Stíny jdou za námi

26. dubna 2013 v 12:32 |  Půlnoc nad knihami

Soudím, že lidový zpěv nikdy neumlkne dočista. To je, jako že květinka musí kvést, a červenka švitořit. Zpěv je naléhavá nutnost lidské duše. Bude žít, dokud žije srdce národa.

A ejhle, ani se nenadál, nedaleko pod mýtinou proskočily hlaholy, její písnička zamávala křídly. U milého Boha, jaká to dívka! Jaké zjevení! Ani ne venkovská všeď, ale čistě unesená princezna z pohádky. Půjde kolem a růže se jí pokloní, ptáče jí zazpívá. Co jen v tom pohledu svitu, co něžné krásy, až mu to smysly podrazilo. Její hlas mu ševelil mezi listím, její úsměv hrál na svitech božího světla.

A byly písně jako celování

A byly jako věčné namlouvání.

Bylo jí, jako že najde zaslíbený ráj. A při tom se rojily nové a nové písničky. Táhly se za ní jako zpěvná stuha, tu uvízly ve větvích,tu se rozlily po lesních paloucích, kde kouzelník sluníčko sypal své kytky. Ano, jen světlo je radost a smích, jen tehdy hoří krev a výská život.

A pak večer doma - nemohla dlouho usnout. Dyž ji pojal konečně spánek, samé zvonky zlaté jí cinkají do snů. Usíná, usíná Julinka. A jejko, jaké že sny! Oba, oni oba se honí v laškovném smíchu, každý strom, houština tancuje s nimi po pažitu lesním, samé konvalinky jim stelou koberce bílé… Teď zas dou spolu ruku v ruce, šeptají s lesními stíny, s šuměním boru. Každá chvoj ladí štěbetné housličky na uvítanou… Teď jim srdéčka letí, dva motýlci hraví, letí modravou tůní a v rozmachu se celují, laškují, jeden jediný smích. Ach, toho něžnění, té rozkoše neznámé dosud! Kéž to potrvá tak do věkoucích věků!
(Josef Štefan Kubín - Stíny jdou za námi - Nové Jivínské rapsodie)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama