Sonata Kreutzerova

29. května 2013 v 20:43 | Lev N. Tolstoj |  Půlnoc nad knihami

O "Sontě Kreutzerově" existuje nejenom v ruské literatuře kritické, nýbrž i ve všem ostatním světovém písemnictví celá speciální literatura. Je pochopitelné, že nejodvážnější z filosofických traktátů Tolstého, jakým je ve skutečnosti tento románek, vyvolal mnoho debat a vášnivých sporů.

Tolstoj ústy nešťastného, hluboce lidsky trpícího hrdiny Pozdnyševa pronáší anathema na samotnou lásku. A v důsledku toho zavrhuje vědu lékařskou, hodlá léčit lidi Evangeliem lásky, požadavkem přísné mravnosti.

"Ano, třeba pochopit onen skutečný význam, že slova evangelia Matoušova 5:28, že každý, kdo by pohlédl na ženu žádostivě, již zcizoložil, vztahují se na ženu jako sestru, nikoli pouze na cizí, vedlejší ženu, nýbrž především na ženu vlastní", to jsou závěrečná slova Sonáty.

"V naší společnosti utvrdilo se pevné, všem vrstvám jejím společné a lživou vědou podporované přesvědčení o tom, že pohlavní obcování je věc nezbytná pro zdraví muže a proto zcela odpustitelná. Proto také muži oddávají se s naprosto klidným svědomím smilstvu zcela nepokrytě. Prostituce je stav žen, které jsou odsouzeny hynouti tělesně i duševně, ke službám domnělých zdravotních potřeb svých občanů. Je nemožné, aby snad kvůli zdraví jedněch lidí bylo nutné hubit těla i duše lidí druhých, stejně, jako nemůže být dobrým, aby pro zdraví jedněch lidí bylo nutno píti krev jiných. A poddávati se tomuto bludu není třeba.

Avšak proto, abychom se mu nepoddávali, potřebí jest nevěřit nemravnému učení, třebaže by bylo podporováno jakoukoli vědou. K tomu pak, aby lidé dovedli vést život zdrženlivý, je potřebí jenom, aby vedli život co možná přirozený a aby se neopíjeli, nepřejídali, nevyhýbali se práci. Důkazů pro to, že zdrženlivost je možná a že je méně nebezpečná a méně škodlivá pro zdraví, než nezdrženlivost, každý muž najde kolem sebe na sta.

Za druhé v naší společnosti - následkem toho, že na pohlavní obcování se nazírá nejen jako na nevyhnutelnou podmínku zdraví, nýbrž i jako na rozkoš a na jakési poetické, povznášející životní blaho - nevěra manželská stala se ve všech vrstvách společenských zjevem zcela obyčejným a všedním, příjemným úkazem, který zkrášluje život, jak se to odráží zřetelně i v mnohých básních, povídkách, románech, v operách i na obrazech. I myslím, že to rovněž není dobře.

Hlavní starost rodičů spočívá (a zase v tom rodiče podporuje lživá věda, kterou nazývají medicínou) v tom, aby děti jenom co možná nejlíp nakrmili. Pořád je jenom hýčkají, hodně krmí a nenutí pracovat. A v překrmených dětech, stejně jako ve všech překrmených zvířatech, nepřirozeně brzy se probouzí neodolatelná, mučivá smyslnost.

Marnivé strojení, četba, divadlo, hudba, tance, sladká krmě, všechen způsob a uspořádání života od obrázků na krabičkách až do románů, povídek a básní jen ještě více rozpaluje tuto smyslnost a následek toho - pohlavní poruchy a nemoci stávají se všedními podmínkami mladistvého vzrůstu - u dětí obojího pohlaví, a často již zůstávají i ve věku dospělém. Je nutno přestat s takovou výchovou dětí - lidí, jako s výchovou zvířecích mláďat, a pro výchovu mláďat lidských nutno si postavit vyšší cíle, než pouhou starost o zhýčkané tělo.

To není dobře. Není to dobře proto, poněvadž dostižení cíle, ukojení smyslné lásky - ať už je ona jakkoli poesií opřádána - jest cíl čistě zvířecí, nedůstojný člověka, a vyplývá jen ze stejně hrubého a prostě živočišného nazírání na život.

Aby se tomu vyhnuli, musí lidé pochopiti, že cíl člověka důstojný - ať už je to sloužení lidstvu, vědě, umění (o sloužení Bohu ani nemluvě) či čemukoli, jestliže to jen můžeme srovnati s lidskou důstojností - nezbytně leží mimo veškerou rozkoš osobní, a že proto vstoupení nejen v nějaký milostný poměr, nýbrž i v manželství, znamená nikoli povýšení, nýbrž úpadek, protože každá zamilovanost a provázející smyslná láska (ať už se kdokoli stará veršem i prózou dokazovati opak) nikdy neusnadňují dosažení cíle člověka důstojného, nýbrž vždycky jenom stěžují.

Zásady, které jsem učinil předmětem své povídky, jsou, jen nevyhnutelnými důsledky učení evangelia, které my všichni známe, ale - nic z toho se nestalo. Jedním slovem, křesťan nepopírá, že pohlavní zdrženlivost lepší jest, než pohlavní prostopášnost. Ale, říkají, "jestliže přiznáme, že věčné panictví je víc než manželství, a že cílem lidstva je ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všechno usuzování."

Ale to usuzování není moje, já jsem si ho nevymyslil. To že člověk povinen jest míti ideál cudnosti, a že panictví je lepší, než manželství, toť pravda objevená Kristem už před devatenácti sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že ženatý a ten, koho poznání pravdy zastihne již ženatého, má zůstávati s tou, s kterou již uzavřel svazek, tj., nemá již měniti ženy a žíti jenom cudněji, než žil dosud. Neženatý pak že lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost. Tak řekl Kristus a totéž dosvědčuje historie lidstva i svědomí a rozum každého jednotlivce. Ale říkají mi: "Jestliže lidé dostihnou ideálu, úplné čistoty, zničí se sami, a proto ten ideál nemůže býti pravý." Ale všichni ti, kdo takto mluví, si zaměňují dvě věci zcela různé - pravidlo, přikázání, a ideál.

Úplná cudnost či čistota pohlaví není přikázáním ani pravidlem, nýbrž ideálem, nebo lépe řečeno snad jednou z hlavních podmínek ideálu. Ideál však pouze tenkrát jest ideálem, jestliže jeho uskutečnění možno jest pouze v ideji, v myšlence, jestliže dosažitelnost jeho pouze v nekonečnosti leží, a proto i možnost přiblížiti se k němu - jest nekonečná.

Jakmile by ideál nějaký mohl býti dostižen, - přestal by ihned býti ideálem. Takový jest i křesťanský ideál - utvoření království Božího na zemi, kdy láska sjednotí všechny tvory. Všechen význam života lidského vrcholí ve hnutí směřujícím k tomuto ideálu, a proto snažení k ideálu křesťanskému ve vší jeho souvislosti i k úplné čistotě pohlavní jakožto hlavní jeho podmínce nejenom nevylučuje možnosti života, nýbrž naopak, nedostatek tohoto křesťanského ideálu zničil by všechen pokrok a tedy i možnost života.

Kdo je v právu? Tyto myšlenky, které se zdají býti spravedlivými, či životy milionů, i můj vlastní? Člověk je sláb, třeba mu ukládati úkol podle jeho sil. Asi tak, jako by mi někdo řekl: "Ruka moje jest slabá, nemohu provésti čáru, která je přímá, tj. nejkratší mezi dvěma body, a proto, abych si ulehčil svůj úkol, třebaže přál bych si vésti čáru přímou, povedu křivou anebo lomenou." Čím slabší moje ruka, tím nezbytnější snažiti se o vzor dokonalý.

V Jasné Poljaně, 6. dubna 1890.

L. Tolstoj




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama