Nebeský strom (2)

29. května 2013 v 20:43 | Edith Pargeterová |  Půlnoc nad knihami

Harry ležel na zádech s rukama složenýma pod hlavou. Nevěřil, že by jí dovolili přijít. Plamen svíce zaplál v jeho užaslých očích. V tančícím světle se objevila za černými řasami jako zářící hvězda v bouřlivé noci….Chtěl vyslovit její jméno, ale v ústech mu vyschlo, nemohl ze sebe vypravit ani slovo….Nevěřil že přijde a teď když tu byla, ona, která jediná mu mohla říct, co tak bolestně toužil vědět, bál se jí zeptat ze strachu, že odpověď bude ještě nesnesitelnější, než nevědomost.

"Je v bezpečí," řekla Benedetta, aby překonala tento okamžik a zbavila ho starostí. "Daří se jí dobře a posílá ti svůj nejvroucnější pozdrav."

"Ach, Benedetto!"…"Nunc dimittis!" Zašeptal a náhle sklonil hlavu do rukou a plakal, unaveně, vděčně, uvolněně, jako vyčerpané dítě. Vzala ho do náruče a stáhla sebou na lůžko. Krátká bouře utichla na rameni jejího pláště. Shrnula mu husté hnědé vlasy z čela a tiskla ho jemně na svá prsa. Celý svět měla ve své náruči. "Jen tiše lež, je dost času. Můžeme si povídat třeba celou noc. …

"Kde je?" zeptal se, když se mu opět vrátil hlas.

"Je v bezpečí u sester poustevnic v oratoři v horách. Jsou také dobré ošetřovatelky, můžeš být bez obav, až přijde její čas. Brzy bude mít už dítě, pro které bude žít, a věř, že ani jeden z nich nebude postrádat přátele."…"Ví o mně? Ví všechno?"

"Všechno ne. Ví, že máš zemřít, ale neví, kdy se to má stát. Bůh ví, že nemám právo před ní cokoliv utajovat, ale přesto jsem jí nemohla říci všechno, protože dítě se má už narodit….

"Benedetto, ona ví, jak se to má stát?"

"Ne," zvolala a žárlivě ho svírala rukama. "A nedoví se to! Nikdo z nás to však neví, Harry, jen Bůh to ví!"

"Nikdy jí to neříkejte! Viděla jsi ji od té doby, co jsi ji odvedla?"

"Třikrát. Neodvažovala jsem se častěji. A několikrát byl mým poslem Jan."

"Hledal ji on?"

"Vím, že ji hledal. Isambard dal prohledat celé Parfois a pátral po ní po okolních vsích. Ale brzy toho nechal."

"Vyprávěj mi o ní!" prosil hladově. "Řekni mi všechno! Mluví o mně?"

"Jestli o tobě mluví, můj drahý," zvolala Benedetta a položila svou tvář na jeho vlasy, "vždyť jsi jejím sluncem, její lunou. Jsi jí jarem i létem." Usmála se nad jeho hlavou do plamene svíčky a vyprávěla mu o Gilleis všechny podrobnosti….

"Až ji uvidíš, řekni jí, že ji miluji nehynoucí láskou. A polib za mne mého syna."

"Můj nejdražší a nejkrásnější, to víš, že to udělám."

"Zbavilas mne velkého břemene. Teď když mám její i tvé požehnání, všechno ostatní je už lehké…Děkuji Bohu!"

"Jak je to dlouho, co jsi naposledy spal?" zeptala se…"Dvě noci? Tři?" Zavrtěl hlavou a slabě se usmál - ani to nevěděl. "Teď spi, budu u tebe bdít."

"To ne," odmítl a pevněji ji sevřel. "Brzy budu spát až moc." … "Chci se s tebou těšit, dokud tě ještě mám. Nepomyslel jsem si, že bys mohla přijít. Byla to ode mne poslední střela, kterou jsem mohl vypálit. Doufal jsem, že zasáhne cíl, ale nevěřil jsem, že si vystřílím odměnu."

"Zavázal se přede všemi, nemohl už couvnout. Je to věc tvé cti!" řekla jsem, "co jsem já ve srovnání s tvou ctí? Smála jsem se mu však do tváře, nemohla jsem si to odpustit. Nechceš-li spát, lehni si aspoň a odpočívej."

"Jen když si lehneš vedle mě. Je to pro dva dost úzká postel, ale ani jeden z nás není takový obr, aby nám to nestačilo."

"Jistě," řekla s úsměvem, "zapomněla jsem. Vždyť jsi chtěl se mnou strávit noc….chtěla jsem, abys požádal o rozhovor se mnou. Toto však je víc, než v co jsem doufala. Bodl jsi ho do srdce."

Rozevřel náruč a ona ulehla vedle něho ve svých sametových šatech a pevně ho sevřela. Nabral si do dlaní její vlasy a potom je rozprostřel přes oba jako hedvábný závoj.

"Neboj se," pravila a uhnízdila se v objetí jeho paže. "Nebudu si nic vynucovat…. Nechybí mi nic, mám všechno." A opravdu, už se ani nepamatovala, kdy to bylo, co konečně překonala trýzeň nad tím, že mu nemůže být ničím jiným, než je. Přešlo to nepozorovaně jednoho dne, kdy si v srdci - i když ne v mysli, si uvědomila - že to, čím mu je Gilleis, není víc, že je to jen jiné. Leželi teď zázračně a pokojně vedle sebe. Nebyla v tom pokorná rezignace, ale nádherný pocit uspokojení. Měla z něho všechno, co si přála. Nezáleželo na tom, jak málo se to mohlo zdát jiným, ale její život to naplňovalo až po okraj a dostávala to se štědrostí tak bezmeznou, jako je samotná láska.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama