutelné. Příčinou veškeré lidské bídy a nespravedlnosti je rozdíl mezi právem a morálkou. Je třeba v pravdě uzákonit dokonalou spravedlnost, poskytující všechna dobra, dobro totiž od morálky oddělit nelze.

Žít a tvořit zákony bez etických pravidel, to jsou pořád dokola různé cesty do pekel, přestože každá politická strana vlevo, vpravo i uprostřed, všechna náboženství, všechny církve, tedy bez výjimky úplně každé lidské společenství, stojí na nějakých zásadách, kterým se věřilo, že napraví svět. Pro někoho oprávněně je komunista zločincem stejným jako fašista, jak jsem zaznamenala v diskuzi, "který by měl viset, ale až si na tu oprátku vydělá". Já jsem se o zločinech komunistů dozvěděla až po roce 89, ale zločinečtější mi připadají kapitalisté. V tomto je dohoda nemožná. Někdo v katolické církvi vidí hon na čarodějnice, někdo Matku Terezu.

A o tom je podstata všech politických, náboženských, psychologických, filozofických a nevím jakých ještě protichůdných názorů a sporů, že logika jednoho stojí proti logice druhého. O tom je i válka na Ukrajině, protože ve společnosti jaká je, žijí jak zločinci, tak i spravedliví lidé, a neexistuje jediné společenství bez poskvrnky, neexistuje jediná pro všechny spravedlivá ideologie a zločinci mají zelenou. Příčinou všech nesmiřitelných sporů a útoků mezi lidmi je boj o moc a propaganda mocných za účelem osobního prospěchu.

Kolik krve ještě vyteče, kolik lidí si ještě ublíží a poraní se, než pochopí tu jednu jedinou tak jednoduchou prostou pravdu: přijímat každého člověka takového, jaký je, milovat bližního stejně jako sebe, doma v rodině, i venku, v politice a různých společenstvích. Každá ideologie vznikla na obranu proti něčemu, v každém je touha po nějaké spravedlnosti a nejprve je nutné tu spravedlnost v pravdě pojmenovat, uzákonit a potom trestat porušení zákonů a vypisovat referendum, když zákon přestoupí vládní představitelé.

Nikomu nelze poručit, co si má myslet a co má dělat, čím má být, ale špatné skutky je nutné trestat spravedlivými zákony a potom ať si je komunista komunistou, fašista fašistou, katolík katolíkem, protestant protestantem, muslim muslimem, a satanista třeba satanistou, s vědomím, že porušení zákonů se trestá. Totiž tím, že např. fašisty a satanisty postavíme, byť právem, mimo slušnou společnost, nezmizí ze světa fašismus a satanismus a další. A jiní zas budou usilovat o zákaz komunistů, kapitalistů, katolíků. Ale znovu říkám, zákaz to nevyřeší. Naopak, zákazem odpor zesílí. A pak těmto zakázaným může dobře posloužit i přímá demokracie anebo násilná revoluce, občanská válka a máme je zase ve vládě. Proto je třeba dopřát svobodně každému být tím, čím se cítí být, vyslechnout jeho důvody a pochopit, proč je člověk tím, čím je, a vysvětlit těm zlým a nespravedlivým, že tak ne a proč ne a je třeba dát slovo všem, kdo by chtěl a měl co říct, a domluvit se všichni představitelé všech názorů a ideologií společně a uzákonit jen to, co je v pravdě spravedlivé a co vede k důstojnému životu pro všechny lidi tak, aby všichni měli dost na základní potřeby nutné k životu.

V tom pralese rozdílů, které nás staví jedny proti druhým a všechny proti všem, se angažují jak mocichtiví prospěcháři, tak i lidé těch nejlepších a nejčistších úmyslů. A tito zcela jistě mají zájem prosadit a uzákonit to, co je prospěšné a zrušit to, co škodí, proto je třeba každému dopřát svobodu být tím, čím se cítí být, a slyšet a pochopit představitele všech těch iniciativ a spolků, všech těch různorodých názorových proudů, aby místo defenestrací a revolucí, předložili své představy o morálce, ke slušnému životu nutné pro všechny.

Křesťané za všechny křesťany by jistě předložili: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe."

Ostatní by předložili svoje představy o morálce a na tom by se společně domluvili a sjednotili a předložili v referendu k doplnění a odsouhlasení občanům všem. A od tohoto jednotného etického základu by se pak odvíjely všechny ostatní společensky nutné předpisy, zákony a paragrafy.

A právě velice dobrým řešením do začátku se zdá být základní nepodmíněný příjem. Toto by mohlo ušetřit naši malou vytunelovanou zem od nedemokratického násilného řešení problémů, od bolestné očisty, která by odstranila největší nenapravitelné provinilce a škůdce.

Postupný vývojem pomocí spravedlivých zákonů pak je možné dojít až sem: "Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek." (2. Korintským 8:15)


"Bůh nás chraň od vůdců lidu "majících za sebou příliš poslušný dav, když se nezdrží občanské krve, a na základě křivých obviněni, jak to tak rádi dělávají, pohání občany na soud a poskvrní se vraždou, utráceje život lidský, bezbožným jazykem i ústy okoušeje příbuzné krve, a vyhání ze země, zabíjí a slibně naráží na vymazání dluhů a rozdělení půdy: takovému člověku nastává potom nutnost a osud, aby buď zahynul nikou nepřátel, nebo aby byl tyranem a stal se z člověka vlkem."

"Všem těm, kdo pro nedostatek obživy projevují, že jsou připraveni pohotově následovat vůdce v útoku nemajetných na statky majetných, těm jakožto vnitřní chorobě obce ukládá takzvaný "odchod do osady" a tak je pod pěkným jménem co možná nejvlídněji pošle pryč. Tedy každý, kdo dává zákony, musí toto na začátku tak nebo onak udělat."

"Štěstím pak je uniknout strašnému a nebezpečnému sváru stran dělení půdy a rušení dluhů. … zbývá, abychom tak řekli jedině malý, opatrný přechod, pomalu postupující v dlouhém čase, a to tento: aby byli pokaždé pohotově správci, kteří by sami měli hojnost půdy a kteří by měli také hojnost svých dlužníků a byli ochotni slušně se nějakým způsobem dělit s těmi z nich, kteří jsou v nesnázích, a to tak, že by jedno odpouštěli, jiné rozdělovali, držíce se jakýmsi způsobem umírněnosti a pokládajíce za chudobu nikoli zmenšování majetku, nýbrž zvětšování nenasytnosti. To je totiž nejdůležitější začátek záchrany a na tom jako na pevném základě je možné později budovat kterýkoli občanský řád příhodný pro takové poměry, pakli však je ten přechod vadný, pro žádnou obec by nebyla další politická činnost snadná." (Platon)

Život obsahuje příliš mnoho složitých souvislostí, které nás odloučili od Boha a pro které už nejsme schopni rozeznat dobro od zla, stalo se nám nutností sloužit zlu, máme-li hmotně přežít. Dalo by se říct, že co je nutné, je dobré, tento výrok stejně jako ostatní je ale platný pouze v pravdě. Ale když sloužit zlu je nutné, neznamená to, že to je dobré. Po ovoci vidíme a rozeznat Boží požehnání od dopuštění, to už tak těžké není. Požehnáním je zdraví.

Je psáno: "Zajisti své dílo venku, starej se o ně na svém poli a potom si postavíš i dům." (Přísloví 24:27)

Tak ještě exkurzi do svědomí ve svých osobních vztazích v Duchu pravdy jsem si udělala. Běžné totiž je zamilovat se a spálit mosty dřívějších vztahů a jít dál za novou láskou. Citová nestálost je příčinou všech problémů osobních i veřejných. Děti jsou obrazem rodičů, každá generace nevychovanost rodičů převyšuje a od citově strádajících dětí pak nedostatkem lásky trpí rodiče ve stáří.

Pro vdané a ženaté věřící je povinností novou lásku si zakázat. Žijeme-li ale v uzavřeném manželství a potkáme přítele, kterého si vážíme, máme ho rádi, ve světě jaký je, máme pak starosti nespojovat špatné svědomí s duchem pravdy. Ale proč? Kázeň přece nevylučuje přátelství, úctu, porozumění a lásku, milovat podle přikázání lásky neznamená lásku ubíjet, ale očistit. Podvádět nesmím, ale kamarádit smím. A pohladit, obejmout, políbit bratrským políbením, to není podvod. I Ježíš, který nám dal přikázání lásky milovat bližní stejně jako sebe, měl svého nejmilejšího učedníka. Když přikázání lásky je přikázáním největším, tak by byl přece hřích ubít zákazem vztah, který nám Bůh dal.

Když jsem uvěřila, cítila jsem proto potřebu srovnat si vztahy podle přikázání, ale měla jsem v tom chaos. Vrátit se do prvního manželství už nešlo, byl tady syn z druhého současného manželství. A poprvé jsem se rozvedla ještě jako nevěřící a nebyli jsme sezdáni v kostele, protože on byl před tím jednou už ženatý, a druhá svatba také byla jen na úřadu, protože jsem byla rozvedená zas já. Tedy bez církevního sňatku jsem vlastně volná? Nevím, ale podruhé jsem se už raději nerozvedla, protože je psáno v NZ že člověk má zůstat tak jak je, na tom místě, na kterém uvěřil. A poznala jsem, co dokáže modlitba pokoje podle přikázání, aniž by manžel tušil, že se za něho modlím. A i když máme rozdílné názory, i když nacházíme společnou řeč jen ve věcech každodenní potřeby, přesto Bůh miluje každého člověka, a stejně jako mne, miluje i mého manžela. A čím jsme starší, tím více si vážíme každého dne a jsme vzájemně tolerantnější, mírnější a tišší. A i když třeba ani nemluvíme, dýcháme s vědomím, že tady člověk není sám. A to jsou chvíle, na které moje sestra, vdova, vzpomíná se slzami v očích.

A přemýšlela jsem o toleranci. O tom, kdy je lepší mlčet než mluvit. Ve spisech apoštolských otců mne kdysi uchvátila moudrá věta: "Špatné svědomí nesmíš nikdy spojovat s duchem pravdy." Vzala jsem si z ní pro sebe, že je třeba v pravdě žít a příležitostně pravdu vyslovit ale nevnucovat a respektovat svobodné rozhodnutí všech bližních, se kterými jsem v kontaktu.

Jak ale z jednotlivců udělat spolek? Velikým problémem totiž je, že spousta lidí neví, jak se chovat ke druhému, jak se s druhými bavit, prostě neumíme komunikovat. Jsme generace lidí, kteří nekomunikují s okolím, neumíme se zapojit mezi ostatní. Podat si ruku, představit se, přirozeně začít nenucený rozhovor.

Rodiče mají vlastní starosti a postrádají trpělivost poslouchat ty malé dětské. A nejen upovídané dítě ale i odlišný názor partnera je pro nás mnohdy neúnosná zátěž na nervovou soustavu. Žijeme sobecky izolovaně, každý se svým počítačem, televizí, svými zájmy, svými myšlenkami, ve svém pokoji. A děti když vyrostou a chceme si s nimi povyprávět, tak nejeví zájem. Jako rodiče neslyšely jejich dětské starosti, tak děti nemají zájem o problémy rodičů, nemají na ně náladu ani trpělivost, mají svoje zájmy, svoje starosti i radosti, svoje lásky, svoje touhy, své přátele, se kterými jim ale nastanou tytéž komunikační problémy.

Schopnost naslouchat nám chybí, neznáme se, nerozumíme si navzájem, protože i když žijeme vedle sebe, zabýváme se jen sami sebou. Neumíme přistupovat jeden k druhému se zájmem vyslechnout toho druhého, s upřímnou snahou poznat, pochopit ho. Skáčeme si do řeči, nenecháme druhého vypovědět, co má na srdci, a on pak když se nevypovídá, není schopen věnovat pozornost tomu, co říkáme.

"Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. …Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. (1. Timoteovi 5:3-8)

"Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.' Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. (Efezským 6:1-4)

Z přednášky jednoho lékaře vím, že špatná matka (ne ve smyslu týrání, ale zanedbávání) je lepší, než dobré jesle. Malé děti než si zvyknou, tak tam první týden propláčou, a k tomu časné ranní probouzení a vstávání, to je může tak poškodit, že z toho mají celoživotní nervové problémy, a také organismus školáka už je odolnější proti infekčním nemocem, než ten malý předškolní.

A domov důchodců? Ti, kteří jsou soběstační, tak snad, ale u ležících, to není domov, ale koncentrační tábor. A to jsem tam ty podmínky poznala krátce po revoluci, kdy přece jen nemocní byli ještě pacienti. Dnes už jsou v domovech důchodců i na LDN pouze klienti, kteří si kupují služby, nic víc a nic míň. A nepřála bych ten pobyt tam ani největšímu nepříteli.

Píši toto nerada jde ale o lidsky neúnosnou realitu, na kterou když nebudeme poukazovat, zůstane beze změny. Do domova důchodců když přijdete na návštěvu, a zvláště u těch ještě soběstačných, tak zdánlivě na první pohled před návštěvami je všechno je v pořádku, od hygieny až po kulturního vyžití. I u těch ležících, pracovní režim má pevný řád, přesně stejně jako v LDN a ta náročná práce se musí pochopitelně stihnout, od úklidu až po hygienu včas. Takovým tempem, že i nádobí je včas sesbírané a umyté, a to tak, že když ještě nedojedli, utrhne se jim talíř od pusy, na nikoho není čas čekat.

Pleny dostával ten konkrétní domov důchodců jako humanitární dar, ale obyvatelům domova je prodávali. A ti aby nemuseli tak moc platit, sušili je a používali na noc i víckrát a pokoje byly zamořené močovými výpary. A koupání, to byl horor, jakým způsobem z nich holky trhaly šaty, a oni se za tu nahotu styděli a zacházelo se s nimi jako na běžícím pásu na jatkách.

Ležící dostávají ovoce, které nezvládnou oloupat a sníst, potřebují nakrmit, a ovoce těchto nemohoucích končí mnohdy na sesterně a je to lepší řešení než aby končilo v odpadkovém koši, protože obsluhující personál stihne jen to nejnutnější a na individuální péči není kdy. Za tu nelidskou dřinu si to holky možná zaslouží, ale ti nemocní si za služby platí.

Otřesné je, že když ležící nemocný, který i když udrží moč i stolici, ale sám se nezvedne, potřeboval by pomoc, tak je zabalený a musí to dělat pod sebe a jsou přebalováni třikrát denně. Nepohybliví pacienti mají pak nárok na antidekubitní matrace jako prevenci, ale dostávají je, až už mají bolestivě proležené hnisavé díry v těle.

A nejotřesnější na tom všem je, jak v těch ústavních zařízeních za plentou opuštění křičí v nelidských bolestech umírající zákazníci, kteří si nepřiplatili nadstandard, proto nedostávají utišující léky proti bolestem. Teprve až ten křik utichne, přijde sestra. A jak podle lékařských pravidel, mrtvý by se měl nechat dvě hodiny vychladnout, tak i podle víry, že než duše odejde z těla, mrtvý i když už nekomunikuje, přesto ještě může vnímat, ale okamžitě je přivolaný doktor, konstatuje smrt a mrtvola ještě teplá putuje do mrazáku márnice.

Oproti tomu alespoň posláním hospice je: 1) Nemocný nebude trpět nesnesitelnou bolestí 2) V každé situaci bude respektována lidská důstojnost nemocného 3) V posledních chvílích života nezůstane osamocen.

A pochybuji, že jinde za hranicemi mají více peněz na zaplacení většího počtu sester.

"Například britská Národní zdravotní služba používá systém hodnocení pacientů podle "kvalitativně upravených let života" (Quality-Adjusted Life- Years, QALY), které může mít pacient ještě před sebou. Každý pacient je číselně ohodnocen, a podle výsledku pak má nebo nemá nárok na léčení. V rámci systému QALY mají mladší pacienti zpravidla přednost před staršími, takže dostupnost lékařské péče pro osoby vyššího věku prudce klesá. Platí to pro choroby ohrožující život i pro jiné nemoci. Například pacienti nad 65 let trpící depresí nemají šanci na léčení, aniž by měli jakoukoli možnost toto rozhodnutí ovlivnit.

Systémy typu QALY jsou sice z povrchního pohledu zdánlivě racionální, avšak ve skutečnosti jde jen o "lístkové" hospodářství, které zhoršuje dostupnost lékařské péče. Pod maskou odborné lékařské terminologie se totiž skrývá tvrdá skutečnost, že neperspektivní pacienti se nechávají umírat, i když je účinná léčba k dispozici. To je sice finančně úsporný, avšak nehumánní a eticky nepřijatelný přístup."

Předpokladem perspektivy je správná alternativa. Jedinou správná alternativa všech cest je tam, kde je víc lásky, dojít dokonalosti v lásce, tady je celý život čemu se učit. Posláním společného stolování, o kterém je psáno i v evangeliu, je absolutní vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí.

"Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. … Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska."

"Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." (Římanům 12:21)





"Navzdory utrpení a nástrahám života, vyprázdnit v kráse celý svůj pohár, komu se to podaří? Umění žít je nejvznešenější a nejvzácnější ze všech umění." (Volně inspirováno C. G. Jungem)