Leden 2014

Věda a víra

27. ledna 2014 v 20:15 | Diskuze |  Věda a víra

Ve stručnosti tedy obsah našeho sporu:

Napsal jsi:

Není dobře posuzovat Víru z hlediska vědy a obráceně, vědu z hlediska Víry. Každý takový pokus je falešný a přináší jenom rozbroje. A pro ty, kteří pokládají každé intelektuální řemeslo (jako jsou psychologie, lékařství, ekonomie a vůbec tak zvané "společenské vědy" za vědu - platí (pro skutečnou vědu), že každý experiment ověřující nějakou hypotézu, musí za zachování stejných podmínek poskytnout srovnatelný výsledek. A to u těchto "věd" nelze ani náhodou už jenom proto, že nelze zajistit stejné výchozí podmínky.

Za vědu pokládám takovou nauku (nebo systém), který dokáže vysvětlit stavy a jevy, které pozorujeme, a na základě toho vysvětlení dokáže předpovědět zatím neznámé skutečnosti. Protože jde o lidský nástroj (vymýšlejí ho lidé) a nejde o nějaké vnuknutí přírody, je z principu každé takové vysvětlení nedokonalé. Z toho také vyplývá, že věda nemůže nic potvrdit, ale toliko vyvrátit. Já jsem vlastně intuitivně přistoupil na tak zvaná Popperova kriteria.

A např. F. Koukolík ve své nové knize Machiaveliánská inteligence píše:

"Jde-li o teorie, jejichž předpovědi se nedají ověřit, pak nepatří do vědy. Dá-li se předpověď ověřit, pak je důležité zjistit, zda je možné teorii zamítnout, nikoli doložit. Jakýkoli počet důkazů ve prospěch teorie ji totiž s naprostou jistotou dokázat nemůže. Zatímco jediný důkaz, který zjistí, že předpověď neplatí, teorii zamítne jako neplatnou nebo mylnou."

Podobně se vyjadřuje třeba Nalimov: "Poučeni pracemi K. Poppera víme, že hypotézu nelze verifikovat. Termín "falsifikace experimentu" patří Popperovi a on jej podložil filozofickým smyslem...

Nejdůležitější Popperova myšlenka je ta, že hypotéza je vědecká, je-li možno ji vyvrátit."

Popperova kriteria:

1. Indukce neexistuje. (úsudek směřující od jednotlivého k obecnému)

2. Hypotézy lze jen falsifikovat, nikoli verifikovat - verifikace neexistuje. (verifikace - potvrzení správnosti, pravosti)

3. Demarkační kritérium - vědecká je jen falsifikovatelná teorie.

4. Smyslem vědy je falsifikace. (falsifikace - padělání, napodobení, vyvrácení hypotézy nebo teorie)


Psychologie, historie, lékařství, ekonomie a konec konců i filosofie, která vlastně všechno zahrnuje, nejsou v tomhle smyslu vědou. Pokusím se o průhlednější vysvětlení. Zatímco v přírodních vědách existuje systém, který vše s přijatelnou přesností vysvětluje, stačil by JEDINÝ experiment (vyplývající z toho systému), který by dal zásadně jiné než předpokládané výsledky, aby byl tento systém prohlášen za neplatný (anebo platný jenom v rozsahu určitých mezních hodnot). Čili jediný JINÝ výsledek vede k zneplatnění. Toto ve jmenovaných společenských vědách neplatí. Proto je považuji jenom za vyšší stupeň řemesel. Teologii jsem na rozdíl od Tebe do toho nezahrnul, protože to je disciplína, kterou vyžaduje víra. Kde je nutné věřit, tam nemá věda co dělat, protože věda zpochybňuje.


Když ale falsifikát je padělek a smyslem vědy je falsifikace, to mi nedává smysl, zní mi to, jako maskování pravdy a obhajování lží a nečistých úmyslů. To potřebuji vysvětlit.

Falzifikace - to je hrozně blbý (z hlediska češtiny) termín. Ale v podání K. Poppera to znamená možnost hypotézu vyvrátit. Chybí-li taková možnost, nejde o vědu. Podívej Mendělejev uspořádal v r. 1869 prvky do systému a na základě toho systému předpověděl existenci asi 10 prvků a určil jejich vlastnosti. Ty byly později objeveny a jejich vlastnosti podivuhodně souhlasily s předpovědí. Kdyby však se objevil jediný prvek, který by nešel zařadit do toho systému, tak by periodická soustava byla uznána za neplatnou. To je ta možnost falzifikace.

Nebo. Albert Einstein vypracoval mimo jiné také OTR (obecnou teorii relativity). Ta je známá tím, že mimo to, že prohlašuje rychlost světla jako nepřekročitelnou, nezná pojem síly. A na příklad gravitační sílu, která nutí Zemi obíhat kolem slunce, vysvětluje deformací (ohnutím) časoprostoru tím větším, čím je větší hmota v tom místě. To má za následek spoustu jevů, které lze pozorovat, měřit atd. Kdyby se našel jediný jev, který by tomu odporoval, OTR by ztratila platnost.

Čili falzifikace hypotézy je nalezení takového důsledku (té hypotézy), jehož nesoulad s předpovědí by znamenal neplatnost (té hypotézy)

Snad jsem to vysvětlil. To slovo falzifikace upomíná na faleš atd a je hrozně nešťastné.


A zapomněl jsem dodat: když jde hypotézu falzifikovat - je to potvrzení, že ta hypotéza je vědecká, ale nic to neříká o tom, zda je ta hypotéza správná. To je to vyjádření, že hypotézy nemohou být verifikované. Že nemohou dokazovat nějaké tvrzení.


K čemu ale je taková věda dobrá, když vylučuje, nepřipouští možnost toho, že něco je správné? A co tedy je podle Tebe a Tvé vědy správné? Absolutně vůbec nic? Rozumím tomu ale tak, že když něco vyvrátit nejde, ani kdybychom chtěli, tak to že to nejde je důkazem, že ta teorie je správná, Mendělejevova tabulka prvků nešla vyvrátit, je to tedy potvrzením toho, že je správná, podle Tebe a Poppera však nešla vyvrátit. Tedy je nevědecká.

Prosím o trpělivost. Potřebuji to pochopit.

Nerozumím Ti. K čemu je dobrá? Jestliže vysvětluje děje a stavy a dovoluje předpovídat další - tak slouží k rozšíření poznání - říká se tomu pokrok. Mendělejevova periodická tabulka prvků je vyvratitelná nálezem prvku, který do ní nelze zařadit. Čili podle toho (blbého) názvosloví je falsifikovatelná, tudíž je vědecká a bude platit tak dlouho, dokud se nenajde ten prvek, který do ní nelze zařadit. V tom není nikde rozpor. To je v pořádku.

Standardní model částicové fyziky tvrdí, že veškerá hmota se skládá ze šesti druhů kvarků a šesti druhů leptonů a všechny jevy lze vysvětlit třemi různými interakcemi. To dovoluje dalekosáhlé předpovědi. Například Peter Higgs předpověděl v roce 1964 existenci částice, která vysvětluje hmotnost (Higgsův boson) Ta částice byla vloni to jest po 49 letech objevena s parametry, které byly předpovězeny, čímž se opět potvrdilo, že tak zvaný standardní model je dobrým popisem mikrosvěta. Zatím se nenašel jev, který tím, že by nezapadl do standardního modelu - ho vyvrátil. Vědci tuší, že taková možnost tu je, ale zatím na ní nenarazili. I kdyby k tomu v blízké budoucnosti došlo, tak víme, že standardní model je docela dobrým přiblížením ke skutečnosti, když je obtížné najít nějaký stav nebo děj, který jim nelze vysvětlit.

Už je to trochu jasnější?


Už rozumím. Dík.

A myslím, že už začínám rozumět i tomu, proč si myslíš, že teologie do vědy nepatří. Pro Tebe je zřejmě hypotézou sám Bůh, Bůh ale není žádná hypotéza, jako není hypotézou Mendělejev, jako nejsi hypotézou Ty nebo já. Bůh je duchovní živá bytost a žádná teorie. Bůh prostě existuje, Bůh je, a kdo Boha zná, ten bez pochybností ví, že ho zná, a kdo ho znát nechce, ten Ho nezná. Ostatně Mendělejeva také neznáme, a přesto nás nenapadne ho popírat a pochybovat o jeho existenci. A tak je to i s Bohem. Teorií jsou cesty k němu, dogmatická církevní náboženská lidská učení, o těch je možné pochybovat, je možné vyvrátit je, stejně jako Mendělejevovu periodickou tabulku prvků, ne však samotného Mendělejeva, podle kterého se ta tabulka nazývá.



A ještě poslední otázka, než odpovím. Proč ale, kdyby se našel prvek, který do tabulky prvků nelze zařadit se stane nutně neplatná? Proč ten prvek by se k ní nedal přiřadit a obohatit ji?


Odpověď je poměrně krátká.

Protože ta tabulka je (graficky vyjádřený) obraz systému. Je to seřazení prvků podle vzrůstajících atomových hmotností a podle počtu elektronů v nejvyšší elektronové slupce. To proto, že se zjistilo, že tyto parametry jsou odpovědné za vlastnosti prvků. Teď si představ, že by se najednou našel prvek, který by měl stejné parametry (měřítka, kritéria, pomocná proměnná, charakteristická veličina) jako dejme tomu křemík, ale úplně jiné vlastnosti! To by znamenalo, že ty parametry NEURČUJÍ vlastnosti prvků, čili že tato nauka je chybná. To nejde naroubovat (obohatit) - v tom případě je nutné prohlásit, že je tam chyba a my jsme se při odvozování pravidla nechali strhnout nějakým podružným úkazem.

No budu stručná :-) Mohla bych předložit prostřednictvím Bible teorii, která při zachování stejných podmínek poskytne srovnatelný výsledek, tedy teologie do vědy patří.

Tohle téma jsme nediskutovali. Ten můj - prakticky monolog - vznikl proto, že jsi se ptala: A psychologie, filozofie, teologie, lékařství, tedy společenské vědy, vědou jsou nebo nejsou? Já jsem z toho vyjmul teologii, protože v církvi "Kde je dogma, tam není otázka." Ale přidal jsem tam historii a ekonomii a případné další obory, které se řadí pod souhrnný název společenské vědy, abych obhájil své tvrzení, že nejde o vědy v pravém slova smyslu, ale o jakýsi vyšší stupeň řemesel s vyšším podílem znalostí. Ani jeden z těchto oborů nedokáže na základě svého systému vytvořit predikci dosud neobjeveného, a pokud ji přece jenom vytvoří, tak se ukáže jako falešná a tudíž by ta nauka měla přestat platit. Zářným příkladem je ekonomie, která přesto, že při každém otřesu žalostně selhává, pořád hájí své "právo považovat se za vědu."


Přesně tohle téma jsme diskutovali. Napsal jsi, že teologie do vědy nepatří, protože to je disciplína, kterou vyžaduje víra. Kde je nutné věřit, tam nemá věda co dělat, protože věda zpochybňuje. Zpochybňuje snad jen proto, aby prosazovala jen svoje zájmy? Ale já Ti říkám, že bez ohledu na protichůdná učení církví umím předložit teorii, která při zachování stejných podmínek poskytne srovnatelný výsledek, tedy teologie do vědy patří.


...Zpochybňuje snad jen proto, aby prosazovala jen svoje zájmy...To není korektní otázka. Věda je nástroj, nástroj poznávání. Nástroj nemá zájmy. Věda vznikla zpochybňováním dogmat. Neexistuje žádný důvod, proč by měla věda sloužit pouze nevěřícím. To je zcestné uvažovaní, a ostatně ve vědecké praxi nic takového neexistuje.


Pokud ve společenských vědách ani jeden z těch oborů včetně teologie nedokázal vytvořit předpověď o zachování neporušitelného života věčného a dosavadní se ukázaly jako falešné, neznamená to, že taková předpověď neexistuje, je to jen otázkou času a důvod k zamítnutí těch neplatných teorií, a k těm pravým lidstvo právě přichází.

Když věda je nástrojem poznávání, tak ten nástroj zneplatňuje falešné a uplatňuje pravé. A nelze považovat společenské vědy za méněcenně nižší oproti vědám přírodním, protože ten systém v nich je, i když třeba ještě nebyl správně pojmenován. A nekorektní je upírat omylu právo obnovy za předpokladu, že je předložena nová správná teorie tak aby při zachování stejných podmínek došlo ke srovnatelnému výsledku.

Všechny otázky ukazují na nepochopení toho, co jsem napsal, odkazuji Tě na pana Feynmana. http://www.kyslinger.info/fnmn.pdf

Ale pochopila jsem, co říkáš, jenom to vidím jinak, mám na to jiný názor. Jsem přesvědčená, že největší tragédií pro lidstvo a svět je právě rozpor mezi vědou a vírou. Ve světle pravdy v nich rozpor není. A když je, jde o stejnou chybu, jakou je rozpor mezi tělem a duchem. Je to jen jedna část pravdy vedoucí ke smrti. Právě příčinou těch rozporů je porušené všechno. A nejhorší jsou právě teorie, vytvářející jenom ten rozpor, Tvůj popperovsko ateistický názor to však pro jistotu buď propracoval dokonaleji, tedy od vědy víru úplně odtrhnul, anebo omylem nedomyslel.

Pokusím se vyjádřit přesněji. A bez ohledu na to, jestli se vzájemně pochopíme nebo nepochopíme, "Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost."

Tedy teorií, která při zachování stejných podmínek poskytne srovnatelný výsledek míním, že by při zachování určitých podmínek dosáhly v pravdě věřící srovnatelného výsledku v neporušenosti zdravého těla i ducha, oproti zhoubnými nemocemi porušenému tělu mylně věřících. A mylně věřícími, těmi myslím víru v každý omyl, tedy i ateistickou víru, že Bůh není.

A ukázal by se nepřehlédnutelný rozdíl mezi těmi, kteří v pravdě žijí v Božím království na zemi, a mezi těmi, kteří podlehli sebeklamu. A toto by bylo velice poučné pro mnohé společenské a duchovní obory, hlavně pro teologii, filozofii a medicínu. Tedy ne méněcenné ale vědecky rovné přírodním vědám.

Chtěl bych poznamenat, že nelze experimentovat s chováním a jednáním člověka. Experiment - má-li mít nějakou hodnotu, musí mít stanovené přesné podmínky, proto, aby se dal ověřit. Neověřitelné experimenty nejsou vědeckým experimentem a mají pouze marketingovou hodnotu. Ani při jediném člověku (subjektu experimentu), nelze žádným konečným číslem vyjádřit jednoznačně určující podmínky jednání a chování - natož to nelze udělat se skupinou. Jediné, co lze - je pozorovat vybranou skupinu a vyhodnocovat její tendence a výsledek vyjadřovat statisticky- tedy v procentech. Proto nelze předvídat chování a jednání jedince. Je možné pouze říct, že s nějakou pravděpodobností teď udělá to a s další pravděpodobností zase tohle. To ovšem není věda, to je pouze rozšířená zkušenost.

Že experiment - má-li mít nějakou hodnotu, musí mít stanovené přesné podmínky, aby se dal ověřit, vůbec nevylučuje stanovené podmínky jednání a chování, a dokladem toho, že by nešlo o nic mimořádného, jsou zákony, které jsme povinni zachovávat, šlo by jen o dodržování zákonů, jaké máme politicky stanoveny všichni a přesto je beze zbytku celé současné lidstvo na scestí. Výsledkem je porušené ovoce všude, kam se podíváš. Vyhořela moudrost věd přírodních i společenských, neprospívá nic, ani příroda ani člověk. Přírodní vědy zkoumají jevy přírody, společenské vědy jsou o člověku, a když věda je nástroj, nástroj poznávání a vznikla zpochybňováním dogmat, pak je poctivé vědeckému zkoumání spravedlivě podrobit obojí, vlastně všechno, i teologii. Že žádná ze společenských věd takto nepostupuje, není chybou těch věd ale všeobecně svévolného přístupu k nim.

Proto účastníci experimentu by vedle těchto zákonů navíc zachovávali Boží přikázání lásky, tedy pravidla víry, podle míry, kterou nám Bůh odměřil láskou, která druhému neublíží, a jen ochotně by souhlasili s tím, že jsou součástí výzkumu. V ostatním by měli naprostou svobodu, žili by normálním způsobem života ve stejném světě, jako žijeme všichni, na místě, na kterém jsou. A samozřejmě jak říkáš, předvídat chování a jednání jedince nelze, proto by byli pod náhodnou kontrolou od souhlasu s výzkumem až do konce jejich života.

Způsob, jakým si kdo pro sebe to svoje "pivo uvaří a ve kterém pivovaru", je otázkou svobody, když všechny ty různými způsoby uvařené půllitry "v laboratoři obstojí a projdou chemickým rozborem" se stejným, tedy neporušeným výsledkem.

K nápravě dojde, až skupina lidí podle srozumitelného pravidla víry podle míry, kterou nám Bůh odměřil láskou, která druhému neublíží, ukáže nepřehlédnutelný rozdíl neporušených výsledků mezi těmi, kteří v pravdě žijí v Božím království na zemi, a mezi těmi, kteří podlehli sebeklamu.

A jen neporušeným bude dáno ne prázdným slovem ale osobním následování hodným příkladem osvobodit a vytrhnout všemi živly zmítané lidstvo a vědy společenské i přírodní a vrátit jim neporušenost. Teprve až se změní myšlení lidí, změní se nejen život člověka ale i působení živlů na zemi.



Touha po lásce

19. ledna 2014 v 11:21 Umění

Umění,

to je krása a touha po lásce.

A láska, to je život.

Vrátíš se?

Vrať se k nám zpátky zas, jak vítr ve větvích.

Nadějí vdechni jas, na řasách slzy, na rtech smích.

Malým podobenstvím souznění je krása v umění.

Ten žhavý dotyk, kterým hoří srdce.

Ta setrvačnost,

která zneklidňuje čistý bílý papír slovem -láska - je tvé "já" nedotoužené, nenaplněné.

"Stvořil jsi nás, Pane, pro sebe, a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě."







"Na citové sounáležitosti záleží lidem všeobecně velmi mnoho. Avšak tato sounáležitost stále ještě obsahuje projekce, a ty je třeba vzít zpět, aby se dalo dospět k sobě samému a k objektivitě. Citové vztahy jsou vztahy žádosti, zatížené nátlakem a nesvobodou; očekáváme něco od druhého, a tím se on i my stáváme nesvobodnými. Objektivní poznání tkví za citovou vztažností; zdá se, že je ústředním tajemstvím." (C.G.Jung)


Člověk dostal schopnost Boha tvořit pomyšlené z ničeho, myšlenkou, touhou, slovem i skutkem. Touha je zázrak a požehnaná je touha očištěná přikázáním lásky, té, která bližnímu zle neučiní a miluje i nepřátele. Andělé světla a tmy jsou schopni pohybovat časem a spojovat do jediného řetězce různé události pro dosažení určitého cíle, stoprocentní náhody neexistují, jsou programovány. Hlavním programátorem člověka však jsou jeho vlastní přání. Pouze přání a usilování člověka zapíná určitý program. Člověk je tvůrcem svého osudu. Čím je cíl podstatnější a světlejší, tím více světlých sil bude zapojeno k jeho splnění. Je-li cíl temný a sobecký, pak se zapojí do práce temné síly. Svými myšlenkami a přáními jim dá člověk možnost konat. Člověk se musí stát samostatným vzhledem ke své přirozenosti a cestou přiměřenou lidskému bytí. Bez úvodních počátečních ztrát na bohatství a plnosti života dojít k cíli nelze. Kdo ale vytrvá a obstojí, mnohem více vezme. A tady si už každý v pravdě může vybudovat, co potřebuje ke štěstí. To je ta píseň nová, to je druhý příchod Ježíše Krista "v oblacích", to je ten oblak svědků. Právě teď je tady to období života, na které "andělé jsou žádostiví patřiti" (1. Petrův 1, 12). Celý vesmír čeká se zatajeným dechem, zda člověk konečně pochopí svou podstatu a své předurčení. Teprve až se změní myšlení a jednání větší části lidstva, změní se nejen jejich život, ale i působení živlů na zemi. Vrátíme-li lásce původní význam, vznikne řád, ze kterého vychází harmonie těla i ducha, nebe i země. Působení řádu je nutné. Když nepůsobí řád, vzniká ne - moc.


Friedrich Schiller sám jako tvořivý umělec cele žije svému umění. Jeho poměr k masám byl humanistický, plně jim např. přiznával právo na štěstí a přál si upřímně, aby vybředly z bídy a otroctví. Ovšem revoluce, kterou by přímo prováděly masy, nikoli jenom osvícené a kultivované individuality, takové revoluce se bál. Trpěl např. obavami, aby masy v revolučním procesu nezničily kulturu.

Protože Schiller nenachází uspokojení svých představ a ideálů o spravedlnosti ve skutečnosti, klade umění přímo za úkol, aby samo dosáhlo těchto ideálů. Jak však jich má dosáhnout? Podle Schillera zřejmě nikoli tak, aby pomáhalo v boji, který by vedl k nastolení spravedlivějšího řádu, a aby tento boj sám se stal něčím jako "pohonným motorem" vývoje umění, nýbrž má vybudovat okamžitě nějaký vysněný svět, v němž se "vše" uskuteční. Umění nemá tedy připoutávat člověka k světu, ale uvolnit jej od světa objektivních faktů, neboť jen tehdy lze dosáhnout plné svobody, plného lidství. Básníkův sen je podle Schillera něčím zčásti neskutečným, ale přitom stojícím nad skutečností, která je neestetická, disharmonická. Tuto myšlenku konkrétně zdůvodňuje takto: "Člověk je bytost zároveň smyslová i duchovní. Smyslová stránka souvisí s hmotností (Schiller pracuje s pojmem "Stoff", tj. "látka") a tato nás poutá k času a k prostoru, tj. také k "nižším" stránkám lidské bytosti. Kromě toho je však člověku dán do vínku ještě jiný pud - pud něco formovat, něco tvořit (Formtrieb), který nás vede k duševnímu, k tvořivosti, který mění člověka na sebevědomou tvůrčí bytost. Ten se týká "vyšší" stránky lidské bytosti.

Člověk ovšem není ani zcela "látkou" ani jenom "duchem". Právě krásno i umění jsou průsečíkem obou impulsů, instinktů smyslových i rozumových. Nejlépe se tyto dvě hnací síly pojí v jakousi syntetickou kombinaci v pudu ke hře (Spieltrieb). Je to tedy hra, která činí člověka úplným člověkem, a jen tehdy je člověk celý, když si hraje. Ve hře jsou obě základní stránky lidské psýchy harmonicky vyváženy a vyjádřeny. Ve hře svobodně tvoříme, ve hře uplatňujeme svoji fantazii, nejsme ovlivňováni materiálními (=nízkými) zájmy. Současně nejsme však zcela od látky odtrženi (jako v pouhém snu nebo spekulaci). Umění je tedy hra: neboť ačkoli se básník musí povznést nad skutečnost, musí zůstat také smyslovým. Ve hře se nejlépe projevuje oboustranný základ povahy člověka, zde se také mimo jiné ukazuje příčina objektivně subjektivního pojetí krásy Schillerem. Krása je pro nás objektem a současně i stavem naší mysli, subjektu. Je formou, protože ji pozorujeme, a je životem, protože ji cítíme.

Myslit pouze na krásu vede podle Schillera k abstrakci. Ovšem myslit pouze na život vede zase k beztvárnosti, bezforemnosti. Pochopitelně, že Schillerova hra (Spiel) není totéž, co např. hry karetní, sportovní nebo dětské, nýbrž jede o hru s fantasmaty naší obraznosti. Schiller také zdůrazňuje radostnost hry a celého ovzduší, které provází hru, blahodárnost nerušeného soustředění na hru. Teorii umění jako hry, jíž se pouze náznakem dotýká Kant, tak Schiller rozvinul v úplný systém.

S koncepcí umění jako hry souvisí další myšlenka, která rovněž vyvolala v život celou školu estetiky, a to je doktrína o estetické iluzi, estetickém zdání, jímž se trochu staví pravda proti kráse a život zase proti umění. Realita je dílo věci - zdání však je výtvor člověka. I skutečné věci lze esteticky pozorovat a prožívat, ale pouze potud, pokud - podle Schillera - rozlišujeme a oddělujeme jejich "zdání" od jejich existence. Nelze ovšem popírat, že často v umění nacházíme prvek iluzionismu. Dnes ale spíše zdůrazňujeme, že jde o iluzi nebo zdání skutečnosti (podtrhujeme slovo skutečnost), kdežto Schiller klade důraz na slovo zdání, iluze, v podstatě je staví proti skutečnosti. Estetično je pak u Schillera něčím vyšším než běžná skutečnost. Běžné, na materiálním užitku závislé poznání nevede do nitra věcí může je však postihnout "sen", a dokonce právě sen zbavený všech aspektů hmotných zájmů, sen estetický. S tím také souvisí Schillerův názor, že estetický prožitek tvoří hlavní pilíř vztahů mezi lidmi, neboť pramení z volnosti a tak vyjadřuje to, co je lidem nejvlastnější - tvůrčí lidství, svobodu, která se projevuje ve svobodné hře.

V názorech na obsah a formu pochopitelně Schiller v důsledku těchto názorů platil dlouho za výlučného zastánce formalismu v estetice. Přesnější čtení by však ukázalo, že tu jde někde o nedorozumění: např. formou se totiž u Schillera často myslí něco obsahového (z našeho hlediska). Je-li vše duchové, ideální atd. také především formou a určeno potřebou formovat (Formtrieb), pak je jasné, že "forma" Schillerova je vlastně obsahem sui generis, kdežto tzv. obsah je pro Schillera jenom látka, námět nebo materiál, tedy něco, co ani obsahem díla v pravém slova smyslu není. Dnes tedy vedeme dělící čáru mezi formou a obsahem jinak, nikoli duch = forma a obsah = hmota, látka. Je však pravda, že v důsledku svého, byť často jen verbálního formalismu, bývá Schiller nejednou považován za otce formalismu a l´art pour l´artismu.

web.quick.cz/Suzanka/New_Folder/Friedrich Schiller.doc