Nebeský strom

29. května 2013 v 20:44 | Edith Pargeterová |  Půlnoc nad knihami

historický román Nebeský strom, působivý příběh lásky a přátelství mladého sochaře a stavitele Harryho Talvace se odehrává ve středověké Anglii na počátku 13. století. Edith Pargeterová (1913-95) je autorkou řady úspěšných historických románů. Pod jménem Ellis Petersová se proslavila populární sérií detektivních příběhů ze středověkého Shrewsbury.

… její chůze byla právě tak přímá jako její hlas. "Chcete se mnou mluvit, madam? Jsem vám k službám.… Omlouvám se, že vám nemohu nabídnout ani občerstvení ani soukromí - "

"Nic nepotřebuji," řekla prostě. "Chtěla bych, abyste mi ukázal vaši kalvárii. Ještě jsem od vás nic neviděla."

"Rád. Jak víte, že je hotová?" Zavedl ji pod přístřešek, kde byla samota a ticho. "Mylord vám zřejmě podává zprávy. Už vás navštívil několikrát."

"Ano," řekla trochu pobaveně a zároveň suše. Nastalo ticho. Na skupinu kamenných soch se ještě nepodívala.

"Ale zato vy ne," řekla.

"Čekala jste mně? Zeptal se váhavě.

"Čekala? Ne, to ne. Nemáte ke mně žádnou povinnost. Snad jsem doufala." Odvrátila se od něho a šla pomalu ke kamenné skupině, upřenýma inteligentníma očima prohlížela mrtvého Krista, celou tíhu na probodených rukou … "A protože jste nepřišel vy ke mně," stále zamyšleně se dívala na sochy, "přišla jsem já k vám. Ne zrovna abych se podívala na tohle, ale jsem ráda, že jsem to viděla. Jak to, že chápete utrpení? Je to něco z vašich zkušeností, nebo vůle a fantazie? Většina Kristů umírá jen symbolicky. Ale váš prošel celým krutým procesem popravy."

"Přehnal jsem to?"

"Ne, tak to jistě bylo. Určitě nebyl ničeho ušetřen. A ve vašem podání si udržel neporušenost ducha. Všechno se tu dá vyčíst, ale on na nikoho neútočí. Bylo to strašné, ale on to snesl. I lítost je zbytečná."

"Utěšujete mě," řekl. "Nevím, jestli jste to měla v úmyslu. Ale není to pravda, že rozumím utrpení. Snažil jsem se sám sobě vyložit, jak může člověk projít takovou agónií a stále zůstat člověkem. Mrtvý, snad, ale ne znásilněný.… Ti, kdo se nikdy nepokoušeli si to představovat, přestojí možná zkoušku bolesti lépe."

"Je přirozené bát se vlastní lidské slabosti," řekla Benedetta, "ale není dobré zabývat se tou otázkou příliš, dokud nevyvstane sama. Když si neumíte představit bolest úplně, nedovedete si ani představit zdroje, které v sobě máte, abyste jí čelil a překonal ji. Myslíte, že byste mohl do postavy vložit něco, co není ve vás?"

Harry se usmál. "To je hrozně široká umělecká otázka a já k takové diskuzi nejsem připraven."

Ještě několik minut si prohlížela skupinu. "Lidem se to nebude líbit," Benedetta zavrtěla hlavou. "Nejsou přizváni k účasti a to je nebude těšit. Být vyzván k přemýšlení je to poslední, co chtějí."

Najednou se rázně obrátila a dívala se Harrymu přímo do tváře.

"Harry!"

Vyslovovala to jméno s důvěrností a autoritou, jak to odposlouchala patrně od Isambarda….

"Madam, ať mě žádáte o cokoli - " začal váhavě.

"Nežádám vás o nic. Nabízím vám něco - sebe, sebe celou bez výhrad a navždy. Jestli mě chcete, budu vám věrná, pokud budu živa, nikdy už nepoznám jiného muže a nikdy nebudu jiného milovat. Jestli ne, řekněte mi to přímo, jak si to od vás zasloužím, a už nikdy vám nebudu se svou láskou na obtíž."

Mohla vztáhnout ruku a dotknout se ho, ale neudělala to. Bylo to na něm, aby ji přijal, nebo se jí zřekl.

"Znám se," řekla. "Vím, že pro mě není návratu. Od okamžiku, kdy jsem vás spatřila, mé srdce se k vám připoutalo, a já byla paní svého srdce příliš dlouho, než abych se ho teď ptala nebo mu nevěřila. Myslíte, že jsem žena, která trpí sebeklamem? Nebo že nemám zkušenosti?

Nezvolila jsem si vás milovat. Leda blázen si může lásku vybírat. Ale pravda je pravda a já se k ní znám. Je to něco, co ani vy nemůžete změnit. I když mě odmítnete, nemůžete mi odepřít právo vás milovat. Budu vás milovat, dokud budu dýchat, ať chcete, nebo ne, ať chci já, nebo ne. Vím, co je nepochybné, a jsem praktická žena, nemarním čas tím, abych bojovala proti Bohu.

Zdvihl prudce hlavu, v očích mu překvapeně blýsklo zelené světlo. …

"Jenom hlupák by k vám mohl být lhostejný," řekl po úvaze. "Těším se z vaší krásy, vážím si vašeho ducha, hluboce ctím vaši velkomyslnost. Mám vás rád, madono Benedetto, a možná víc než to. Nechci předstírat, co necítím, ani popírat, co cítím. Kdyby Bůh chtěl, abych vás miloval, považoval bych se za nejšťastnějšího člověka a pokládám za štěstí, že mám vaši důvěru a víru."

Na okamžik se dotkla prsty jeho hrudi, pohybem, který říkal, že je vděčná a že přijímá. "Tím jsem bohatá," řekla. "Už s vámi nikdy nebudu mluvit o lásce, ledaže byste si to sám přál. A co je vaše, přísahám, že je vaše navždy, a kdyby nastal den, že byste o to stál, stačí, když mě zavoláte, já k vám přijdu - když vztáhnete ruku, dám vám všechno, co je vaše. Odcházím. Ne, zůstaňte tu, půjdu sama. A nebojte se, že jste mě zranil nebo mi ublížil. Jste takový, jakého jsem si vás představovala, a jsem ráda, že vás miluji."

… a byla by prošla kolem něho se vztyčenou hlavou a s úsměvem, ale vztáhl k ní ruku a ona na okamžik vložila do ní svou. "Můj milý!" řekla, odtáhla opět prsty, nežli je mohl políbit a vyšla a on za ní ještě dlouho hleděl.

Teď jí nemohl nikdy uniknout, ani ona jemu. Ani ten drahý talisman, který svíral prudce v dlani, je neosvobodí. Bude ji vždycky postrádat a nikdy jí nebude moci vzít ten ždibec svého srdce….


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama