Citadela - nepřítel

12. května 2013 v 12:17 |  Půlnoc nad knihami

"V tom roce zemřel panovník, který vládl v sousedství mé říše. Právě ten, s nímž jsem tvrdě bojoval, až jsem pochopil, že se o něho opírám jak o hradbu. Otec měl pravdu, když říkal: Nevyhledávej člověka na jeho povrchu, ale až v sedmém patře jeho duše a jeho srdce a ducha. Když se budete navzájem hledat ve svých nejnižších hnutích, zbytečně jen prolijete krev. Přicházel jsem za ním tedy oproštěný a obezděný trojí hradbou samoty. Nevím, kdo z nás, zda on či já byl mocnější. Každý z nás mírnil své pohyby, jež jindy otřásaly světem.

Hovořili jsme o pastvinách. Mám pětadvacet tisíc kusů dobytka, řekl, a dobytek hyne. U tebe pršelo. Nemohl jsem však připustit, aby k nám zanesli své vlastní cizí zvyky a pochybnost, jež plodí hnilobu. Jak bych mohl přijmout na svém území pastýře z jiného světa? Mám pětadvacet tisíc lidských mláďat, která se mají učit vlastním modlitbám, a ne modlitbám jiných, neboť jinak by nenabyli tvaru... A mezi našimi národy rozhodly zbraně. Třebaže jsme se do sebe opírali celou svou vahou, žádný z nás nepostoupil kupředu, neboť jsme byli oba na vrcholu a každou porážkou jsme svého nepřítele zocelili. Přemohl jsi mne, jsem teď o to silnější. Přesto jsem jeho velikost nijak nepodceňoval.

Podceňuje pouze člověk nízkého ducha, neboť jeho pravda vylučuje pravdy ostatní. Ale my dva jsme věděli, že pravdy mohou žít vedle sebe. Člověk, který byl dlouho vychováván a formován a zocelován, umí tě současně odmítnout i přijmout. Odmítne tě v tvých nižších polohách. Ale najde tě tam, kde už je nad vší nenávistí jen úcta k člověku. A také bych lhal, kdybych chtěl tvrdit, že mi byl přítelem. Přesto jsme při každém setkání cítili hlubokou radost, ale tady už lidská hrubozrnost svádí slova cesty. Má radost nesměřovala k němu, nýbrž k Bohu. Naše setkání bylo svorníkem klenby. A nepotřebovali jsme si říkat vůbec nic."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama