Duben 2013

Kudy šel

30. dubna 2013 v 22:35 Půlnoc nad knihami


Šel po nebi, a kde se dotkl nohou,

tam vzplály hvězdy, jež to říci mohou.


Šel po zemi, a kde se dotkl šatem,

tam vzplála růží nachem a slunečnic zlatem.


Šel po moři, a kde svou patu smočil,

tam korály a perly rybář v hloubi zočil.


Šel po horách, jež věčnost jsou a síla,

jim zanechal královská roucha sněhobílá.


Šel lidskou hlavou - a hned díla krásy

z ní rodila se, slavná pro vše časy.


A lidským srdcem šel - to od té doby cítí

vřít v sobě touhu, kterou svět nenasytí.




Stíny jdou za námi

26. dubna 2013 v 12:32 Půlnoc nad knihami

Soudím, že lidový zpěv nikdy neumlkne dočista. To je, jako že květinka musí kvést, a červenka švitořit. Zpěv je naléhavá nutnost lidské duše. Bude žít, dokud žije srdce národa.

A ejhle, ani se nenadál, nedaleko pod mýtinou proskočily hlaholy, její písnička zamávala křídly. U milého Boha, jaká to dívka! Jaké zjevení! Ani ne venkovská všeď, ale čistě unesená princezna z pohádky. Půjde kolem a růže se jí pokloní, ptáče jí zazpívá. Co jen v tom pohledu svitu, co něžné krásy, až mu to smysly podrazilo. Její hlas mu ševelil mezi listím, její úsměv hrál na svitech božího světla.

A byly písně jako celování

A byly jako věčné namlouvání.

Bylo jí, jako že najde zaslíbený ráj. A při tom se rojily nové a nové písničky. Táhly se za ní jako zpěvná stuha, tu uvízly ve větvích,tu se rozlily po lesních paloucích, kde kouzelník sluníčko sypal své kytky. Ano, jen světlo je radost a smích, jen tehdy hoří krev a výská život.

A pak večer doma - nemohla dlouho usnout. Dyž ji pojal konečně spánek, samé zvonky zlaté jí cinkají do snů. Usíná, usíná Julinka. A jejko, jaké že sny! Oba, oni oba se honí v laškovném smíchu, každý strom, houština tancuje s nimi po pažitu lesním, samé konvalinky jim stelou koberce bílé… Teď zas dou spolu ruku v ruce, šeptají s lesními stíny, s šuměním boru. Každá chvoj ladí štěbetné housličky na uvítanou… Teď jim srdéčka letí, dva motýlci hraví, letí modravou tůní a v rozmachu se celují, laškují, jeden jediný smích. Ach, toho něžnění, té rozkoše neznámé dosud! Kéž to potrvá tak do věkoucích věků!
(Josef Štefan Kubín - Stíny jdou za námi - Nové Jivínské rapsodie)



Z večerních písní

26. dubna 2013 v 11:47 Půlnoc nad knihami

Hledám tě, hledám, člověče,

a stoupám ve tvé hlubiny,

chci zvednout lidské jádro tvé

a zahodit tvé slupiny.


Hledám tě s jitra červánkem

a trhám v tvůj den růže květ,

hledám tě s jara příchodem

a dýchám teplo ve tvůj vzlet.


Hledám tě s včelkou na stráni

a saju pro tvou píli med,

hledám tě s ptáky v obloze

a snáším jasno ve tvůj hled.


Hledám tě s písní v duši tvé,

kdes ještě v právu odvěkém,

hledám a já tě najdu přec,

jen co zas budeš člověkem.



Nekamenujte proroky.

Neb pěvci jsou jak ptáci,

Kdo hodil po něm kamenem,

K těm víc se nenavrací.


Soud Boží na se národ zve,

jenž pěvce své ctít neví,

a nejstrašnější kletbou jest,

když Bůh odejmul zpěvy.


Jeť srdce pěvců nejčistší

a všeho hněvu prosté,

a co vám zpíval od srdce,

to ve svém srdci noste.

(Z večerních písní Vítězslava Hálka)




Studnice

26. dubna 2013 v 11:34 Lidové tvoření

Studnice - básnická lidová knihovna, kterou v roce 1939 redigoval Jan Čarek.

Jako redaktor básnické knihovny "Studnice" toužil vydat v té edici básně prostých lidí. Básně současného člověka o čemkoli, které diktoval vnitřní neodbytný hlas někdy ve chvíli posvěcené. Vyhrabat několik žhavých uhlíků z ohniště, kde kdysi sršely jiskry lidové poezie. Jeho slovy: "Nehledám starou lidovou píseň, nehledám minulost, nýbrž současné prameny, vyvěrající z pravdivé lidové tvorby se září legend. Není to zázrak? Udeřit do skály a vidět, jak tryská pramen poezie? Nechť přicházejí zvědaví a žízniví, aby se občerstvili. I kdyby jen několik maličkých perel vylovených ze skutečného moře lidové duše, z moře, o němž se snad předpokládalo, že je to moře mrtvé. Lidové tvoření neumřelo. Vy dosud zpíváte a tvoříte. A dovedete vytvořit věci krásné. A kdo by bránil zpívat těm, kdo si zpívají pro radost?"






Hymnus na ticho

26. dubna 2013 v 10:01 | Antoine de Saint-Exupéry |  Půlnoc nad knihami


Napíši hymnus na ticho. Ty, které rozezníváš plody. Nádobo medu z píle včel. Moře odpočívající ve své plnosti. Ty, do něhož uzavírám své město z výše hor. Ticho, ty pokladnice, do níž jsem uzamkl všechnu svou čest a krev. Ticho člověka, který se opřel o lokty a přemýšlí a od té chvíle pouze přijímá, aniž vydává, a vydobývá jádro z myšlenek. Ticho, které mu dovoluje poznat a které mu dovoluje nevědět, neboť je někdy dobré, když člověk neví. Ticho, které je odmítnutím červů, parazitů a plevele. Ticho, které tě chrání, když rozvinuješ myšlenky. Ticho myšlenek samotných. Odpočinek včel, neboť med je hotov a bude už jen uloženým pokladem. A bude zrát. Ticho myšlenek, které si chystají křídla, neboť je špatné, když tvé srdce či duch nedoznají klidu. Ticho srdce. Ticho smyslů. Ticho vnitřních slov, když bylo vše řečeno, vše uděláno. Neboť je dobré, když nalézáš Boha, který je tichem věčnosti.

Láska k bližnímu v duchu mé říše znamená spolupráci. Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno. Neboť kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje.




Škodí zprávy zdraví?

25. dubna 2013 v 16:03 Půlnoc nad knihami


"Když má člověk pořádek, má na všechno dost času. TGM umí hospodařit s časem, aniž by jím šetřil. Nikdy nemá naspěch, nikdy se neopozdí. To je to: mnoho číst, neznamená hltat knihy, ale dobře si přečíst pár těch nejlepších. Mnoho prohovořit neznamená nadělat mnoho řečí, nýbrž málo slovy dostat se k jádru věci. Mnoho žít není honit se za mnohým, nýbrž žít pomalu a silně." (Karel Čapek)

Člověk zkonzumuje za rok průměrně 10 000 zpráv. A nadměrné množství zpráv může škodit naší mysli stejně, jako nadměrné množství cukru škodí tělu. Proto švýcarský spisovatel Rolf Dobelli si vzal na mušku objekt nenávisti - zprávy. Za toxické považuje pouze krátké zpravodajské šoty v televizi, články na internetu, novinové články v denících a zpravodajské relace v rozhlasu. Naopak doporučuje číst dlouhé texty v odborných časopisech a knihy. Zpočátku měl strach z nevědomosti, ale jeho experiment "365 dní bez televizních novin" dopadl pro něj nad očekávání lépe. Při setkání s "tlupou moderních neandrtálců" mu nechyběla témata k hovoru. Tím, že se rozhodl místo zpráv číst knihy a dlouhé texty v časopisech, dospěl k zajímavému výsledku, naučil se lépe soustředit a ve společnosti mluvil o věcech, které byly pro ostatní nové. Podařilo se mu vyvrátit i pocit, že něco neví a nějak to negativně ovlivní jeho život. S překvapením sledoval, že se dozví vše důležité i bez sledování zpravodajství.

Proč jsou zprávy toxické? Lidstvo se nachází v éře, kdy je paradoxně čím dál tím více informováno, ale čím dál tím méně ví. Lidské bytosti 21. Století jsou vlastně jen pravěcí lidé v oblecích a šatech. A když se zabýváme tím, jak zabránit organismu konzumovat zbytečné množství tuku a cukru, proč nepřistoupit k podobnému procesu, který by nedevastoval mysl - čili k jakési zpravodajské dietě. Média chrlí denně miliardy jakýchsi kousíčků bezvýznamností. Drobné střípky událostí, které nemají pro naše životy žádný význam. A právě proto, že se tak jednoduše "tráví" nevyžadují (na rozdíl od knih) přemýšlení, nikdy nedojde k tomu, že byste se "přejedli" zpráv. Zprávy jsou toxická forma znalostí. Pamatujete si na těch 10 000 zpráv, které vám za rok vlezou do mozku? (podle textu A. Šebesty)





Společnost knih

25. dubna 2013 v 12:21 Půlnoc nad knihami

"Lidé často zpozorují příbuznost duchů svých podle toho, že čtou rádi jednu knihu. Staré přísloví praví: "Máš-li mne rád, měj rád i mého psa." Ale mnohem více moudrosti je ve slovech: "Máš-li mne rád, měj rád i mou knihu." Kniha působí svazek pravdivější a vyšší, než obyčejné přátelství. Lidé myslí a cítí společně skrze oblíbeného spisovatele. Žijí v něm spolu a on žije v nich.

Dobrá kniha je nejlepším památníkem života, chovajíc v sobě nejlepší myšlenky, jakých byl život schopen, neboť svět člověka větším dílem je omezen na svět jeho myšlenek. Slova básníků přecházejí v proud naší krve. Když čteme, co se přihodilo jiným, jakoby se to přihodilo nám.

Dobrým spisovatelem nemusí být vždycky ten, kdo píše nejvíce prodávaných knih, ale ten, kdo usiluje obecnému dobru napomáhat a zlu zabránit. Každá myšlenka v sobě chová zárodky skutků, proto dobrá slova neomylně vedou k dobrým skutkům a naopak.

A tak nejlepší knihy jsou pokladnice dobrých slov a zlatých myšlenek, které, uchováme-li je v paměti, jsou nám stálými společníky a těšiteli. Nikdy nejsou opuštěni, kdo provázeni jsou šlechetnými myšlenkami. Dobrá a poctivá myšlenka v dobách zlých bývá jako anděl milosti.

Nechtěj tedy číst špatné knihy. Chraň se výmětků tisku i okamžitého klepu. Nečti knihu, která by nebyla alespoň rok vydána. Čti jen slavné knihy. Z vědeckých knih čti nejnovější, z básnických nejstarší." (S. Smiles)