Touha po lásce

19. ledna 2014 v 11:21 |  Umění

Umění,

to je krása a touha po lásce.

A láska, to je život.

Vrátíš se?

Vrať se k nám zpátky zas, jak vítr ve větvích.

Nadějí vdechni jas, na řasách slzy, na rtech smích.

Malým podobenstvím souznění je krása v umění.

Ten žhavý dotyk, kterým hoří srdce.

Ta setrvačnost,

která zneklidňuje čistý bílý papír slovem -láska - je tvé "já" nedotoužené, nenaplněné.

"Stvořil jsi nás, Pane, pro sebe, a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě."







"Na citové sounáležitosti záleží lidem všeobecně velmi mnoho. Avšak tato sounáležitost stále ještě obsahuje projekce, a ty je třeba vzít zpět, aby se dalo dospět k sobě samému a k objektivitě. Citové vztahy jsou vztahy žádosti, zatížené nátlakem a nesvobodou; očekáváme něco od druhého, a tím se on i my stáváme nesvobodnými. Objektivní poznání tkví za citovou vztažností; zdá se, že je ústředním tajemstvím." (C.G.Jung)


Člověk dostal schopnost Boha tvořit pomyšlené z ničeho, myšlenkou, touhou, slovem i skutkem. Touha je zázrak a požehnaná je touha očištěná přikázáním lásky, té, která bližnímu zle neučiní a miluje i nepřátele. Andělé světla a tmy jsou schopni pohybovat časem a spojovat do jediného řetězce různé události pro dosažení určitého cíle, stoprocentní náhody neexistují, jsou programovány. Hlavním programátorem člověka však jsou jeho vlastní přání. Pouze přání a usilování člověka zapíná určitý program. Člověk je tvůrcem svého osudu. Čím je cíl podstatnější a světlejší, tím více světlých sil bude zapojeno k jeho splnění. Je-li cíl temný a sobecký, pak se zapojí do práce temné síly. Svými myšlenkami a přáními jim dá člověk možnost konat. Člověk se musí stát samostatným vzhledem ke své přirozenosti a cestou přiměřenou lidskému bytí. Bez úvodních počátečních ztrát na bohatství a plnosti života dojít k cíli nelze. Kdo ale vytrvá a obstojí, mnohem více vezme. A tady si už každý v pravdě může vybudovat, co potřebuje ke štěstí. To je ta píseň nová, to je druhý příchod Ježíše Krista "v oblacích", to je ten oblak svědků. Právě teď je tady to období života, na které "andělé jsou žádostiví patřiti" (1. Petrův 1, 12). Celý vesmír čeká se zatajeným dechem, zda člověk konečně pochopí svou podstatu a své předurčení. Teprve až se změní myšlení a jednání větší části lidstva, změní se nejen jejich život, ale i působení živlů na zemi. Vrátíme-li lásce původní význam, vznikne řád, ze kterého vychází harmonie těla i ducha, nebe i země. Působení řádu je nutné. Když nepůsobí řád, vzniká ne - moc.


Friedrich Schiller sám jako tvořivý umělec cele žije svému umění. Jeho poměr k masám byl humanistický, plně jim např. přiznával právo na štěstí a přál si upřímně, aby vybředly z bídy a otroctví. Ovšem revoluce, kterou by přímo prováděly masy, nikoli jenom osvícené a kultivované individuality, takové revoluce se bál. Trpěl např. obavami, aby masy v revolučním procesu nezničily kulturu.

Protože Schiller nenachází uspokojení svých představ a ideálů o spravedlnosti ve skutečnosti, klade umění přímo za úkol, aby samo dosáhlo těchto ideálů. Jak však jich má dosáhnout? Podle Schillera zřejmě nikoli tak, aby pomáhalo v boji, který by vedl k nastolení spravedlivějšího řádu, a aby tento boj sám se stal něčím jako "pohonným motorem" vývoje umění, nýbrž má vybudovat okamžitě nějaký vysněný svět, v němž se "vše" uskuteční. Umění nemá tedy připoutávat člověka k světu, ale uvolnit jej od světa objektivních faktů, neboť jen tehdy lze dosáhnout plné svobody, plného lidství. Básníkův sen je podle Schillera něčím zčásti neskutečným, ale přitom stojícím nad skutečností, která je neestetická, disharmonická. Tuto myšlenku konkrétně zdůvodňuje takto: "Člověk je bytost zároveň smyslová i duchovní. Smyslová stránka souvisí s hmotností (Schiller pracuje s pojmem "Stoff", tj. "látka") a tato nás poutá k času a k prostoru, tj. také k "nižším" stránkám lidské bytosti. Kromě toho je však člověku dán do vínku ještě jiný pud - pud něco formovat, něco tvořit (Formtrieb), který nás vede k duševnímu, k tvořivosti, který mění člověka na sebevědomou tvůrčí bytost. Ten se týká "vyšší" stránky lidské bytosti.

Člověk ovšem není ani zcela "látkou" ani jenom "duchem". Právě krásno i umění jsou průsečíkem obou impulsů, instinktů smyslových i rozumových. Nejlépe se tyto dvě hnací síly pojí v jakousi syntetickou kombinaci v pudu ke hře (Spieltrieb). Je to tedy hra, která činí člověka úplným člověkem, a jen tehdy je člověk celý, když si hraje. Ve hře jsou obě základní stránky lidské psýchy harmonicky vyváženy a vyjádřeny. Ve hře svobodně tvoříme, ve hře uplatňujeme svoji fantazii, nejsme ovlivňováni materiálními (=nízkými) zájmy. Současně nejsme však zcela od látky odtrženi (jako v pouhém snu nebo spekulaci). Umění je tedy hra: neboť ačkoli se básník musí povznést nad skutečnost, musí zůstat také smyslovým. Ve hře se nejlépe projevuje oboustranný základ povahy člověka, zde se také mimo jiné ukazuje příčina objektivně subjektivního pojetí krásy Schillerem. Krása je pro nás objektem a současně i stavem naší mysli, subjektu. Je formou, protože ji pozorujeme, a je životem, protože ji cítíme.

Myslit pouze na krásu vede podle Schillera k abstrakci. Ovšem myslit pouze na život vede zase k beztvárnosti, bezforemnosti. Pochopitelně, že Schillerova hra (Spiel) není totéž, co např. hry karetní, sportovní nebo dětské, nýbrž jede o hru s fantasmaty naší obraznosti. Schiller také zdůrazňuje radostnost hry a celého ovzduší, které provází hru, blahodárnost nerušeného soustředění na hru. Teorii umění jako hry, jíž se pouze náznakem dotýká Kant, tak Schiller rozvinul v úplný systém.

S koncepcí umění jako hry souvisí další myšlenka, která rovněž vyvolala v život celou školu estetiky, a to je doktrína o estetické iluzi, estetickém zdání, jímž se trochu staví pravda proti kráse a život zase proti umění. Realita je dílo věci - zdání však je výtvor člověka. I skutečné věci lze esteticky pozorovat a prožívat, ale pouze potud, pokud - podle Schillera - rozlišujeme a oddělujeme jejich "zdání" od jejich existence. Nelze ovšem popírat, že často v umění nacházíme prvek iluzionismu. Dnes ale spíše zdůrazňujeme, že jde o iluzi nebo zdání skutečnosti (podtrhujeme slovo skutečnost), kdežto Schiller klade důraz na slovo zdání, iluze, v podstatě je staví proti skutečnosti. Estetično je pak u Schillera něčím vyšším než běžná skutečnost. Běžné, na materiálním užitku závislé poznání nevede do nitra věcí může je však postihnout "sen", a dokonce právě sen zbavený všech aspektů hmotných zájmů, sen estetický. S tím také souvisí Schillerův názor, že estetický prožitek tvoří hlavní pilíř vztahů mezi lidmi, neboť pramení z volnosti a tak vyjadřuje to, co je lidem nejvlastnější - tvůrčí lidství, svobodu, která se projevuje ve svobodné hře.

V názorech na obsah a formu pochopitelně Schiller v důsledku těchto názorů platil dlouho za výlučného zastánce formalismu v estetice. Přesnější čtení by však ukázalo, že tu jde někde o nedorozumění: např. formou se totiž u Schillera často myslí něco obsahového (z našeho hlediska). Je-li vše duchové, ideální atd. také především formou a určeno potřebou formovat (Formtrieb), pak je jasné, že "forma" Schillerova je vlastně obsahem sui generis, kdežto tzv. obsah je pro Schillera jenom látka, námět nebo materiál, tedy něco, co ani obsahem díla v pravém slova smyslu není. Dnes tedy vedeme dělící čáru mezi formou a obsahem jinak, nikoli duch = forma a obsah = hmota, látka. Je však pravda, že v důsledku svého, byť často jen verbálního formalismu, bývá Schiller nejednou považován za otce formalismu a l´art pour l´artismu.

web.quick.cz/Suzanka/New_Folder/Friedrich Schiller.doc
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama