Květen 2013

World Press Photo Awards 2013

31. května 2013 v 9:51 Umění

Umělec je hlásnou troubou duševní epochy. Stalo se to, před čím Karel Čapek varoval. Svět se stal továrnou na výrobu umělého člověka, lidské masy, odlidštěných hesel. Pravidla určuje tržní mechanizmus, velké příběhy o lásce nahradila pornografie a reklama. K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé? Jsou jen Čapkovi roboti, jdoucí proti světu a Bohu.

Slovy M. Houelleberqa: "Chcete-li být pravdiví, buďte odporní a hnusní." Obrácení smyslu v nesmysl, přímo popouzející krása ošklivého, vyjadřují tvůrčí akt, jaký duchovní dějiny v podobné míře ještě nezažily, i když sám o sobě není nový. Epocha Achnatona je kolébkou prvního monoteismu, jenž zůstal světu uchován židovskou tradicí. Barbarský infantilizmus raného křesťanství neznamenal nic jiného, než přeměnu římského impéria ve stát Boží. Prerafaelističtí primitivové jsou vlastními předchůdci neslýchané tělesné krásy, zmizelé ze světa od dob rané antiky. Baroko je poslední živoucí styl církve, jenž ve svém zničení předjímal překonání středověkého ducha duchem vědeckým.

Je naprosto lhostejné, kdy se do Nietzcheovy pýchy či do van Goghovy pokory vloudil poprvé hlas šílenství, od kdy přesně nemají už co činit s filozofií a uměním, ale s psychiatrií. Skutečnost, že počet takovýchto děl, rozpadajících se v šílenství narůstá, nepochybně ještě není důkazem o rozumu tohoto světa, či smyslu oněch děl. Přesto je třeba brát je vážně, jako naléhavou otázku.

Nesmí nás to klamat, mezi šílenstvím a dílem nedošlo k žádnému smíru, k žádnému trvalejšímu dialogu či dokonce k dorozumění. Šílenství je absolutní rozchod s dílem Šílenství nastoluje prázdno, čas ticha, otázku bez odpovědi, nezahladitelnou trhlinu, která svět nutí tázat se po sobě samém. Šílenství, v němž se propadlo dílo, je prostor naší práce, nekonečná cesta, jak se s ním vyrovnat. Šílenství existuje jen jako poslední okamžik díla - kde je dílo, tam není šílenství, přesto je však šílenství dílu současné, protože zakládá čas jeho pravdy. Okamžik, v němž se společně rodí a dovršují dílo a šílenství, je počátkem času, kdy se svět ocitá před dílem jako obžalovaný a odpovědný za to, jaký je. Lest a nový triumf šílenství: Svět, který si osobuje měřit je zkoumat pomocí psychologie. A tváří v tvář těmto dílům nenachází v sobě, a hlavně v tom, co je vůbec schopen poznat z šílenství, nic, co by ho ujišťovalo, že je bez viny. (Volně inspirováno C.G. Jungem)










Sex a smysl života

29. května 2013 v 20:45 Půlnoc nad knihami

Lidé objevili, že sex vydělává peníze, a to proměnilo sex v průmysl. Sex se využívá k propagaci oblečení, aut, časopisů, hudby atd. Pokud se peníze hrnou, kdo se stará o vliv na mládež? Hvězdy rocku a popu bývají našimi vzory. Oblékáme se jako oni, češeme se jako oni, milujeme se jako oni. Kdo se ale může nakazit, kdo otěhotnět? A kdo na tom vydělá? Uvádí se, že Madona či rockové hvězdy varují občas na koncertech před AIDS. Ale co celým svým životem propagují? Jsou to lidé, kteří využívají sex k tomu, aby si získali slávu a peníze.

Dovolujeme médiím, aby nás sytila sexem. V kinech a televizi se ukazuje z 85% sex mimo manželství. Dovolujeme, aby média plnila naši mysl násilnými scénami, a násilnickou společností to končí. Jak nás to ovlivňuje? Působí-li na všechny lidi stále stejný negativní vliv, je těžké být odlišným a stát proti tomu. Je daleko snadnější prostě jít s proudem.

Není pochyb o tom, že sexu se zneužívá a že nezdravá posedlost naší kultury sexem je škodlivá. Nicméně musíme uznat, že za tímto velkým zájmem společnosti o sex se skrývá volání srdce po lásce, zoufá snaha nalézt smysl života. Rakouský psychoterapeut Viktor Frankl řekl: "Když společnost ztrácí smysl své existence, v touze najít lék proti emoční bolesti se zuřivě vrhne na sex". Frankl soudí, že pokud společnost ztrácí smysl své existence, obrací se na sex a přetváří jej v cosi, čím by nikdy neměl být - v odpověď na naši vnitřní prázdnotu.






Otazníky lásky.

29. května 2013 v 20:45 Anabáze původních pramenů

"Každý není určen, aby byl v našem životě navždy? Někteří jsou tam jen tak dlouho, aby nás naučili lekci, kterou se zrovna potřebujeme naučit?"

Anebo:

"Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží?" (Lukáš 16:18)

V současném neuspořádání a nepořádku, který nás zotročil a kterému mylně říkáme svoboda, otevřít mysl řádu v pravdě je obtížné. Každá generace převyšuje nevychovanost rodičů a neseme toho důsledky. Zhoubné nemoci a jiné trápení, které mylně nazýváte křížem, jsou porušená přikázání lásky. "Kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení."

Neomylností Božího záměru je neporušenost. Neporušená jednota ducha, spojená svazkem pokoje, skrze neporušené mezilidské vztahy, to je pravá psychologie a celé náboženství. Tento skutečný Kristův pokoj je harmonie zdravého těla i ducha, nebe i země. Je-li vnitřní pokoj člověka porušený duchem lži, kritiky, pomluvy, křivého obvinění, závisti, nenávisti, žárlivosti, nevěry, zrady, neodpuštění, strachu či jiného nepokoje, pak jsou porušeny vzájemné vztahy. A kde jsou porušeny mezilidské vztahy, tam je přerušené spojení s Bohem.

"Nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou." Jde o to citem i rozumem stát pevně nohama na zemi a nezradit.

Milovat Boží láskou znamená zachovávat přikázání lásky, která bližnímu zle neučiní, tedy chovat se ke všem bližním, k přátelům i nepřátelům tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám, a to i v případě, že oni se tak nechovají. A právě to je smyslem kříže. Ne ten dřevěný magický ani ten malý zlatý nebo stříbrný, vzít na sebe kříž znamená zapřít svoji poraněnou pýchu a přijímat každého člověka takového, jaký je, i s jeho chybami a slabostmi. Vidět ho ne takového, jaký ještě je, mnohdy třeba i nesympatický, protivný, hříšný, zlý, ale odpouštět a vidět ho takového, jaký bude, až pochopí, uvěří a změní své chování.

Ubité, zašlapané vztahy je nutné očistit a upevnit, s pomocí Boží znovu zbudovat, aby i dospělé děti, i vnoučata, v tomto těžkém světě se měly kde ohřát, když je jim zima.

Muž a žena mají přikázáno setrvat spolu. V takovém jednání má pokání své místo. Jestliže muž nepřijme ženu, která učiní pokání a chce se vrátit, hřeší a dopouští se velkého hříchu, neboť je třeba přijmout hříšníka, který činí pokání. Ne však, kdyby se to opakovalo. Pro Boží služebníky je jen jedno pokání. Pro pokání ženy se tedy muž nesmí oženit znovu. To platí pro muže i ženu. Co se týká hříchu, který hříšník spáchal dříve, je tu Ten, jenž může poskytnout lék: totiž Ten, jenž má moc nade vším."

Nelze totiž opakovaně být milenkou, ale sestrou. A smysl dělá snesitelným mnohé. I to veliké odříkání. Pravdivé zodpovězení této otázky životem se nabízí k uzdravení dřívějších provinění, nebo k setrvání v nich. "Jestliže bychom dobrovolně hřešili i po přijetí poznání pravdy, nezůstalo by již oběti za hřích." (Žid. 10, 26)

Znovu se zamilovat, to se stává a všechno nové pak je lákavé a krásné a všechno staré překážkou, a ten, koho jsme kdysi milovali, začne nám vadit i tím, že je.

Boží láska ale ve jménu Ježíše nepromění zklamání a vyhaslou lásku v nenávist, ta miluje i nepřátele stejně jako sebe. A milovat nepřítele v praxi, to pro člověka znamená překonat ve svém srdci odpuštěním a láskou vlastní zranění, zlobu, odpor a nenávist. Naplněním Zákona je láska."

Ale když přikázání lásky je přikázáním největším, pak chodit v Božím světle neznamená lásku ubíjet, ale očistit, kázeň přece nevylučuje přátelství, úctu, porozumění a lásku, proto přijímám z Boží ruky všechny a všechno "rovně jako bývá světlo jitřní, když slunce vychází ráno bez oblaků"

Milovat neznamená jednoho partnera zavrhnout a odejít k jinému ale znamená to přetavit ten nový cit v nádherné věčné přátelství. A to přece není málo! Je to veliký nádherný dar. "A je opravdu velikou úlevou, jestliže máme někoho, s kým můžeme sdílet své nitro, komu můžeme otevřít srdce a svěřit mu svá tajemství."

Je pak nějaký důvod k výčitkám svědomí, když potkáme někoho, koho máme ho rádi? Není. Tady jsou jen všechny důvody děkovat za to vzácné setkání. Děkovat Bohu za to, že nám poslal do cesty někoho, s kým si rozumíme. No a kdejakého psa, kočku a jiná zvířata a malé děti rádi pohladíme, vezmeme do náruče, a měli bychom se bát podat ruku milému člověku? Pohladit ho či obejmout? Proč?


Ztratit hlavu a rozum láskou je krásné, pokud se to stane lidem svobodným, volným, lidem bez závazků. Ale porušení každého závazku a slibu je podraz a sobectví. A když to na sebe necháme dolehnout v celosvětovém měřítku za všechny opuštěné a psychicky zdeptané a citově strádající, morálně narušené děti, co střílejí ve školách a znásilňují, je to neúnosně těžké. A porušují sliby přesně tak, jak jsme jim to předváděli. Toto jsme my udělali. Toto my tady po sobě zanecháváme, tento svět je naše dílo. Nic proti vzájemné úctě a lásce lidí se závazky, když zůstanou neporušené a nic není krásnějšího, než přátelství čisté.

"Život není to, co chceme, ale to co máme."

"Přátelství předpokládá spoluúčast na dobru, nikoli na zlu."

"Přátelství má oči jasnozřivé a nijak se neskrývá, naopak, rádo předstupuje před slušné lidi."


"Kdo měl štěstí najít v lidské džungli spřízněnou duši, ale zanedbává ji, riskuje, že zůstane úplně sám."






Společné stolování aneb diskuze o životě

29. května 2013 v 20:44 | Platon |  Diskuze

Tedy diskuze úplně o všem, co nás zajímá, z čeho máme radost i co nás trápí. Záměrem je poučit se, vypovídat se, radovat se s radujícími a plakat s plačícími, pochopit problém, společně hledat a najít řešení a poradit, místo snahy vymýtit zlo, prokazovat dobro, skutkem i slovem. Každá snaha ublížit, ponížit, odsoudit nějakého třeba jednoho člověka či celou skupinu lidí anebo celý národ, bude smazána.


"Když vstupuješ do chrámu, Bůh Tě nesoudí, nýbrž přijímá."


V Zákonech mluví Platon, o "Společném stolování", jako o řádu, kterému přisuzuje důležitost ve smyslu "zachování obce." A říká, že to zařízení není snadné navrhnout ani jeho návrh provést. Ježíše odsuzovali za to, že stoloval s hříšníky. Společné stolování má svůj základ v Božím řádu. Proč? Aby nikdo nebyl sám.

"Pravidla řádu Společného stolování neznevažují řád rodiny, ale spravují soukromý život k prospěchu společenství veřejného i rodinného. I dobrý soukromý život totiž se bez řádu neobejde. "Kdo by vyhlašoval obcím zákony, jak mají občané žít a vykonávat věci osobní a společné ale neuznával potřebu zákonů ve věcech soukromého života v domnění, že má každý volnost trávit den, jak chce a že se nemusí dít všechno podle určitého řádu a proto nechal soukromý život bez zákonné úpravy s tím, že občané budou sami od sebe ochotni žít ve společném a obecném životě podle zákonů, ten nesoudí správně. Proč je to řečeno? Proto, že stanovíme, aby se naši mladí manželé stravovali u společných stolů o nic více ani méně jako před sňatkem." (Platon-Zákony)

Jen v řádu je bezpečí, svoboda a láska. V chaosu, ve kterém žijeme, platí, že "Dva jsou rada, tři jsou zrada" a člověk nemocný, nešťastný a zlý. V současném neuspořádání a nepořádku, který nás zotročil a kterému mylně říkáme svoboda, otevřít mysl řádu ve jménu Božím je obtížné a neseme toho důsledky. Odmítáme řád a hledáme štěstí, bez řádu hledáme Boha a vyčítáme mu nezpůsoby porušeného ne-mocného nešťastného člověka a světa. Ale to všechno, všechny diskuze o Bohu a o náboženství bez řádu je marnost, prázdné akademické řeči a mlácení prázdné slámy. Společný stůl - ať ve starověkém smyslu (ve staroanglickém Boewulfovi), ve středověkém (pán i čeleď) nebo i novověkém smyslu - vyžaduje nějaký řád, byť třeba nepsaný, ale dodržovaný, který by každému vytvořil místo ne ke zlosti ale k odpočinutí a k radosti.


"Kdo měl štěstí najít v lidské džungli spřízněnou duši, ale zanedbává ji, riskuje, že zůstane úplně sám."


"Osamělost nevzniká tím, že by člověk kolem sebe neměl lidi, ale tím, že jim nemůže sdělit věci, které se mu jeví jako důležité, nebo že považuje za platné myšlenky, které jiní považují za nepravděpodobné."



"Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!" (Galatským 5:14)

"Duše bezbožného tak je žádostivá zlého, že ani bližní jeho příjemný mu nebývá."

"Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu." (Římanům 15:2)

"Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona." (Římanům 13:10)

"V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe;" (Filipským 2:3)

"Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují," (Matouš 5:43-44)

"Řekne-li někdo: "Já miluji Boha," a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí." (1. Janův 4:20)






O manželství

29. května 2013 v 20:44 | Bible - Nový Zákon |  Na počátku bylo Slovo

Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." (Jan 4, 16-20)

Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji - ne já, ale Pán - aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. Ostatním pravím já, a ne už Pán: Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji. Víš snad, ženo, zda se ti podaří přivést muže ke spáse? Víš snad, muži, zda se ti podaří přivést ženu ke spáse?

Každý ať žije v tom postavení, které měl od Pána, když ho povolal k víře. Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí! V čem byl kdo povolán, bratří, v tom ať před Bohem zůstane.

Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit. Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1. Korintským 7)

"Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného." Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost." (1. Korintským 1:23)

"Proto nechci u vás znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného." (1. Korintským 2:2)

My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě. Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, … jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu; oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí. A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. (1. Janův 3:14 )

"Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop." (Matouš 19:12)

"Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají." (Lukáš 20:35)




Nebeský strom

29. května 2013 v 20:44 | Edith Pargeterová |  Půlnoc nad knihami

historický román Nebeský strom, působivý příběh lásky a přátelství mladého sochaře a stavitele Harryho Talvace se odehrává ve středověké Anglii na počátku 13. století. Edith Pargeterová (1913-95) je autorkou řady úspěšných historických románů. Pod jménem Ellis Petersová se proslavila populární sérií detektivních příběhů ze středověkého Shrewsbury.

… její chůze byla právě tak přímá jako její hlas. "Chcete se mnou mluvit, madam? Jsem vám k službám.… Omlouvám se, že vám nemohu nabídnout ani občerstvení ani soukromí - "

"Nic nepotřebuji," řekla prostě. "Chtěla bych, abyste mi ukázal vaši kalvárii. Ještě jsem od vás nic neviděla."

"Rád. Jak víte, že je hotová?" Zavedl ji pod přístřešek, kde byla samota a ticho. "Mylord vám zřejmě podává zprávy. Už vás navštívil několikrát."

"Ano," řekla trochu pobaveně a zároveň suše. Nastalo ticho. Na skupinu kamenných soch se ještě nepodívala.

"Ale zato vy ne," řekla.

"Čekala jste mně? Zeptal se váhavě.

"Čekala? Ne, to ne. Nemáte ke mně žádnou povinnost. Snad jsem doufala." Odvrátila se od něho a šla pomalu ke kamenné skupině, upřenýma inteligentníma očima prohlížela mrtvého Krista, celou tíhu na probodených rukou … "A protože jste nepřišel vy ke mně," stále zamyšleně se dívala na sochy, "přišla jsem já k vám. Ne zrovna abych se podívala na tohle, ale jsem ráda, že jsem to viděla. Jak to, že chápete utrpení? Je to něco z vašich zkušeností, nebo vůle a fantazie? Většina Kristů umírá jen symbolicky. Ale váš prošel celým krutým procesem popravy."

"Přehnal jsem to?"

"Ne, tak to jistě bylo. Určitě nebyl ničeho ušetřen. A ve vašem podání si udržel neporušenost ducha. Všechno se tu dá vyčíst, ale on na nikoho neútočí. Bylo to strašné, ale on to snesl. I lítost je zbytečná."

"Utěšujete mě," řekl. "Nevím, jestli jste to měla v úmyslu. Ale není to pravda, že rozumím utrpení. Snažil jsem se sám sobě vyložit, jak může člověk projít takovou agónií a stále zůstat člověkem. Mrtvý, snad, ale ne znásilněný.… Ti, kdo se nikdy nepokoušeli si to představovat, přestojí možná zkoušku bolesti lépe."

"Je přirozené bát se vlastní lidské slabosti," řekla Benedetta, "ale není dobré zabývat se tou otázkou příliš, dokud nevyvstane sama. Když si neumíte představit bolest úplně, nedovedete si ani představit zdroje, které v sobě máte, abyste jí čelil a překonal ji. Myslíte, že byste mohl do postavy vložit něco, co není ve vás?"

Harry se usmál. "To je hrozně široká umělecká otázka a já k takové diskuzi nejsem připraven."

Ještě několik minut si prohlížela skupinu. "Lidem se to nebude líbit," Benedetta zavrtěla hlavou. "Nejsou přizváni k účasti a to je nebude těšit. Být vyzván k přemýšlení je to poslední, co chtějí."

Najednou se rázně obrátila a dívala se Harrymu přímo do tváře.

"Harry!"

Vyslovovala to jméno s důvěrností a autoritou, jak to odposlouchala patrně od Isambarda….

"Madam, ať mě žádáte o cokoli - " začal váhavě.

"Nežádám vás o nic. Nabízím vám něco - sebe, sebe celou bez výhrad a navždy. Jestli mě chcete, budu vám věrná, pokud budu živa, nikdy už nepoznám jiného muže a nikdy nebudu jiného milovat. Jestli ne, řekněte mi to přímo, jak si to od vás zasloužím, a už nikdy vám nebudu se svou láskou na obtíž."

Mohla vztáhnout ruku a dotknout se ho, ale neudělala to. Bylo to na něm, aby ji přijal, nebo se jí zřekl.

"Znám se," řekla. "Vím, že pro mě není návratu. Od okamžiku, kdy jsem vás spatřila, mé srdce se k vám připoutalo, a já byla paní svého srdce příliš dlouho, než abych se ho teď ptala nebo mu nevěřila. Myslíte, že jsem žena, která trpí sebeklamem? Nebo že nemám zkušenosti?

Nezvolila jsem si vás milovat. Leda blázen si může lásku vybírat. Ale pravda je pravda a já se k ní znám. Je to něco, co ani vy nemůžete změnit. I když mě odmítnete, nemůžete mi odepřít právo vás milovat. Budu vás milovat, dokud budu dýchat, ať chcete, nebo ne, ať chci já, nebo ne. Vím, co je nepochybné, a jsem praktická žena, nemarním čas tím, abych bojovala proti Bohu.

Zdvihl prudce hlavu, v očích mu překvapeně blýsklo zelené světlo. …

"Jenom hlupák by k vám mohl být lhostejný," řekl po úvaze. "Těším se z vaší krásy, vážím si vašeho ducha, hluboce ctím vaši velkomyslnost. Mám vás rád, madono Benedetto, a možná víc než to. Nechci předstírat, co necítím, ani popírat, co cítím. Kdyby Bůh chtěl, abych vás miloval, považoval bych se za nejšťastnějšího člověka a pokládám za štěstí, že mám vaši důvěru a víru."

Na okamžik se dotkla prsty jeho hrudi, pohybem, který říkal, že je vděčná a že přijímá. "Tím jsem bohatá," řekla. "Už s vámi nikdy nebudu mluvit o lásce, ledaže byste si to sám přál. A co je vaše, přísahám, že je vaše navždy, a kdyby nastal den, že byste o to stál, stačí, když mě zavoláte, já k vám přijdu - když vztáhnete ruku, dám vám všechno, co je vaše. Odcházím. Ne, zůstaňte tu, půjdu sama. A nebojte se, že jste mě zranil nebo mi ublížil. Jste takový, jakého jsem si vás představovala, a jsem ráda, že vás miluji."

… a byla by prošla kolem něho se vztyčenou hlavou a s úsměvem, ale vztáhl k ní ruku a ona na okamžik vložila do ní svou. "Můj milý!" řekla, odtáhla opět prsty, nežli je mohl políbit a vyšla a on za ní ještě dlouho hleděl.

Teď jí nemohl nikdy uniknout, ani ona jemu. Ani ten drahý talisman, který svíral prudce v dlani, je neosvobodí. Bude ji vždycky postrádat a nikdy jí nebude moci vzít ten ždibec svého srdce….



Nebeský strom (2)

29. května 2013 v 20:43 | Edith Pargeterová |  Půlnoc nad knihami

Harry ležel na zádech s rukama složenýma pod hlavou. Nevěřil, že by jí dovolili přijít. Plamen svíce zaplál v jeho užaslých očích. V tančícím světle se objevila za černými řasami jako zářící hvězda v bouřlivé noci….Chtěl vyslovit její jméno, ale v ústech mu vyschlo, nemohl ze sebe vypravit ani slovo….Nevěřil že přijde a teď když tu byla, ona, která jediná mu mohla říct, co tak bolestně toužil vědět, bál se jí zeptat ze strachu, že odpověď bude ještě nesnesitelnější, než nevědomost.

"Je v bezpečí," řekla Benedetta, aby překonala tento okamžik a zbavila ho starostí. "Daří se jí dobře a posílá ti svůj nejvroucnější pozdrav."

"Ach, Benedetto!"…"Nunc dimittis!" Zašeptal a náhle sklonil hlavu do rukou a plakal, unaveně, vděčně, uvolněně, jako vyčerpané dítě. Vzala ho do náruče a stáhla sebou na lůžko. Krátká bouře utichla na rameni jejího pláště. Shrnula mu husté hnědé vlasy z čela a tiskla ho jemně na svá prsa. Celý svět měla ve své náruči. "Jen tiše lež, je dost času. Můžeme si povídat třeba celou noc. …

"Kde je?" zeptal se, když se mu opět vrátil hlas.

"Je v bezpečí u sester poustevnic v oratoři v horách. Jsou také dobré ošetřovatelky, můžeš být bez obav, až přijde její čas. Brzy bude mít už dítě, pro které bude žít, a věř, že ani jeden z nich nebude postrádat přátele."…"Ví o mně? Ví všechno?"

"Všechno ne. Ví, že máš zemřít, ale neví, kdy se to má stát. Bůh ví, že nemám právo před ní cokoliv utajovat, ale přesto jsem jí nemohla říci všechno, protože dítě se má už narodit….

"Benedetto, ona ví, jak se to má stát?"

"Ne," zvolala a žárlivě ho svírala rukama. "A nedoví se to! Nikdo z nás to však neví, Harry, jen Bůh to ví!"

"Nikdy jí to neříkejte! Viděla jsi ji od té doby, co jsi ji odvedla?"

"Třikrát. Neodvažovala jsem se častěji. A několikrát byl mým poslem Jan."

"Hledal ji on?"

"Vím, že ji hledal. Isambard dal prohledat celé Parfois a pátral po ní po okolních vsích. Ale brzy toho nechal."

"Vyprávěj mi o ní!" prosil hladově. "Řekni mi všechno! Mluví o mně?"

"Jestli o tobě mluví, můj drahý," zvolala Benedetta a položila svou tvář na jeho vlasy, "vždyť jsi jejím sluncem, její lunou. Jsi jí jarem i létem." Usmála se nad jeho hlavou do plamene svíčky a vyprávěla mu o Gilleis všechny podrobnosti….

"Až ji uvidíš, řekni jí, že ji miluji nehynoucí láskou. A polib za mne mého syna."

"Můj nejdražší a nejkrásnější, to víš, že to udělám."

"Zbavilas mne velkého břemene. Teď když mám její i tvé požehnání, všechno ostatní je už lehké…Děkuji Bohu!"

"Jak je to dlouho, co jsi naposledy spal?" zeptala se…"Dvě noci? Tři?" Zavrtěl hlavou a slabě se usmál - ani to nevěděl. "Teď spi, budu u tebe bdít."

"To ne," odmítl a pevněji ji sevřel. "Brzy budu spát až moc." … "Chci se s tebou těšit, dokud tě ještě mám. Nepomyslel jsem si, že bys mohla přijít. Byla to ode mne poslední střela, kterou jsem mohl vypálit. Doufal jsem, že zasáhne cíl, ale nevěřil jsem, že si vystřílím odměnu."

"Zavázal se přede všemi, nemohl už couvnout. Je to věc tvé cti!" řekla jsem, "co jsem já ve srovnání s tvou ctí? Smála jsem se mu však do tváře, nemohla jsem si to odpustit. Nechceš-li spát, lehni si aspoň a odpočívej."

"Jen když si lehneš vedle mě. Je to pro dva dost úzká postel, ale ani jeden z nás není takový obr, aby nám to nestačilo."

"Jistě," řekla s úsměvem, "zapomněla jsem. Vždyť jsi chtěl se mnou strávit noc….chtěla jsem, abys požádal o rozhovor se mnou. Toto však je víc, než v co jsem doufala. Bodl jsi ho do srdce."

Rozevřel náruč a ona ulehla vedle něho ve svých sametových šatech a pevně ho sevřela. Nabral si do dlaní její vlasy a potom je rozprostřel přes oba jako hedvábný závoj.

"Neboj se," pravila a uhnízdila se v objetí jeho paže. "Nebudu si nic vynucovat…. Nechybí mi nic, mám všechno." A opravdu, už se ani nepamatovala, kdy to bylo, co konečně překonala trýzeň nad tím, že mu nemůže být ničím jiným, než je. Přešlo to nepozorovaně jednoho dne, kdy si v srdci - i když ne v mysli, si uvědomila - že to, čím mu je Gilleis, není víc, že je to jen jiné. Leželi teď zázračně a pokojně vedle sebe. Nebyla v tom pokorná rezignace, ale nádherný pocit uspokojení. Měla z něho všechno, co si přála. Nezáleželo na tom, jak málo se to mohlo zdát jiným, ale její život to naplňovalo až po okraj a dostávala to se štědrostí tak bezmeznou, jako je samotná láska.





Sonata Kreutzerova

29. května 2013 v 20:43 | Lev N. Tolstoj |  Půlnoc nad knihami

O "Sontě Kreutzerově" existuje nejenom v ruské literatuře kritické, nýbrž i ve všem ostatním světovém písemnictví celá speciální literatura. Je pochopitelné, že nejodvážnější z filosofických traktátů Tolstého, jakým je ve skutečnosti tento románek, vyvolal mnoho debat a vášnivých sporů.

Tolstoj ústy nešťastného, hluboce lidsky trpícího hrdiny Pozdnyševa pronáší anathema na samotnou lásku. A v důsledku toho zavrhuje vědu lékařskou, hodlá léčit lidi Evangeliem lásky, požadavkem přísné mravnosti.

"Ano, třeba pochopit onen skutečný význam, že slova evangelia Matoušova 5:28, že každý, kdo by pohlédl na ženu žádostivě, již zcizoložil, vztahují se na ženu jako sestru, nikoli pouze na cizí, vedlejší ženu, nýbrž především na ženu vlastní", to jsou závěrečná slova Sonáty.

"V naší společnosti utvrdilo se pevné, všem vrstvám jejím společné a lživou vědou podporované přesvědčení o tom, že pohlavní obcování je věc nezbytná pro zdraví muže a proto zcela odpustitelná. Proto také muži oddávají se s naprosto klidným svědomím smilstvu zcela nepokrytě. Prostituce je stav žen, které jsou odsouzeny hynouti tělesně i duševně, ke službám domnělých zdravotních potřeb svých občanů. Je nemožné, aby snad kvůli zdraví jedněch lidí bylo nutné hubit těla i duše lidí druhých, stejně, jako nemůže být dobrým, aby pro zdraví jedněch lidí bylo nutno píti krev jiných. A poddávati se tomuto bludu není třeba.

Avšak proto, abychom se mu nepoddávali, potřebí jest nevěřit nemravnému učení, třebaže by bylo podporováno jakoukoli vědou. K tomu pak, aby lidé dovedli vést život zdrženlivý, je potřebí jenom, aby vedli život co možná přirozený a aby se neopíjeli, nepřejídali, nevyhýbali se práci. Důkazů pro to, že zdrženlivost je možná a že je méně nebezpečná a méně škodlivá pro zdraví, než nezdrženlivost, každý muž najde kolem sebe na sta.

Za druhé v naší společnosti - následkem toho, že na pohlavní obcování se nazírá nejen jako na nevyhnutelnou podmínku zdraví, nýbrž i jako na rozkoš a na jakési poetické, povznášející životní blaho - nevěra manželská stala se ve všech vrstvách společenských zjevem zcela obyčejným a všedním, příjemným úkazem, který zkrášluje život, jak se to odráží zřetelně i v mnohých básních, povídkách, románech, v operách i na obrazech. I myslím, že to rovněž není dobře.

Hlavní starost rodičů spočívá (a zase v tom rodiče podporuje lživá věda, kterou nazývají medicínou) v tom, aby děti jenom co možná nejlíp nakrmili. Pořád je jenom hýčkají, hodně krmí a nenutí pracovat. A v překrmených dětech, stejně jako ve všech překrmených zvířatech, nepřirozeně brzy se probouzí neodolatelná, mučivá smyslnost.

Marnivé strojení, četba, divadlo, hudba, tance, sladká krmě, všechen způsob a uspořádání života od obrázků na krabičkách až do románů, povídek a básní jen ještě více rozpaluje tuto smyslnost a následek toho - pohlavní poruchy a nemoci stávají se všedními podmínkami mladistvého vzrůstu - u dětí obojího pohlaví, a často již zůstávají i ve věku dospělém. Je nutno přestat s takovou výchovou dětí - lidí, jako s výchovou zvířecích mláďat, a pro výchovu mláďat lidských nutno si postavit vyšší cíle, než pouhou starost o zhýčkané tělo.

To není dobře. Není to dobře proto, poněvadž dostižení cíle, ukojení smyslné lásky - ať už je ona jakkoli poesií opřádána - jest cíl čistě zvířecí, nedůstojný člověka, a vyplývá jen ze stejně hrubého a prostě živočišného nazírání na život.

Aby se tomu vyhnuli, musí lidé pochopiti, že cíl člověka důstojný - ať už je to sloužení lidstvu, vědě, umění (o sloužení Bohu ani nemluvě) či čemukoli, jestliže to jen můžeme srovnati s lidskou důstojností - nezbytně leží mimo veškerou rozkoš osobní, a že proto vstoupení nejen v nějaký milostný poměr, nýbrž i v manželství, znamená nikoli povýšení, nýbrž úpadek, protože každá zamilovanost a provázející smyslná láska (ať už se kdokoli stará veršem i prózou dokazovati opak) nikdy neusnadňují dosažení cíle člověka důstojného, nýbrž vždycky jenom stěžují.

Zásady, které jsem učinil předmětem své povídky, jsou, jen nevyhnutelnými důsledky učení evangelia, které my všichni známe, ale - nic z toho se nestalo. Jedním slovem, křesťan nepopírá, že pohlavní zdrženlivost lepší jest, než pohlavní prostopášnost. Ale, říkají, "jestliže přiznáme, že věčné panictví je víc než manželství, a že cílem lidstva je ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všechno usuzování."

Ale to usuzování není moje, já jsem si ho nevymyslil. To že člověk povinen jest míti ideál cudnosti, a že panictví je lepší, než manželství, toť pravda objevená Kristem už před devatenácti sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že ženatý a ten, koho poznání pravdy zastihne již ženatého, má zůstávati s tou, s kterou již uzavřel svazek, tj., nemá již měniti ženy a žíti jenom cudněji, než žil dosud. Neženatý pak že lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost. Tak řekl Kristus a totéž dosvědčuje historie lidstva i svědomí a rozum každého jednotlivce. Ale říkají mi: "Jestliže lidé dostihnou ideálu, úplné čistoty, zničí se sami, a proto ten ideál nemůže býti pravý." Ale všichni ti, kdo takto mluví, si zaměňují dvě věci zcela různé - pravidlo, přikázání, a ideál.

Úplná cudnost či čistota pohlaví není přikázáním ani pravidlem, nýbrž ideálem, nebo lépe řečeno snad jednou z hlavních podmínek ideálu. Ideál však pouze tenkrát jest ideálem, jestliže jeho uskutečnění možno jest pouze v ideji, v myšlence, jestliže dosažitelnost jeho pouze v nekonečnosti leží, a proto i možnost přiblížiti se k němu - jest nekonečná.

Jakmile by ideál nějaký mohl býti dostižen, - přestal by ihned býti ideálem. Takový jest i křesťanský ideál - utvoření království Božího na zemi, kdy láska sjednotí všechny tvory. Všechen význam života lidského vrcholí ve hnutí směřujícím k tomuto ideálu, a proto snažení k ideálu křesťanskému ve vší jeho souvislosti i k úplné čistotě pohlavní jakožto hlavní jeho podmínce nejenom nevylučuje možnosti života, nýbrž naopak, nedostatek tohoto křesťanského ideálu zničil by všechen pokrok a tedy i možnost života.

Kdo je v právu? Tyto myšlenky, které se zdají býti spravedlivými, či životy milionů, i můj vlastní? Člověk je sláb, třeba mu ukládati úkol podle jeho sil. Asi tak, jako by mi někdo řekl: "Ruka moje jest slabá, nemohu provésti čáru, která je přímá, tj. nejkratší mezi dvěma body, a proto, abych si ulehčil svůj úkol, třebaže přál bych si vésti čáru přímou, povedu křivou anebo lomenou." Čím slabší moje ruka, tím nezbytnější snažiti se o vzor dokonalý.

V Jasné Poljaně, 6. dubna 1890.

L. Tolstoj





To je naším cílem - Vzpomínka na Milana Valacha

23. května 2013 v 15:41 Vzpomínky, poděkování a přání

Z korespondence:


> ------------ Původní zpráva ------------

> Od: valach

> Předmět: [pdemokracie] info

> Datum: 25.10.2012 16:48:49

> ----------------------------------------

To je naším cílem,
i když to zní moc pěkně na to, aby to mohla být pravda:

"Jeden antropolog navrhl hru pro děti z afrického kmene: Položil koš plný ovoce ke stromu a řekl dětem, že kdo se tam dostane první, vyhraje všechny sladké plody. Když jim řekl, aby vyběhly, všichni se chytly za ruce a běžely spolu. Pak spolu seděly a užívaly si dary Země. Když se jich zeptal, proč neběžely tak, aby někdo z nich měl všechno ovoce pro sebe, řekly: "UBUNTU, jak by někdo z nás mohl být šťastný, když by všichni ostatní byli smutní?" "UBUNTU" v Xhosa kultuře znamená: "JÁ JSEM, PROTOŽE MY JSME.""

> Něco více o koncepci UBUNTU v angličtině


Zdraví

Milan Valach

... je to tak krásný, že jste mě málem rozbrečel a to se hned tak někomu nepodaří :-)

Je Usmívající se

Milan








Víme o svatosti jako přímé cestě k cíli. Víme o hříšnosti, odvádějící člověka do záhuby duše i těla. My věřící cítíme v sobě kolísání ode zdi ke zdi. Jak to dopadne? Nauka většiny denominací to definuje takto: "Kdo nepřijme Ježíše jako osobního Spasitele během svého života, nemůže dojít spásy (čili je zavržen, jde do pekla). Ptáme se: vztahuje se to také na buddhisty, hinduisty, muslimy atd.? Můj známý kazatel mi řekl: Tito všichni půjdou do pekla, stejně jako nevěrci. To není zrovna dobrá zpráva, těchto lidí je většina! Ježíš ale mluví o žních, tedy o úrodě, což znamená většinu, nikoli nezdar Božího podniku.

Kdo žije podle svého svědomí, i když o Bohu neví, přece k Němu dojde. Vždyť Ježíšovo jméno znamená v překladu: "Bůh zachraňuje, osvobozuje." Zachraňuje v posledním okamžiku svobodného rozhodování na samém konci darovaného času, osvobozuje ho zároveň od zátěže předsudků, nevěry, od hlouposti pýchy, neposlušnosti a vzdoru. Tváří v tvář Kristu každý člověk uvidí sám sebe v pravém světle a zhrozí se pohledem do propasti své ubohosti, a chytí se podávané ruky. Přijme nabídku lásky a milosrdenství Pána. V této krystalicky čisté hodině pravdy snad jen málokdo řekne NECHCI TĚ. Odmítnout může jen člověk absolutně zatvrzelý ve zlém. Ten, kdo celý životu říkal dobru Ne a ke zlu ANO.

V této nauce je naděje pro všechny, o něž se třeseme ve strachu o jejich věčný život. O jejich spásu. O to, jak dopadli nebo dopadnou na věčnosti. Jen úzkoprsý duch nedůvěřuje Boží lásce.

Očekávaná otázka Ježíše v tu chvíli zní: "Miluješ mě?" V krajním případě: "Dovolíš mi, abych Tě miloval?" To snad odzbrojí nejen nepřipraveného, ale i zatvrzelce. Teprve takovéto pojetí Božího milosrdenství ukazuje jeho úroveň. Není samoúčelné, vede ke stolování s Bohem. K povznesení, povýšení, vyznamenání a oslavení člověka. (Jan Rybář - Kam jdeme)








Hodnota člověka

15. května 2013 v 12:52 Politika

Neuvěřitelně povrchní víra ve společenský žebříček, jehož příčky tvoří narůstající čísla na bankovním účtu, je tak neuvěřitelně slepá, až je s podivem, kolik lidí si jí nechá vymývat mozek. Jedná se totiž o skandální degradaci člověka, jehož hodnotu měříme nikoli třeba přes jeho vlohy, talent, charakter a dovednosti, jimiž může své okolí přirozeně obdarovávat a tak je obohacovat, ale přes peníze. A co nám o konkrétním člověku řeknou peníze? Nic.

Peníze nám neřeknou, jaké má ten člověk sny, čím a kým by chtěl být, neřeknou nám, jaký má charakter, jestli nosí v srdci soucit k lidem v nesnázích, jestli pomáhá nemocné sousedce s nákupem nebo jestli udělá první poslední pro svoji rodinu a svoje děti, které miluje a kterým čte každý den před spaním pohádku a dbá na to, aby z nich vyrostli poctiví a čestní lidé. Peníze nám neřeknou nic o tom, kolik úsilí ten člověk vynaloží na to, aby uživil sebe a své blízké. Neřeknou nám nic o odvaze, se kterou překonává životní překážky a těžké situace, které ho potkávají. Neřeknou nám nic o trpělivosti, se kterou snáší ponížení od vrstevníků a se kterou vytrvale hledá novou práci. Peníze nám neřeknou nic o tom, jaký ten člověk má skrytý talent třeba v hraní na bubny nebo v malování obrazů. Neřeknou nám nic o tom, jak je ten člověk společenský, jaký má smysl pro humor a jak je věrný své ženě či svým přátelům.

Víra, která říká, že hodnota člověka je dána jeho úspěchy a množstvím vydělaných peněz, je víra falešná a je založena na nechutné lži. Skutečná hodnota člověka totiž nemá s penězi vůbec nic společného. Dokonce si myslím, že to většina z nás tak nějak víme, ale z nějakého důvodu se často necháváme převálcovat masáží dnešní doby a tak trochu se jí poddáváme.

Je na čase se téhle lži postavit. Vnitřně. Pro nás samé. Pro naše osobní dobro. Pro naše vlastní vědomí, že jsme hodnotnými lidmi. (Vít Raiser)